Tak tedy vyrážíme, cesta má splnit účel prodloužení našeho pobytu v Kanadě, protože na hranicích lze žádat o turistická víza na 6 měsíců. Naše pracovní víza vypršela 3/6..ano už je to rok, co jsme pryč :-) a tak spojujeme příjmné s užitečným. Máme v plánu ve Státech pobýt skoro měsíc a půl. Na hranicích si paní skepticky prohlídne naše české pasy a vzápětí nás odporoučí zaparkovat si bokem a následuje pán v kožených rukavicích, co prohledává naše auto. Poté, co nenašel ani drogy ani zbraně, trochu zklamaně odchází a my už jen vyplňujeme zelený papír a tradááá. Vstoupili jsme do země mil, galonů, faranheitů, uncí a kdoví čeho ještě. Naštěstí má naše Froggy tachometr v mílích i km, takže nemusím přepočítávat, kolik je jet 35 mph. Převody jednotek nás potrápily i u teplot, když pán ve Smith Rock spokojeně pokyvoval a říkal, že nás čeká příjemných 70-80 °F, to člověka odkojeného metrickým systémem přece jen trochu zaskočí. Nejinak tomu bylo u ceny benzínu, kde je cena uvedená za galon, což jsou necelé čtyři litry a tak ze začátku jste trochu v šoku, že na ceduli u benzínky jsou čtyři dolary, když jste zvyklí vídat 1,3 :-) Nicméně zvykli jsme si. Američani totiž jedou všechno ve velkém stylu :-)
Tak tedy hranice jsme překročili u Osoyoos a vstoupili jsme do státu Washington, tam nebylo na programu nic k vidění a tak rychle frčíme na jih do Oregonu. Naší první zastávkou byl Smith Rock. Vyloženě malebná lezecká oblast v srdci Oregonu.
 | |
| Smith Rock, Oregon |
Smith Rock je oblast známá především na jaro a podzim, známí nás zrazovali, že v půli května, co jsme na místo dorazili už může být příliš teplo, ale ne. Trochu větru, trochu přeháněk, pak zas teplo. No od každého něco, ale ve stínu se pořád dalo fungovat výtečně, až se chodil člověk zpátky zase ohřát na sluníčko. Máslo bylo v autě ztuhlé a sýr měl tu správnou konzisteci, to se však mělo brzy změnit. :-)
Naše cesta je na jih do Kalifornie. Jako správní turisti se stavujeme v San Franciscu, kde jedeme okouknou známý Golden Gate, monumentální červený most. Taky jsme se zašli podívat do hippie čtvti, kde v šedesátých letech sídlili všichni beatníci. San Francisco je krásné město, pro naši dodávku leč trochu moc rušné a vzhledem k tomu, že jsme ho navštívili zrovna když padl teplotní rekord okolo 90°F. Tak Kuba řekl, do města s autem už nikdy. Tak sme zase naskákali do Frogginky a uháněli do vnitrozemí.
 |
| Golden Gate Bridge, San Francisco |
Touha po tom, vidět víc a nejlépe všechno nás popohnala zase o kus dál na jih a to do Californie. Co bychom to byli za lezce, abychom si to nenamířili do Yosemite! No ano! Tak tedy i my se tam podíváme a už také budeme vědět, jak vypadá legendární Camp 4 a taky Half Dome a sám velký El Capitan. No....kdybychom se do Yosemit dostali v 60. letech, tak už nejspíš nikdy neodjedeme, začneme si do vlasů motat kytky, kouřit trávu a jediný o co v životě půjde bude, kde sehnat nový friendy a vklíněnce, když ty starý už budou opotřebovaný...:-) To byla očividně zlatá éra Yosemite, kdy se lezci schovávali ve skalách a venku zuřila Civil war. Kdy jste taky ve skalách nepotkali nikoho jinýho než medvědy a klasiky v elasťákách. Camp 4 byl zadarmo, večer plály ohně a zněla kytara. Tyhle časy jsou (bohužel) dávno pryč.
Hned u vjezdu do "valley" čili údolí, jak se Yosemite zkráceně říká, jsme se dozvěděli, že všechny kempy jsou plné a šance dostat se do nich jsou podmíněné dlouhým čekáním. Nic nás ovšem neodradí a pouštíme se na cestu do údolí, rozhodnuti, že pokud to nepůjde, tak vyjedeme za hranice parku a budem spát venku. No, tak to by bylo. Při vjezdu dolů nevycházíme z údivu. Celé údolí je jedna velká jednosměrka, tedy kruháč dalo by se říci, okruh má asi 15 km a když tedy zajedete někam a pak se rozhodnete, že chcete ještě jet jinam a je to zrovna tím "druhým" směrem, tak si to prostě zase objedete....no. To byla první věc, co nás trochu vykolejila, potom tedy ani snad nemá cenu zmiňovat autobusy počmárané asijskými znaky a milión a jeden turista s foťákem, ze kterým ani nejsou vidět. Typicky asijsky nezorganizovaní a chaoticky pobíhající všude a nejlépe zrovna tam, kam jste právě chtěli šlápnout! To nás otrávilo...pak jsme přijeli do Campu 4 zjistit, jak to teda je. Paní měla dvě místa, ovšem ouha, pouze se stanem. Hm. Když máte epesní dodávku s mega postelí, tak vás moc nenapadne si pořizovat stan...no takže co teď? V autě spát nesmíme, blablala. Stan se koupit dá, ano samozřejmě...tady outdoorový obchůdek a cena 200 dolarů. No tak to zrovna. Děkuji pěkně, zabouchneme dveře Frogginky a jedeme směr brána z parku. Zevlujeme na parkovišti u silnice asi 10 km od vstupní brány do NP. No tak koupit stan někde jinde a výrazně levněji znamená jet asi 50km do nejbližšího města nebo jezdit každý den z parku? No druhý den se tedy do údolí vracíme a situace se opakuje, jednosměrka vždycky jiným směrem než by se hodilo. Asiatů tolik, že vodopády ani vidět nejsou a Camp 4 zase plnej. Já radši nic neříkám, Kuba začíná projevovat zklamání. Atmosféra, za kterou jsme sem přijeli a čekali (já teda radši nic nečekala) zůstala někde na konci 60. let a už se nikdy nevrátí...leda by se Američani rozhodli, že v rozpočzu ty deseti tisíce dolarů z triček a klíčenek s medvídkama a kdovíčeho ještě, prostě nepotřebují...but I don´t think so.
No, když jsme tedy stále trochu vyjeveně přivykli místnímu ruchu, rozhodli jsme se jednat. Zjistili jsme, že proniknout do Campu 4 znamená přijít do fronty na lístky tak v sedm ráno, tam čekat do půl deváté, kdy se otvírá, na paní rangerku, co rozdá počet volných míst pro danný den v podobě plastových čísel do davu. Pokud nemáte číslo, dost pravděpodobně se ten den do kempu nedostanete. Veselá realita, ano první den, co jsme to šli zkusit jsme byli první bez čísla. Když už tu šťastnou plastovou kartičku vlastníte, pak už jen stačí stát ve frontě asi další dvě hodiny, než se všichni zaregistrují, je vám přiděleno místo pro stan, kartu do auta a antimedvědí budka na jídlo a VŠECHNO, co nějak voní.
Tak tedy kupujeme stan, za krásných 20 dolarů, adekvátní cena, říkáme si, to ještě nevíme, jak moc bude odpovídat kvalitě :-D A druhý den, pěkně budíka na 6.00 a hurá do fronty. Trochu rozčarovaní přicházíme asi jako padesátí, protože asi čtyřicet lidí před námi v parku prostě spalo na zemi. Říkám si, že to teda není fér, všude nápisy, zákazy nocování a tak dále. Ale Američani na všechny zákazy z vysoka kašlou, jak zjišťujeme a tak se cítíme trochu jako v ČR, my sme taky takoví pankáči :-D
Tak teda čekáme, pro tento den je vypsáno 48 volných míst, můj hrubý odhad říká, že to co před námi leží má minimálně 50 hlav, ale naděje umírá poslední, ne?
Tak abych to zkrátila, došlo na rozdávání čísel, paní rozdává a rozdává, čísla mizí. Před námi je skupina asi osmi kluků a pak tří asiatů. Pani dojde k borcům, má poslední dvě čísla. Kluci nemohou být pohromadě a tak odchází...ha! Asiati se jich vyptávají, jak to vyřeší a co a jak a odchází taky...chaha! Nekompromisně vykračuju vpřed s napřaženou rukou a vítězným úsměvem, poslední dvě místa jsou naše. Hotovo!
 | |
| Oh, yeah! |
Když už jsme se trochu rozkoukali, tak jsme se konečně vydali za lezením. S pocitem majestátnosti jsme spatřili první ze všech boulderových problémů světa Midnight lightning hned vedle záchodků rovnou v Campu 4. Poté jsme se vydali provětrat na nedaleké stěny. Přivyknout na tradiční lezení, kde si vše zakládáte sami, včetně štandů trochu zabralo čas. Taky s klasou sme museli ještě o trochu snížit nároky neboť trad dvouprstová spára za 5.9 může dát člověku co proto. I když má lezec pro strach uděláno, tak nic neudělá s absencí materiálu. Tou jsme bohužel trpěli a dost výrazně. Hochy a slečny opásané setem friendů a vklíněnců od BD jsme si zvykli vídat denně stejně jako slunce. Inu jiný kraj jiný plat, řekla bych. Člověk z Čech by mohl vybírat zda si pořídit stejnou výbavu nebo pěknou zánovní Škodovku :-D No nevadí, lezeme s tím co máme. Aspoň to není na sedáku těžký....
Po rozlezení a přivyknutí materiálu, lezeme pěknou pěti-délkovou cestu kousek od El Capa. Všechno pěkně po vlastním. Vypečená místa s bouldrem, která by člověk v 5.8 nečekal a já se bála i na druhýho. Kuba poslední délku dolezl nejspíš v tranzu, protoře na 35 m založil asi 4 jištění-vzdušný styl :-)
Pobyt v Yosemitech nám zkrátilo počasí, předpověď deště na 4 dny nás popohnala o kus dál. Déšť přišel už v noci a náš stan za skvělých 20 babek pro*cal skrz na skrz. Ehm....no, tak se ráno balíme, vlhké věci hážeme do auta a chceme dát údolí sbohem přes Sonora Pass směrem do vnitrozemí, kde je další zastávkou Bishop. Jaké nemilé překvapení, že Sonora Pass v noci celý zasněžil a tak ho raději rovnou zavřeli a kdy ho otevřou prý neví. Tak volíme naší další destinaci Lake Tahoe. Oblast severně od Yosemite. Je to taky jediná možná cesta, jak z parku ven a tak jedeme a co nás v Tahoe nečeká-sněhová bouřka. No tak paráda, říkáme si, ono je konec května a v Kalifornii sněží, jak ani v Čechách na Vánoce ne. No jo, tak se stavujeme v nejvíc americkém baru pod sluncem, tam sme si dali pořádnej americkej burger a pivo bez pěny, poslouchali CCR a koukali se v televizi na baseball. Barman se taky divil, že venku je 35°F a že sněží, protože na dnešek ráno měl naplánováno hrát golf. Inu, příroda se neptá. Na netu zjišťujeme, že Bishop hlásí jasno a teplo a tak je to jasný. Přecejen jedeme tam, kam jsme původně chtěli, ale s 600 km zajíďkou, což je v USA samozřejme otázka odpolední lehké vyjížďky. Cesta v průsmycích s deseti čísly sněhu v deset večer a s náhonem na zadek není úplně to, po čem byste prahli, ale zvládli jsme to.
Druhý den přijíždíme do Bishopu, taková poušť. Nejvyšší strom je nám asi po kolena a pokud chcete dvou metrový musíte vystoupat dalších 2000 stop. Ale co, nesněží je teplo a tak hurá do obchodu, koupit průvodce a nedočkavě začít listovat. Bishop není jenom bouldering, je zde rozsáhlý Owen´s River Gorge, kaňon který je dlouhý asi 10 km a po obou stěnách nabízí výtečné sportovní lezení po sopečním tufu.
 | |||
| Owen´s River Gorge |
Bishop je krásná destinace, teplo tam pravda mají, je to ještě pod úrovní San Francisca. Všude okolo jsou k mání místa, kde se dá kempovat zdarma, jediné co je potřeba je voda. Ta v kempech není. Za vyzkoušení, v opravdu teplých dnech, stojí Pine Creek, který má větší nadmořskou výšku než kaňon a je tam trochu chladněji. Jestli se tedy 25 °C dá říkat chladněji. Když už jsme byli v té mecce boulderingu, vydali jsme se taky do Buttermilks. Koncem května je však opravdu pozdě neboť bouldery se rozkládají doslova v poušti a ideální měsíc pro bouldering bych tipla tak na leden. Ale i tak jsme oblast prošli, zkusili pár problémů. Průvodce jsme neměli, jen tak od pohedu, co se nám líbilo. Takže můžeme jenom vřele doporučit.
Po pobytu v Bishopu bylo na programu přesunout se do Lake Tahoe. Lara a Carl už tam odjeli napřed a byli jsme s nimi domluvení, že se potkáme v kempu. Lake Tahoe je jedno z největších amerických jezer, na jihu od jezera se rozkládají hlavní tři oblasti. my jsme zakotvili v Lover´s leap. Velký masiv, který nabízí převážně tradiční lezení. Když máte štěstí, tak se nějaký nýt zaleskne v místě, kde se dá štandovat. Inu povětinou je to však na vašem umu, vynalézavosti a zručnosti. Lake Tahoe nás opět ujistilo, že náš materiál je opravdu silně nedostačující, o to víc byla každá cesta napínavější. Ve vší euforii jsem se pustila do jedné lehké cesty na prvního, tři délky, včetně zakládání vlastních štandů. První byl strom, to bylo v pohodě. Druhý už byla malinká polička asi tak přesně na moje dvě nohy. Kuba za mnou lezl v botaskách a když dolezl k mému tutovému druhému štandu, trošku zbělel. Takhle by to prý nešlo, jeden tricam se hýbe a o tom friendu se radši zmiňovat nebude :-) A já tomu štandu tak věřila :-) Více večerů v RV, více vína a piva vypito. Carl a Lara jsou také fanatici do kol a projeli celé Polsko, Slovensko a Čechy na kolech. Znají Český Krumlov a Černou Horu :-)
V Lake Tahoe pobýváme týden a pak už nezbývá nic jiného než pádit zpátky do Kanady. Na hranici vyfasovat turistická víza a jedeme. Máme na Quadra island domluvený 14ti denní wwoofing, ale o tom až zase příště :-)
Více fotek z našeho roadtripu je k vidění na
https://plus.google.com/photos/101605638249114974232/albums/6018230806075009489?authkey=CIbo9pHj-eD5tQE
Žádné komentáře:
Okomentovat