Poslední týden v džungli

Po výletech v turistickém Chiang Mai, kde je možné opravdu vše-od projížďky na slonech, treky do vesniček horských kmenů, výlety za tygry s následnou fotkou, až po thajku co se vám bude v baru celý večer věnovat. Vše samozřejmě za řádný poplateček. Když jsme míjeli ulice s bary a thajkami někdy i thajko-muži, tak byl Kuba rád, že je se mnou, poněvadž single muže thajky vtahovaly do podniků a nebraly ohledy. Na pár si ale netroufli. V Chiang Mi jsou markety asi národním sportem, protože je tam ke každé příležitosti a pro jistotu ještě každý den v noci. Je opravdu obrovský, ceny jsou  více než příznivé a tak nakupujeme poslední suvenýrky a proplétame se davy nakupujících turistů.
Na poslední týden v Thajsku se přesunujeme do kempu, který je postavený uprostřed džungle  a nejbližší město je asi půl hodiny jízdy. Kemp vznikl, protože se v jeho blízkosti nachází dvě velké skalní stěny. Tudíž slouží jako základna pro lezce a svojí polohou, což je asi 150 km severo-východně od Bangkoku, také funguje pro bangkokské žáky jako výukové středisko v oblasti zemědělství, chovu koz a třeba výroby chleba, který se peče v místní peci.

Náš dočasný domov-sala se stanem

Z kempu jsme byli po příjezdu nadšeni a trochu překvapeni, že celkový počet návštěvníků, včetně nás je 4. A Joy, manželka majitele kempu Billa. Bill z Francie poznal rodačku Joy v Bangkoku a po pár letech společně zalložili tento kemp. Bill leze, Joy vaří a leze taky :-) Kemp ještě není oficiálně otevřený, ale jelikož jsou zprovozněné webové stránky, tak se první zájemci hrnou. Pro zájemce: http://namphapayai-camp.com/

Přístup k lezecké oblasti pomocí kladky :-)

Vzhledem k izolaci kempu si zde objednáváme výtečné jídlo třikrát denně, studujeme nákresy cest a vyrážíme pod skálu. Nezbytností je kladka. Skála je za řekou a přístup tvoří ocelové lano, které se  pomocí kladky mění v několika vteřinový zábavný přejezd.
Lezení si užíváme, parádní materiál, zajímavé linie. Kuba přelézá specifické cesty a dává co proto i 7b s hard core boulderem hned v nástupu.

Kuba v cestě Sweet lip 6c+

Zkoumáme také oblast Bat cave wall, která už podle názvu značí, že o netopýry zde není nouze. Celkově i o jiná zvířata jako gekoni, škorpióni, stromoví hadi, varani, ropuchy ve sprše, jedovaté stonožky či škrtiči, co spolknou kuře. To vše nabízí džungle. Naše sala, která je od země dostatečně vysoko chrání náš stan před nechtěnými návštěvníky.
Čas v kempu plyne pomalu a pohodově, absence technologií a elektřina jen na pár hodin denně znamená, že zábava, kterou provozujeme dohromady s ostatními je především vyprávění, hraní karet, chození po lajně nebo čtení. Navíc klid a zvuky džungle, člověk si připadá jak v jiném světě. Postupně přijíždějí noví návštěvníci a tak se naše lezecká parta rozšířuje. Pár, který bydlí na ostrově Reunion nám nabízí, že v případě návštěvy u nich můžeme pobýt. Will z Francie je v kemou už dva měsíce a jezdí, do zatím tajné oblasti, vrtat nové cesty. Podle fotek je tajná oblast dost pecka a tak jsme se zapřísáhli, že sem se ještě musíme vrátit a nové linie prozkoumat. Kuba se samozřejmě bude vracet s vrtačkou :-) A také se bavíme s Robertem, který je z  Holandska a ČR zná. Byl pracovně vyslán prozkoumat turistický potenciál od Krkonoš až do Adršpach, na 14 dní, škoda jen, že ho poslali v listopadu...:-)
I přes čas plynoucí pomalu se náš pobyt nachýlil ke konci a tak se v den našeho odletu balíme a ráno vyrážíme na vlak do Bangkoku, kde započínáme naší cestu domů. Která v součtu trvá asi 43 hodin v kuse a končí naším příjezdem pomocí veřejné dopravy, až do Třeště. Domů jsme tedy dorazili 27. 2. v půl páté večer a přivítala nás maminka, která připravila bramborovou kaši a řízky. Kuba doslova zářil štěstím a jako třšnička na dortu pro něj byla točená plzeňská 12° v nedaleké hospodě :-)) Umluvení a ucestovaní padáme do postele a začínáme vyrovnávat sedmihodinový časový posun.

Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, co nás při našich cestách podporovali, četli náš blog a prohlíželi naše fotky! Jsme rádi, že jsme se s vámi mohli o naše zážitky podělit aspoň prostřednictvím blogu. Jsme pyšní, že návštěvnost se blíží k 1200 shlédnutí a věříme, že jsme vás moc nenudili, občas pobavili a možná také inspirovali!
Cestování a lezení třikrát zdar!!! H&K

A zase to naše milé Thajsko

Jízda ze Sapy byla obzvláště bujará, to hlavvně kvůli tomu řvoucímu miminu aa tak se můj spací dluh přihlásil o slovo na hanojském letišti. Jak už psal Kuba, jeli jsme na letiště už večer, byť nám letadlo letělo ráno v devět. Nehodlali jsme utráset za ubytování v předražené Hanoji a tak jsme hodili punk přenocování na letišti. Kuba navrhoval něco ve stylu, že se budeme po třech hodinách spánku střídat a že v žádném případě nemůžeme spát oba naráz. Ale poté co jsme se usídlili na mramorové podlaze u té jediné zásuvky, tak po aplikaci špuntů do uší a nalezení polohy vleže s hlavou na Kubově uzlíčku oblečení, jsem se téměř okamžitě odebrala do říše spánku. Moc nebraje ohledy na to, jak blbě na mě pracovníci letiště koukají. Kuba spokojený s pc, které se nevybije, ťukal předchozí příspěvek a asi ve dvě ráno jsme stráže přestali bavit a tak nás přišli vyhodit. Naštěstí pro nás, v Asii se vše řeší dost flegmaticky a tak vám tu nikdo moc nenadává. byl vznesen požadavek na přesun o patro níž a tak jsme pobalili deku, rohož a batohy a hurá na lavičky. Opět štěstí na zásuvku a tak Kuba pokračuje ve svém bděcím maratonu a já opět  usínám. Když se v půl šesté ráno proberu stím, že už vážně nemůžu spát, tak se mi Kuba, který probděl asi 27 hodin v kuse, sesune do klína a upadne do kómatu :-) Moc si sice nepospí, ale lepší než nic. V sedm se konečně otevírá check in a pak už to jde podle plánu, drahá snídaně, čekání na otevření gate, odlet, přílet o dvě hodiny později do Bangkoku.
V Bangkoku je opět známé dusno a teplo, asi tak o dvacet stupňů víc než v Hanoji, tak o 30° víc než v Sapě. Z letiště jdeme rovnou na nádraží, kde si kupujeme lístky na nejbližší vlak do severní provincie Chiang Mai a do stejnojmeného města. Vlak jede až večer a tak se trochu potloukáme po okolí, ale první den jsme z toho tepla zase zdechlí, stejně jako při prvním příletu. Na nádraží obědváme asi za 15,- na osobu a máme krásný familiérní pocit ze všeho kolem sebe. Lidé jsou milí, anglicky hovořící, usměvaví. nikdo nás nechce natáhnout, auta tu šíleně netroubí a všechno je tu prostě lepší ! :-)
Vlak přijíždí se zpožděním, což nás ale nepřekvapí a jsme rádi, že jsme uvnitř. Thajské vlaky mám radši, sice nejsou na kupé, ale  každá postel má závěs a tak soukromí dle potřeby je. Dáme si pivo, zavtipkujeme s průvodčí a ujíždíme na sever a hravě zdoláváme 750 km, které nás od Chiang Mai dělí.
Do Chiang Mai dorazíme celkem o dvě a půl hodiny déle, ale nevadí nám to, pořád jsme strašně šťastní, že jsme zpátky v Tahjsku. Na nádraží nasedáme do tuk tuku-jak nám chyběli!! Po podvodných taxících z Vietnamu. A necháme se dovézt do vytipovaného hostelu. Vše je ok a tak se ubytujeme. Hlavní důvody proč jsme sem jelli jsou ty, že jsme ještě nikde v severním Thajsku nebyli, že jsem sem chtěli a konečně, že je tu lezení. Oblast se jmenuje Crazy horse a je asi 40 km jihovýchodně od města.

Kuba při slanění na Crazy horse

Lezecký shop, ve kterém sídlí CMRCA (Chiang Mai Rock Climbing Adventure) organizuje zájezdy pod skálu a zprostředkovává jídlo a pití v ceně transportu. Jejich nabídky využíváme dva dny po sobě a úplně nám to stačí, pač teplo a kvalitní, místy ostrý vápenec dá našim prstíkům zabrat. Po večerech jsme se byli projít ve městě a objevili jsme, že každý den se tu koná market, kde se dá koupit snad úplně všechno, jídlo, pití, šperky, nádobí, oblečení, zaručeně pravé světové značky parfémů a poslední kolekce od Lacoste až po výbornou mango zmrzlinu. Ideální místo pro nákup suvenýrů, škoda jen, že ty peníze už na ně nejsou :-)

Jeden z mnoha chrámů v Chiang Mai

Kubova paparazzi fotka z marketu

Zítra si chceme  půjčit motorku a projet se trochu po okolí, absence mapy to jistě učiní ještě zajímavější.
Po Chiang Mai se přesuneme zpátky na jih, směr Bangkok, ale zakotvíme ještě na poslední týden v lezeckém kempu, jehož jméno si nejsme schopni zapamatovat. Nicméně jde o neprobádané území a tak my tam teda pojedeme a pak vám o tom napíšeme. :-)

Mlhavá Sapa a osmimilionový Hanoi

             Po krásném lezení a super lidech jsme si to námiřili na sver Vietnamu, kde byla naše poslední destinace před návratem do Thajska. Ačkoliv jsme měli koupený zpáteční lístek zpět do Ha Long city nakonec jsme tam nejeli, protože cena lístku od tamtud by stála ještě další 300 tis. vietnaských dongů. Místní lezci nám poradili, že se dá jet speed lodí do Haiphong a pak do Hanoje za 210 tis. (1000 dongů=cca 1 Kč), za poloviční čas. To nám umožnilo zůstat na tomto užasném místě o den déle a odjet do Hanoje až v den, kdy jsme měli zabookovaný lístek na vlak do Sapy. Zpáteční lístek, který jsme měli do Ha Long city, jsme darovali Michalovi z Rakouska se kterým jsme poslední den na ostrově parádně zalezli. Mimochodem, má svoji vlastní vinici a bydlí u Salzburku a teď jsme prý kdykoliv zváni, tož to se vyplatilo:-) Po příjezdu do Hanoje jsme naše baťohy uložili do úschovny na nádraží, byla teda drahá jak noc v hotelu, ale kdo by se s těma baťohama tahal celý den, když jsou plný dárků:-). Vlak nám vyjížděl až večer a tak jsme vyrazili do víru velkoměsta. Město bylo úplně vylidněné, protože akorát začínal místní nový rok Tét. Tak jsme obešli pár ulic ve starém městě a den strávili víceméně v kavárnách, které byly otevřeny, při popíjení čaje a horké čokolady. Vlak vyjížděl v devět hodin. Byli jsme překvapeni kvalitou lůžkového vozu. V Čechách by člověk takový pohledal. Nejdříve k nám nastoupil postarší pár japonců s psíkem smetákem, ale po chvilce přišel průvodčí a nabídl jim, že když připlatí každý 500tis.dongů, tak budou mít volné kupé sami pro sebe. Tak se zase rychle zdekovali pryč a mi byli v kupé sami. Průvodčí pak ještě přišel a chtěl peníze i po nás, že nám sklopí postele, aby jsme taky byli v kupé sami.. My ho s úsměvem poslali dopryč, že nám otevřený postele nevadí a tak jsme měli to samý jak japoonci:-) o milión dongů lacinější. Vlak přijel na čas do města La cai, kde před nádražím stálo asi padesát řidičů, každý se svým tranzitem. Většina lidí co jela s námi ve vlaku to mělo jako zakoupený třídenní výlet, takže měli už i zajištěný odvoz do Sapy, která je ještě necelých 40km. Těch, co jeli jako my, na vlastní pěst bylo troška takže to byl opět naháněčský frmol. Nejdřív na nás zkusili částku za 300 tisíc za osobu. Tomu jsme se hned vysmáli, protože jsme věděli, že cena je 40 tisíc za osobu. Byli jsme ochotný přistoupit maximálně na 50 tisíc za jednoho. Dostalo se nám opět vyhrůžek, že to není možný a že i místní jezdí za stovku a že určitě neodjedem. Tak jsme si sedli na schody nádraží, ale moc jsme neposeděli za pět minut jsme jeli v prázdném Tranzitu za sto tisíc oba. Vietnam je plnej paradoxů. S Hančou jsme se shodli, že místní lidé jsou nejméně sympatičtí, nejméně ochotní a to, že chtějí turistu oškubat o poslední peníz, jim tady mnohem více kouká z očí než na kterékoliv jiném místě v Asii, které jsme viděli.

Sapa nás přivítala mlhou a teplotou kolem deseti stupňů. Mlhou takovou, že nebylo vidět na deset metrů. Nám to až tak nevadilo, protože jsme byli docela unavení a tak jsme den strávili prohlídkou místních obchodů, které jsou nacpané kdo ví jak kvalitním outdoorovým zbožím. Další den se přece jen trochu místy vyjasnilo, a tak jsme si opět půjčili motorku a jeli objevovat okolí. Sapa je nadherná, nachází se skoro dva tisíce metrů nad mořem a hory nad ní se tyčí až do tří tisíc. Údolí jsou místními po století přetvářeny v terasovitá políčka, která jsou nesmírně fotogenická a většinou osázená rýži. Celý den jsme tedy strávili popojížděním a hledáním nejlepších záběrů. Jak se později ukázolo, bylo to dobře, protože následujíci dva dny se už tak nevyjasnilo. Protože, jsme měli zpáteční lístky (jen tak mimochodem pěkně mastný), koupený až na odjezd o dva dny později, trávili jsme je dokupováním posledních suvenýrů a ochutnávání horkých čokolád ve všech místních kavárnách.

              Cesta zpět vlakem už nebyla tak báječná jak sem, protože další dvě postele v kupé obsadila rodinka s dvouma malýma dětma a jedno se rozhodlo, že celou noc probrečí. Vlak dorazil s mírným zpožděním, ale to nám vůbec nevadilo, protože i tak jsme zpět v Hanoji byli velmi brzy, v půl šesté ráno. Počkali jsme v čekárně při stálém odhánění taxikůřů do rozednění. Chtěli jsme potom dojít do kanceláře, z které jezdí minibusy na letiště, nechat tam baťohy a zamluvit si poslední minibus na večer. O úschově zavazadel jako by tam nikdy neslyšeli, zato s večerním odvozem nebyl problém. Zkusili jsme zajít na turistický informace s tím, že tam nám je určitě nechají. Po zeptání na nás paní z informací koukala jak sůva a na otázku jestli vůbec někde v osmi milionóvém Hanoji je úschovna říkala jen rezulutní NO. Naštěstí tam byla ještě druhá, která svolila k tomu, že si nechá naše batohy u ní za stolem. Konečně jsme byli volní k poznávání města. Spoustu obchodů bylo stále zavřených, ale lidí bylo o poznání více. Já navštívil muzeum války, Hanča si zahrála hry snad za milión, společně jsme okoukli mauzoleum strýčka Phó (Ho Chi Mina) a One pillar pagodu na kuří nožce. Potom dali poslední vietnamesse coffe a jídllo a vyrazili na minibus na letiště. Teď momentálně sedíme a ležíme na zemi vedle jediné zásuvky na celém letišti. Letadlo nám letí za šest hodin a za osm hodin Welcome to the Thailand. Už se nám to krátí.

Lezení ve Vietnamu

Co k tomu napsat, snad jen jedině Ha Long Bay. Země je díky své velikosti plná neskutečného potenciálu. Lezení v celém Vietnamu je prozatím v plenkách, i když už se tady leze pěknou dobu. Jedním z důvodů je současný politický systém v zemi, který velmi ztěžuje jakoukoliv rozsáhlejší lezeckou činnost. Cokoliv vyjednat, zařídit povolení nebo se domluvit s místními lidmi vyžaduje obrovskou trpělivost, protože jejich vstřícnost je minimalní obzvláště jste-li cizncem ze „západního“světa.

Naštěstí tuhle trpělivost našli před šesti lety dva lezci z US, kteří vybudovali na ostrově Cat Ba poměrně velkou a moderní lezeckou oblast. Kluci tu provozují už docela rozjetou agenturu Asia outdoors (www.asiaoutdoors.com). Jejich kancelář se nachází uprostřed města Cat Ba town. Součastí je pravý hippies lezecký bar, kde v přestávkách mezi lezením můžete pokecat s dalšími lezci, zůčastnit se sedmidenního turnaje v piškvorkách, poslechnout kvalitní music nebo kvalitně popít u klasické lazy-punkersko-lezecké zábavy. Popravdě byl jsem z tohohle místa nadšen. V době kdy se lezení stává ve světě nechutnou masovkou a každý se honí za čísly, na lezení má přesně vyhrazený čas a je to více sport jako třeba fitko než životní styl, je tohle místo úplně něco jiného. Ráno do skal frčíte na motorce, ve skalách je jen pár lidí, každý s vlastním osobitým stylem. Je jedno jestli lezete 6b nebo 8b všichni jsou na stejné lajně a v pohodě. Těžko tohle dál popisovat, je to pocit, který by si měl každý toužící po tomhle pocitu zažít. Mě to nabilo další energií k lezení, protože teď vím, že taková místa a lidé ještě existují. A konec konců pokud má člověk čistou mysl a je v psychické pohodě, daří se přelezům nejvíce (teda aspoň já to tak mám). Cat Ba je toho u mě důkazem.

Pár technických:

Oblast je primárně proslavena lezením DWS a to díky populárním videům, které tu byly natočeny. Na Cat Ba island je však i mnoho stěn s obrovským potenciálem pro lezení s lanem do budoucna. Momentálně největsí oblast Butterfly valley má asi 60 cest a nové stále přibývají. Leze se na vápně té nejvyšší kvality. Není tu tolik krapasů jako třeba v Laosu. Leze se převážně po lištách a dírkách a užasných liniích. Vápno zde má tření pomalu jak český písek. Klasa je zde trošku přitvrzena a myslím si, že odpovídá té evropské. Leze se v naprosto panenské přírodě, každému bych to přál vidět. Je to dokonalým zažitkem. Jen občas tu můžete potkat nějakého hada (i jedovatého), třiceticetimetrovou stonožku nebo padesáticentimetrovou ještěrku.

Pro případné důkladnější info není problém mě kontaktovat.

Sever proti jihu

Následující report potěší všechny, kdo nám závidí-jestli někdo takový je :-)) Naše cestování má i své stinné stránky. Ačkoliv se nezasvěcenému může například z fotek zdát, že cestování je plné jen příjemných zážitků, poznávaní nových lidí, krásných míst atd. není tomu tak vždycky. Někdy je to velký boj, který stojí hodně nervů a hodně odříkání a člověk si říká jestli to vůbec stojí za to. Naštěstí pak vždy přijde chvíle, místo nebo člověk, který vás převědčí, že to za to stálo.

Po návštěvě horského města Dalatu, jsme si po dlouhé době vzali do ruky kalendář a trochu jsme plánovali. Zjišťením bylo, že Vietnam je opravdu velký a my jsme si na něj vyhradili moc málo času. Místa, která chceme vidět a čas který nám zde zbývá tvořili nekompromisní nerovnici. Řešení bylo nasnadě. Stanovení priorit za tvrdých podmínek. Oblasti, které chceme vidět hlavně, jsou dvě. Ha Long Bay a Sapa na severu v horách. A tak jsme se rozhodli pro naprostou šílenost a to přejet dvě třetiny (což je cca 1600km) Vietnamu, za co nejkratší možnou dobu, až do naší první destinace-Ha Long Bay.

Autobusem jsme dojeli do pobřežního města Nha Trang, kde jsme si chtěli koupit jízdenky na vlak až do Hanoje. U pokladny nás čekalo zklamání, protože kvůli oslavám lunárního čínského nového roku Tet, byly lístky na dlouho naprosto vyprodané. Ještě chvíli jsme se nechali držet před nádražím místní paní v naději, že nějaké lístky její manžel sežene, ale nedopadlo to. Místní jsou v tomhle pěkní vykukové, dlouho před novým rokem skoupili mnoho lístku a pak je nabízí s mnohonásobnou přirážkou bezradným turistům před nádražím, i taková je Asie.

Nic nepomohla snaha u přepážky, kdy se při dotazu na lístky na vlak směrem kamkoliv severně nikdo pomalu ani neotočil. A na jakékoliv varianty měst, první třídy, spací nebo nespací vagóny znělo z druhé strany okénka jasné NO, bez většího zájmu. Tma na krku nás doprovází na autobusák, kde pořídíme o něco lépe. Lístky jsou bohužel až na zítra ráno do minibusu, který míří do Danangu. Délka jízdy cca 11 hodin a vzdálenost kolem 650 km. Asi maximum, co lze z Nha Trangu urazit. Odebereme se tedy do hostelu, nacpeme se k prasknutí grilovanou rybou a kuřetem a přiopijeme se Rudým drakem, který i se svými 8 procenty stále drží titul pivo.

Ráno nám nezazvoní budík a Kuba mě budí polovyděšenou otázkou kolik je hodin. Šest, tou dobou už jsme měli být na autobusáku. Autobus vyjíždí v 6:30 a tak jako dvě střely vletíme do taxíku, který napůl odjíždí od hotelu a divokými gesty vysvětlíme požadovanou destinaci. Na autobusáku panuje typická asijská nálada, což je, na všechno je dost času a tak sklidníme náš puls a vydáme se nakoupit bagetu na cestu.

To, co proběhlo náledujících dvanáct hodin se těžko popisuje, ovšem nejspíš nikdy nezapomíná. S Kubou jsme se shodli, že to byla naše nejhorší cesta vůbec a proto to popíšu asi následovně. Řidič byl magor a to absolutní, jinak se to říct nedá, pokud jsme neslyšeli klakson, báli jsme se , že usnul. Předjíždění po dvou kolech do zatáčky na horizontu. Následné míjení se s auty v protisměru na centimetry, takže dokážete popsat, co měl řidič v protisměru na sobě, atd. toť v Asii běžné, i když tenhle byl vážně šílenej. Standartní počet lidí v minibuse je 15, ale člověk si může být jistý, že nikdy nepojede v poloprázdném voze a téměř vždy tam bude lidí víc než je sedadel a tak tedy se to začalo plnit, víc než by bylo záhodno. Když jsme byli někde na dvaceti lidech, tak jsme začali vtipkovat, že tenhle naháněč nacpe dovnitř 25..no popravdě, když vmáčknul dovnitř 27. člověka, tak mě přešel veškerý humor a ztratila jsem přehled, kolik nás to vlastně jede. Vyjma jednoho studenta, který seděl vedle nás, daroval nám sušenky a očividně se za své krajany styděl, tak to jinak nepřišlo nikomu moc divné a cpali se dovnitř horem spodem, převážejíc milión a jednu tašku, slepice na klíně nebo v kleci a jedno a více dětí kolem sebe. Absence vzduchu a prostoru v kombinaci se zběsilou jízdou si žádá velkou spotřebu igelitových sáčků, protože spolucestující zvrací. Kvůli tomu se nestaví, jen se jim podávají nové sáčky. Jaké „štěstí“, že my jsme jimi byli obklopeni lépe než Dolby surround v novém Imaxu.

Cesta, která se zdála nekonečná přecejen skončila a my dorazili kolem sedmé večer do Danangu. Opět zklamáni neochotou žen u přepážky sdělit nám jakékoliv informace okolo našeho přesunu směr sever. Jakákoliv snaha dát nám tip, kam se dá ještě večer dostat..nic. Tak se balíme a obcházíme autobusy, co na nádraží ještě zbyly. Rozhodnuti strávit noc v autobuse a zkusit využít všechen čas, tak hledáme v průvodci všechna města, co jsou na autobusech napsána. Víceméně všechny míří do Vinh, posune nás to asi 400 km severně a tak bereme. Jaké je naše rozhořčení, když zjistíme, že za lístek koupený takřka mezi dveřmi busu dáme jednou tolik než ostatní. Jsme hned za řidičem, který má k sobě asi další čtyři, všichni sedí okolo něj, kouří za jízdy jednu od druhé a neustále o něčem melou. I tady se snaží nabrat co nejvíce lidí a tak mě budí lidé, co se mačkají na matrace v uličce a pochopitelně se tam nemohou vejít. Začínám toho všeho mít dost, ale jiné řešení není a navíc, všechno jednou končí. V půl šesté ráno se tedy dokodrcáme do Vinh. Tady už rovnou obcházíme autobusy s vytipovanými městy. Vyhrává Haiphong. Menší bus s energickou paní naháněčkou-každý bus má řidiče a naháněče. Řidič riskuje životy všech uvnitř, troubí a taky trochu řídí. Naháněč je většinu času za jízdy na půl těla vykloněný z otevřených dveří autobusu a pomocí píšťalky či pokřiku láká pasažéry dovnitř. Místní se neobtěžují chodit na autobusák, prostě jen stoupnou k silnici a nechají se „nahnat“. Slovo dalo slovo a tak platíme a jedeme. Dalších devět hodin jízdy před námi a přiblížení o dalších 400 km blíž k Ha Long Bay, resp. k Ha Long City. Po třetí odpoledne vysedáme v Haiphongu, bereme taxi motorky a jedem na místo, odkud odjíždí minibusy do Ha Long. Každý jedeme s Kubou na jiné motorce a zhruba v půlce se Kuba se svým řidičem ztratí z naší trasy. Určitě jsou za námi uklidňuji se a po zastavení na místě a rozhlížení se, zjišťuji, že tomu tak není. Katastrofické scénáře o mém vybitém mobilu-Kuba by se nedovolal a o penězích a dokladech, co mám u sebe-Kuba by si nemohl koupit a zařídit nic, pokračují asi dalších pět minut, kdy můj řidič někam asi třikrát volá a pak z úplně druhé strany přijede druhý s Kubou a zubí se na mě a trousí: sorry...nemám slov, snad jen něco, že to není funny a příčina zdržení byl a nutnost napsat sms a pak odpovědět asi na tři hovory. Tak se v klidu zastavilo a vše se vyřídilo. Hlavně, že jsme zase pohromadě. Sedáme do busu a před námi poslední hodina a půl a cílová stanice Ha Long City.

Během cesty na sever, jsme toho mnoho nejedli ani nepili, pauzy na záchod byly nevyzpytatelné a někdy nebyly. Ztratili jsme přehled, co je vlastně za den a kolikátého je, ale podstatné je, že jsme po 1600 km a cca 40 hodinách (krom jedné noci v kuse) v pěti různých busech, dojeli.

Na místě vyhlížíme slavnou zátoku a vápencové výběžky, ale o těch si ze břehu můžete jen nechat zdát. Zjišťujeme také, že jsme poněkud předběhli sezónu a nejlepší čas na návštěvu zátoky je podle Lonely Planet v květnu až srpnu. To možná svítí...my máme po dešti a pod mrakem. Nevěšíme hlavu, naší jedinou starostí je jen se najíst a usnout v posteli, kde se dá ležet rovně a nehýbe se. Ráno si půjčíme motorku a jedeme trochu podél břehu obhédnout okolí a protože na internetu nacházíme, že na nedalekém Cat Ba island je lezení, tak se stavujeme v přístavu a kupujeme tickety na zítřejší plavbu lodí. K přepážce ani nedojdeme a paní nám nabízí kdesi cosi. Kupujeme tedy zpáteční lístky s otevřeným datem a po cestě na ostrov bereme dražší variantu se zastávkou v jeskyni a u rybářské plovoucí vesničky. Velkým hitem v Ha Long Bay je jet na plavbu lodí a přenocovat na lodi, jednu či dvě noci. K takové plavbě jsme přiřazeni i my, ale protože se „jenom“ vezeme na ostrov, tak o nás přidělený týpek, podivného vzeření nejeví moc zájem a věnuje se lidem, co do výletu nasypali víc peněz. Při zastávce u jeskyně náleduje sdělení, že my do žádné jeskyně nejdeme, že to mají v ceně jen ti „vyvolení“ co na lodi tráví noc. Na lístku od paní je napsáno jeskyně a tak jsem rozhodnuta procpat nás dovnitř stůj co stůj. Týpek se vzteká a očividně mu dochází argumenty, bere svoje a křikne na mě něco ve smyslu, ať si to zařídím sama. Taky, že jo. Jdeme ke vchodu, kde týpek rychle něco mumlá štípačovi lístků. Nenechám se rozhodit a štípačovi ukazuju náš lístek, on ho cvakne a jako, že dobrý. Pak mi ho při podávání najednou nechce pustit a začíná nějakým svým sorry a wait a tak mu řeknu, že na lístku je jeskyně, já sem u jeskyně a že taky jdu dovnitř. Otočím se, povzbuzuju Kubu, který nerozhodně přešlapuje, ať jde taky. Štípač za námi chvíli cupitá do schodů a pokřikuje na týpka, ten pokřikuje zpátky a pak mi oznámí, že si na nás počkají u východu, ohání se governmentem a kdesi cosi. Tak mu řeknu, že se z toho nemíním po*** a že klidně půjdu do vězení. To ho umlčí a je pokoj. U východu samozřejmě nikdo není a všem jsme buřt. Oba jsme s Kubou naštvaní na to, jak tady s námi zachází a že už člověk nemůže nikomu věřit a navíc si pořád dávat pozor, kde nás kdo natáhne. Ale vztekat se moc nemá cenu, jen nám to zbystří smysly napříště.

Po čtyř hodinové plavbě dorazíme na Cat Ba. Přístav je na druhé straně ostrova, než je jeho jediné město a tak nastupujeme do autobusu. Ten asi po 500 metrech zastavuje a Kuba to znalecky posuzuje na pohnutou nápravu, která je vyosená a vadí zadnímu kolu. Místní problém řeší uražením kusu, co vadí kolu a jedeme dál. Z neznámého důvodu asi rychlostí 20 km/h a vzhledem k tomu, že město je daleko 25 km, tak jsme opravdu rádi, že pro nás přijede další autobus. Ve městečku se sezóna také teprve očekává a hotely téměř zejí prázdnotou. Ubytujeme se až u paní, která z 10 USD za pokoj sleví na šest a spokojeně se sesuneme do postele.

Za dřevěnou židli se platí víc

Vietnam je jiný. Každá země je trochu jiná. A pohledy na tu kterou zemi se liší od jednotllivce. Záleží třeba i na tom v jakém pořadí země navštívíte. Po Laosu a Kambodže je Vietnam změnou, hlavně ve vyspělosti. V Kambodže jsme potkali Francouze, který byl z Vietnamu rozhozený a rozhodnutý se tam nejspíš už nikdy nevrátit. Nám se Vietnam líbí.
Hranice překračujeme na jihu Kambodži, nejvíc západním přechodem. Kupujeme si z Kepu autobus, který jede až do Can Tho. Města ve Vietnamu, kam dorazíme kolem sedmé večer. Následuje pochod k vytipovanému hostelu, rychlá večeře a pád do postele. Druhý den ráno se chystáme na plovoucí market, na který nám lístky prodá paní, která nás sleduje a tak dlouho volá, že je to bjůtifl a no expensive ale cheap, že ji stáhneme s cenou na polovic a nasedáme k paní kormidelnici. Plovoucí market je na řece vyhrazené místo, kde si všichni obchodníci dají spicha a na loďkách nabízí své zboží od pití, přes polévku až po chutná manga a jiné ovoce a zeleninu.

Obchodnice se svou loďkou

Plovoucí market, Can Tho

Celý okruh trvá tři hodiny a tak se ještě stíháme vrátit do hotelu a následně odjet autobusem do Saigonu, známého také pod názvem Ho Či Minovo město. Saigon je metropole, kde žije sedm miliónů lidí a je tam pořádně rušno. Po vystoupení z autobusu se snažíme najít směr centrum, že bychom to jako došli. Odmítáme motorkáře-světe div se, tady nejsou tuk tuky-protože hází neskutečné pálky a chvíli přešlapujeme kolem. Oslovujeme mladý pár a skládáme se s nimi na taxi. Po zjištění, že do centra to bylo 9,5 km moc nelitujeme peněz za odvoz. Nasadíme batoh a vyrážíme směr hotel. V Saigonu je několik typů ulic, od těch velkých několikaproudových, které neznalý laik asi v životě nedokáže sám přejít, přes normální ulice se dvěma pruhy dále po ulice, kde je víc motorek zaparkovaných bokem než v provozu-to kvůli hojnému výskytu barů- až po uličky, kde pomalu procházíte lidem obývákem a sotva máte kam uhnout motorkám, které jezdí i tady a některé jsou tak úzké, že se s krosnou prostě zaseknete v průchodu při snaze projít :-) Ještěže snaživí místní vás rádi postrčí vpřed.
Takže v posledním typu jmenované uličky se ubytujeme a pán nám dá na welcome papáju. To, že do našeho pokoje jdeme přes jeho obývák a kuchyň je zřejmě zcela běžné. Noc je mladá a tak vyrážíme na večeři. Najíme se v restauraci a poté si na ulici dáme v "pivnici" každý ještě dvě točené. Cena jednoho piva za cca 0,4 l je sedm korun. V restauraci nás stálo 25,-. Tady to taky vypadá jak v domečku pro panenky. Sedíme u malých stolečků na plastových stoličkách namačkaní jeden na druhého a mezi námi poskakuje paní majitelka, hbitě plní sklenice a přidává a přemisťuje nové stoličky dle potřeby.

Pouliční výčep na vietnamské točené

Poměrně otevřeně na cestě do pokoje sme osloveni ke koupi marihuany. Nabídka nás docela pobaví. Při myšlence na to, jak striktní režim panuje v Laosu-za zapálení jointa je vězení a pro dealera je to trest smrti. Tady opravdu platí, že jinž kraj, jiný mrav.
Ráno je na programu obhlídka centra a přilehlých zajímavostí. Jdeme do Muzea Vietnamské války, kterou tady nazývají Americkou válkou. Poté asi hodinu hledáme zapadlou pagodu a úplně uchození se sesuneme na další plastové štokrle v jídelně na ulici, kde se najíme za pakatel. Holt plastová židle určuje ceny :-)

War remnants museum, Saigon

Pagoda v Saigonu

Protože jsme si na Vietnam vyhradili cca dva týdny, stejně jako na Laos a Kambodžu, ale také protože jsme si neuvědomili, že Vietnam je velký jako Laos a Kambodža a ještě kousek navíc dohromady, tak nás začal tlačit čas. Ještě večer tedy kupujeme lístky do spacího busu a hrneme si to na sever do Dalatu.
I když je Vietnam jiný a aut je tady méně než jinde, ale motorek je tu o to více. Tak řidiči jsou tady úplně stejní piloti jako všude jinde v Asii a tak styl brzda plyn, říznout zatáčku a zběsile troubit je tu na denním pořádku a náš spací bus není vyjímkou. Postele jsou tři v řadě a ve dvou patrech. Já vyfásnu tu prostřední a i ve spánku se velmi rychle naučím držet madel u sklopeného sedadla, abych nespadla do jedné z uliček. Probouzí mě představy na překlopení autobusu a kalkuluju šance na přežití v případě pádu do rokliny. Naštěstí se nic takového nekoná a když se chystám znovu usnout, tak stavíme, že už jsme na místě. No paní v cestovce říkala, že v Dalatu budeme v sedm ráno, ale asi spíš chtěla říct, že cesta trvá sedm hodin. A tak jsme vysypáni do podstatně chladnějšího podnebí již ve čtvrt na pět ráno. Otupěle táhneme batohy do čekárny a čekáme až se rozední. Šance na otevřený hotel v tuto dobu jsou asi takové, že jihočínské moře přes noc zamrzne. Nad ránem sedáme do busu a jedeme do centra, kde v mapě špatně rozluštím polohu hotelu a místo vytoužené postele máme na dvě hodiny o zábavu postaráno a to kvalitním trekingem po kopcovitém Dalatu.
Dalat je městečko, kde Francouzi otiskli své stopy pěkně hluboko. Obzvláště francouzský, je vysílač ve tvaru Eiffelovy věže na kopci :-) Je to městečko v kopcích a po rýžovém políčku byste marně pátrali. Tady je to jako projít bránou do Evropy. Na trhu je k dostání brokolice, salát, květák, hrášek, cibule, česnek, artyčoky a hlavně jahody. Ve fóliácích kolem města se pěstují růže a gerbery. Koloniální architektura a vily, kterými byste rozhodně nepohrdli. Okolní krajina je kopcpvitá a plná borovicových lesů. Úplně jiný kus Vietnamu.

Elephant falls

Zůstáváme dvě noci a na druhý den půjčujeme skútr. Vyrážíme na Elefant falls a pagodu v blízkosti. V plánu jsou ještě další dva vodopády, z nichž první nenajdeme a na druhý se nedostaneme, protože slunce zapadá a vodopády za tmy nejsou nic moc. Zato si cestou užijeme zatáček, výhledů na nekonečné lány políček a fóliáků a dvakrát píchneme přední kolo :-)

Políčka u Dalatu

Jak už jsem psala o našem špatném odhadu, co se týče velikosti Vietnamu  (je obrovsky dlouhý!) tak ze strategických důvodů plánujeme přesun století. A to jest z Dalatu autobusem na pobřeží a tam nasednout na vlak-konečně. K vlaku je to čtyři hodiny a pak pokusit štěstí, na nádraží koupit jízdenku a nastoupit 26-ti hodinovou jízdu do Hanoje. Hlavního města Vietnamu a výchozí brány pro Ha Long Bay, kam míříme.
Celé naše cestování poměrně komplikuje Tet, což je vietnamský nový rok trvající od 10.-12.2. a prakticky to znamená, že polovina Vietnamu je na cestách, hotely jsou plné, jízdenky a letenky vyprodané a  astronomicky rychle rostoucí ceny jízdnek, které se blíží magickému datu. Bude to taková cesta o přežití. Snad se tedy ve zdraví přihlásíme z Hanoje ;-)