Laos je země mnoha tváří

Laos nás překvapil. A to hned v několika věcech, za prvé je tu zima. Rozhodně větší zima než v Thajsku. Za druhé, země nad kterou vlaje komunistická vlajka na tom není zas tak špatně, jak se od mnohých doslechnete. Nejspíš tu panuje politika: když máš hotel, hospodu nebo půjčovnu motorek, tak je v pořádku, že jsi bohatý...máš vilu se zlatým zábradlím, v garáži parkuješ Lexus, Toyotu Hilux a ještě dva nové skútry. Moc nám to hlava nebere.

Jinak jsem se vydali z Vang Viengu do Phonsavanu. Původně jsem chtěla jet do Luang Prabag, ale vzhledem k tomu, že to je další turistické město, tak se kloníme raději k Phonsavanu. Je zde Plain of jars, tedy Planina džbánů. Jsou to kamenné nádoby rozeseté po planině. Neznámého data a způsobu využití. Někdo tvrdí, že to byly urny, někdo že sloužili ke skladování rýžové whiskey.

Nutno podotknout, že Lonely planet se opravdu snaží vidět vše optimisticky, ale v tomto případě jsou všechny superlativy zbytečné. Fakt je, že jsme měli z Laosu skvělý první dojem, je levnější než Thajsko, ale je divnější. Lidé nejsou tak přátelští jako v Thajsku a ve Vietnamu je prý ještě hůř. Tak tedy průvodce se u Vang Viengu přestřelil a v tomto duchu to pokračovalo i do Phonsavanu. Zaprášené město, do kterého se dostanete po osmi hodinách v minivanu s řidičem, co řídí ještě hůř, než nejhorší ženská řidička. Opravdu začínám pochybovat o tom, zda tu vůbec někdo má oficiální řidičák nebo jestli stačí, když ho to taťka naučí v deseti za chalupou. Tak Phonsavan je studený, na turisty nepřipravený, nehostiný a zaprášený. Na autobusáku, kde normálně čeká horda taxikářů, aby se poprali o nové turisty, si nás nikdo ani nevšimne. Nevadí, stejně jsme nechtěli platit a tak jdeme hledat hostel pěšky, když asi po hodině chození konečně najdeme malý hostel, připadá nám to jako zázrak. Wau. Chtít si dát večeři, vypadá v Phosvanu jako neobvyklý čin. Narazíme na restauraci-většina restaurací vypadá jako garáž, kde jsou plastové židle a stoly s ubrusem Beerlao. Kde nikdo neumí anglicky a navíc nemají ani menu, protože mají nově otevřeno. Nějak si objednáme dvě jídla a čekáme, co z toho bude. Po jídle se odebereme chladnou ulicí do hostelu a i když máme na sobě všechno teplé oblečení není nám úplně hej. O tom, že jsem vážně na severu mě přesvědčí pára od pusy, když ráno vyjdu z pokoje. Tady končí všechna legrace a Laos není pro vyjížďky v bikinách na skútru jako na Koh Pha Nganu jak dělaný. Tady je zima a tak se oblečeme a půjčujeme si motorku, objíždíme Plain of jars a polorozpadlého Buddhu, hledáme vodopády, které nenajdeme a po cestě do hostelu, za úplné tmy a šílené zimy ještě píchneme kolo. Naštěstí nám ho místní vymění, za poplateček samozřejmě. Druhý den vstáváme brzy a pryč odsud.

Není jiná možnost než místním busem a tak kupujeme jízdenky a chystáme se na další osmihodinovou jízdu do Paksanu, odkud se pokusíme ještě ten den dostat do Thakeku, kde chceme hlavně lézt. Autobus, který má vyjíždět v sedm, vyrazí úspěšně v půl deváté. Napěchovaný až po strop, na střeše zavazadla, včetně motorky, která patří rodině, co se rozhodla přestěhovat. V šesti členech zaberou tři sedadla, což je působivé. Sedí před námi a děti, co už sami stojí se otáčejí na Kubu, slintají přitom po sedadle a máchají okolo sebe ručičkama ve kterých mají sticky rice-rýže, která je speciální odrůdy a tudíž je slepená k sobě i když není rozvařená. Poznatek je: laošské děti jsou zvědavé, usměvavé, někdy zaraženě koukající a více či méně špinavé. Místní se na nás moc přátelsky netváří a když vidím, kolik se jích cpe dovnitř na přídavná sedadla, která se vyklopí do uličky, tak nemohu říct, že bych byla taky nějak extra nadšená.

Autobus se proplétá horskými serpentinami a v autobuse se začíná zvracet. Paní od lístků nestačí podávat pytlíky. Báječné vyhlídky. Dorazíme na místo, kde cestu zatarasí buldozery, po tom co všichnni vystoupí, tak zjistíme, že tuhle část silnice teprve potřebují dostavět anebo minimálně aspoň odsunout dvoumetrové kameny mimo střed cesty. Po půlhodině radostně sedáme zpět. Po další hodině vysedáme znovu a tentokrát kvůli píchlému kolu. Kupodivu ještě za světla dorazíme celí rozlámaní do Paksanu odkud hledáme spoj do Thakeku. Místní mávnou směrem k silnici a tak se vydáme směrem na hlavní. Zastavujeme právě projíždějící autobus, který nás hned nabírá a ještě napůl na schodech se ujišťujeme, že jede do Thakeku. Ono vlastně není moc možností, kam by jel jinam. Infrastruktura není moc důmyslná a tak v podstatě z jihu na sever vede pořádně jen jedna silnice. Autobus plný bělochů, každý na svém sedadle sám-wau. Tak takhle to vypadá ve VIP busech, které jsou většinou o třetinu dražší.

V autobuse se seznamujeme s Virginií a Julií, které mimo jiné tvrdí, že Luang Prabang byl úžasný a jak je tam všechno krásné a báječné (ne každý den je posvícení) a po čtyřech hodinách přijíždíme do Thakeku a ubytujeme se ve stejném hostelu. My jsme přijeli kvůli lezecké oblasti, která je 12 km od města. Je to kemp Green climbers home a tam plánujeme zůstat aspoň týden. Ostatní mluví o The loop, tedy o „Kolečku“. Okruh na 450 km ve vnitrozemí, jehož hlavní součástí je ohromná jeskyně Kong Lo Cave měřící 7,5 km. Po krátkém váhání se připojujeme k hokám a podnikáme The loop, které chceme zvládnout za tři dny. Vyrážíme na Silvestra a cestou se stavujeme do Green climbers home a bookujeme si místa. Na Silvestra je plně obsazeno, ale 3. už je pro nás místo. Celí natěšení se vydáváme na cestu. The loop je zajímavé a trochu mi zlepší náladu po šíleném Phonsavanu. Krajina je rozmanitá, cesta prašná a nezpevněná, ubytování u řeky a krásné. Na Silvestra si dáme s Kubou na půl domácí hranolky a jdeme spát v deset. Je nám zima a tak jsme rádi, že jsme pod dekou. Ráno vyrážíme na cestu dál do vnitrozemí. Jedeme podle mapky, kteerá se jeví jako dost nepřesná a tak zajímavosti jako vodopády a menší jeskyně prostě nenajdeme. Nevadí. Na Nový rok se nám navečer podaří dojet až k jeskyni a tam se nabízí možnost homestay. Tedy přespat u místních doma, zaplatit to, co za průměrný hostel a mít večeři a snídani. Jsme ubytováni asi tak u stoletého páru na půdě v docela pěkném prostředí. Po cestě jsme unaveni a vzhledem k tomu, že oni neumí anglicky a my neumíme laošsky. Tak se naše konverzace zúží na děkuji, dobré, ano a sticky rice.

Druhý den ráno vyrážímě do jeskyně, která se projíždí na loďce. Tohle už je komerční záležitost a na turisty jsou zvyklí. Platíme, nasedáme a jedeme. Jeskyně je obrovská a lodička dosti chatrná. Průvodci jsou ale zkušení a bez úhony nás provezou na druhý konec, tam si dáme Beerlao o které se s nimi dělíme a hurá zpátky. Po třech hodinách jsem venku. Ten samý den připravíme našim pozadím masakrální projížďku a dorazíme za celých 180 km až do Thakeku. Ještě není tak úplně tma a tak jedeme potvrdit naši rezervaci do Green climbers home. Opravdu se těšíme a o to větší je naše velké zklamání, když zjistíme, že celý kemp vyhořel. Nevěřícně koukáme na opálené cihly a betonové podpěry. Ptáme se lezců pod skálou, co se stalo. Při silvestrovském ohňostroji chytla střecha restaurace a od ní postupně střechy všech bungalovů. Vyschlý bambus a rákosí shořelo na prach a během deseti minut bylo po všem. Nikdo nebyl zraněný, ale pár lidí přišlo o pasy, peníze. Kemp fungoval teprve dva roky a vybudovat ho stálo majítelé nemálo energie, tvrdé práce a peněz. Doufáme, že se najdou prostředky na to, aby se podařilo vybudovat kemp znovu.

Zklamaní, ale rozhodnutí si zde aspoň okusit lezení se vracíme zpět do města, kde se ubytováváme na další tři noci, prodlužujeme půjčení motorky a na famozní lezení každý den dojíždíme.