Osmý div světa - Angkor Wat

Nejet na Angkor wat, když jste v Kambodže by mohlo některým zarytým turistům památkářům způsobit srdeční příhodu. A tak jsme se i my vydali do místa, kde jsem tušili, že klid mít rozhodně nebudeme. A že jsme to po Phnom Phenu dost potřebovali. Není zbytí, kupujeme tikety a hurá do autobusu. Čeká nás klasických 6-8 hodin cesty a tak se nastavíme do cestovního módu a k životu se probíráme až na místě, ve městě Siem reap, které je od chrámového komplexu vzdáleno jen 7 km. Vybíráme si ubytování a pronajímáme kolo na druhý den. Nejsme žádné bábovky a přece se nenecháme vozit tuk-tukem. I když jsme jeho majitelem donekonečna přesvědčváni, že je teplo a okruh je velký a že on nebude mít práci a že kolo vyjde na stejné peníze atd atd. Asi posté mu opakuju, že si opravdu pronajmeme kolo a když nepřestává se svým ale, tak se ho rovnou zeptám, jestli věří tomu, že lidi na kole jezdí taky proto, že chtějí. Ycela odzbrojen řekne, že ne. Říkám mu, no tak to je na čase začít a vláčím svou krosnu do pokoje. Plán na zítra je jasný, prozkoumání přijatelného počtu chrámů včetně nejvyhlášenějších skvostů. Průvdoce doporučuje vyrazit brzy ráno a být na východ slunce u Angkor watu, nejznámějšího chrámu, podle kterého se tady jmenuje skoro vše, pivem počínaje.
  Ještě abych se vrátila k chrámovému komplexu jako takovému...je to komplex asi 200 chrámů, které byli postupně budovány po dobu vládnoucí dynastie někdy hoodně dávno. Věřím tomu, že pokud to někdo chce vědět přesně, tak si to najde. Proto to sem nepíšu :-) A každý následující vládce chtěl trumfnout svého předka. My jsme měli v plánu chrámy 4 neb průvodce varuje před tím nenabrat si jich víc, než člověk zvládne. My jich viděli sedm. Až až! Měli jsme k dispozici mapku oblasti a na kole jsme jeli okruh, který naše vytyčené  chrámy spojoval, po cestě byly další a tak jsme čas od času zastavili.
Tak tedy budík nastavujeme na bolestných 4.45 a úderem páte ranní už šlapeme zběsile do pedálů směr Angkor. Vstup je tu pořešen lépe než na lyžování ve Francii. Turnikety západního stylu, kde vám pořídí fotku na vaši vstupenko-průkazku (kde mimochodem vypadá každý dost svěže takhle po páté) a vypláznete 20 USD na osobu. Což je hodně, ale což. Fasujeme průkazky a vzhůru. Před Angkor dorážíme ještě za tmy a tak škobrtáme dovnitř. Nemusím snad ani zmiňovat, že jsme v podstatě unášeni davem ostatních turistů, kteří nejspíš vlastní stejného průvodce a v odstavci "Jak se vyhnout davům" si přečetli, že nejlépe je začít u Angkoru za úsvitu. Místa na fotku jak z katalogu jsou zabraná a tak se potloukáme kolem a máme srandu z davu lidí co blýskají bleskem už teď a fotí tmu o stošest jak kdyby to byl Mick Jagger a měl dvě hlavy.

Angkor wat za východu slunce

Popisovat, jak chrámy vypadají je zbytečné, výstižněji je to vidět na fotkách a podstatné je, že to za návštěvu rozhodně stojí. Já si tedy níže dovolím popsat spíš atmosféru a věci co se během dne udály.
Tak tedy nakonec se rozednilo a  my šli dovnitř Angkoru, tak nějak jsme to prošmejdili a hurá na další. I když průvodce i lidé trvdí, že v okolních chrámech, které nejsou takovým lákadlem, jako těch pár vyhlášených, není skoro nikdo, tak to prostě není pravda a všude je lidí jak na Karlově mostě. No něco šíleného. Poněvadž jsem chtěla mít fotky chrámů a ne davů, tak sem si někdy musela pěkných pár minut počkat a nestačila jsem se divit, co za pózy tam někteří nacvičují.
 Nicméně okruh, který jsme jeli měl dohromady asi 30 km, kolo na kterém jsme jeli bylo prehistorické s košíčkem vpředu, jako z reklamy na Poděbradku. vedro bylo dost, takže na konci dne jsme oba mrštili kolem se slovy, že už to v životě nechceme vidět a v restauraci hostelu si snažili vybrat tu nejměkčí židli, abychom netýrali už tak dost naklepaný zadek. Ale byli jsme na sebe pyšní, že jsme se nevozili v tuk tuku a ušetřili jsme tak celý dolar! :-))
Jinak jsme se oba dost vyděsili, když jsme se rozhodli zastavit na oběd. V podstatě jedete celou dobu přírodou, jen u chrámů jsou vždy stánky s pitím, ovocem a ve většině i vaří. Vtipné je, že občerstvoven je vždy vedle sebe tak deset a všechny mají úplně to samé. Jen co jsme začali zpomalovat, tak od všech krámků vystřelily  místní ženy, jako kdyby starotovaly olympijskoou stovku a začaly neskutečnou fistulí pištět: "Kaam híííííííííííííííír srrrrrrrrrrrrrrr!" To nás opravdu upřímně vyděsilo a zastavili jsme u paní, co křičela nejméně a spiklenecky na nás mrkala, že všechno na jejím menu máme za 2 dolary, ale pst. No, tohle jsme  tedy nečekali. Po obědě jdeme do chrámu u cesty. Jak již bylo řečeno výše, původně jich bylo v plánu 3-4 a nakonec jich bylo sedm a opravdu to stačilo. Člověku to nedá, když projíždí kolem. "A tak se podíváme i sem, né?" Znělo nejčastěji. V podstatě jsme na okruhu strávili 12 hodin, vyrazili jsme v pět ráno a vraceli jsme se krátce před soumrakem.
Tak tedy každý chrám je něčím zajímavý, Angkor wat je nejznámější, nejzachovalejší a největší...wikipedia a Lonely planet vám poví víc, pokud chcete. Pak jsme navštívili Bayon, chrám kde jsou věže s lidskými tvářemi na všechny světové strany. Tam kam by člověk, ze zvědavosti chtěl nahlédnout stejně nesměl a tak jsme aspoň čekali, až se řádové sestry se sestřihem 1mm skupinově u hlavy vyfotí a na chvilku si před ní zapózovali jako správní tůristi taky.

Bayon a zápaďáci

V mezičase  mezi našimy favority probíhali menší chrámy cestou a poté, jako třešničku jsme vstoupili za brány chrámu Ta Prohm. Chrám jehož trosky začala postupně pohlcovat síla přírody a prorůstají jím stromy. Nejlepší a nejefektivněji prorostlé stromy jsou opatřené malý pódijkem a šnůrou jak na lávce. Na pódijko chodí bez ustání dva(to když jsou hodně agresivní) až deset turistů naráz a smějí se do rozličných směrů kde na ně míří jejich fotoaparáty. Při tomto pohledu mě chvíli jímala hrůza, že není šance pořídit normální fotku..tedy spíš nenormální, ta normální by totoiž byla s tím davem. Ale po chvíli bedlivého pozorování jsem zjistila, že skupinky foto chtivých pózistů se vždy přihrnou a odhrnou naráz, pod taktovkou jejich průvodce. Cha, teď jen vyfotit vše v pauze mezi skupinkami a je vyhráno :-))

Ta Prohm

Ta Prohm se nám taky líbil a procházíme si ho stranou od turistů, takže vlastně lesem a docela rádi opouštíme jeho brány a míjíme davy japonských a korejských fotomaniaků, kteří se teprve lačně hrnou dovnitř. Cestou absolvovujeme ještě podobně šílenou zastávku pro pití, kde se ječící paní opravdu předvádí. Přitom by jen stačilo mít stánek a 200 metrů dál a člověk by tam nemusel hnout prstem a lidi by tam zastavili taky. No jo, nemají to moc dotažené :-))
Ješte ten večer nasedáme do spacího autobusu a míříme dolů na jih do Sihanoukville, skoro přes celou Kambodžu. Spací autobus je trochu nemilým překvapením, protože je nekřesťansky drahý a sedadla nejsou sklopená úplně. V podstatě se navzájem překrývají a tak člověk v polosedu může jen snít o natažených nohou. Nicméně cestu přežijeme a za deset hodin jsme v cíli. Ze Sihanoukville míříme za zaslouženým klidem na krásny ostrov Koh Rong, ale o tom až další příspěvek.