A zase to naše milé Thajsko

Jízda ze Sapy byla obzvláště bujará, to hlavvně kvůli tomu řvoucímu miminu aa tak se můj spací dluh přihlásil o slovo na hanojském letišti. Jak už psal Kuba, jeli jsme na letiště už večer, byť nám letadlo letělo ráno v devět. Nehodlali jsme utráset za ubytování v předražené Hanoji a tak jsme hodili punk přenocování na letišti. Kuba navrhoval něco ve stylu, že se budeme po třech hodinách spánku střídat a že v žádném případě nemůžeme spát oba naráz. Ale poté co jsme se usídlili na mramorové podlaze u té jediné zásuvky, tak po aplikaci špuntů do uší a nalezení polohy vleže s hlavou na Kubově uzlíčku oblečení, jsem se téměř okamžitě odebrala do říše spánku. Moc nebraje ohledy na to, jak blbě na mě pracovníci letiště koukají. Kuba spokojený s pc, které se nevybije, ťukal předchozí příspěvek a asi ve dvě ráno jsme stráže přestali bavit a tak nás přišli vyhodit. Naštěstí pro nás, v Asii se vše řeší dost flegmaticky a tak vám tu nikdo moc nenadává. byl vznesen požadavek na přesun o patro níž a tak jsme pobalili deku, rohož a batohy a hurá na lavičky. Opět štěstí na zásuvku a tak Kuba pokračuje ve svém bděcím maratonu a já opět  usínám. Když se v půl šesté ráno proberu stím, že už vážně nemůžu spát, tak se mi Kuba, který probděl asi 27 hodin v kuse, sesune do klína a upadne do kómatu :-) Moc si sice nepospí, ale lepší než nic. V sedm se konečně otevírá check in a pak už to jde podle plánu, drahá snídaně, čekání na otevření gate, odlet, přílet o dvě hodiny později do Bangkoku.
V Bangkoku je opět známé dusno a teplo, asi tak o dvacet stupňů víc než v Hanoji, tak o 30° víc než v Sapě. Z letiště jdeme rovnou na nádraží, kde si kupujeme lístky na nejbližší vlak do severní provincie Chiang Mai a do stejnojmeného města. Vlak jede až večer a tak se trochu potloukáme po okolí, ale první den jsme z toho tepla zase zdechlí, stejně jako při prvním příletu. Na nádraží obědváme asi za 15,- na osobu a máme krásný familiérní pocit ze všeho kolem sebe. Lidé jsou milí, anglicky hovořící, usměvaví. nikdo nás nechce natáhnout, auta tu šíleně netroubí a všechno je tu prostě lepší ! :-)
Vlak přijíždí se zpožděním, což nás ale nepřekvapí a jsme rádi, že jsme uvnitř. Thajské vlaky mám radši, sice nejsou na kupé, ale  každá postel má závěs a tak soukromí dle potřeby je. Dáme si pivo, zavtipkujeme s průvodčí a ujíždíme na sever a hravě zdoláváme 750 km, které nás od Chiang Mai dělí.
Do Chiang Mai dorazíme celkem o dvě a půl hodiny déle, ale nevadí nám to, pořád jsme strašně šťastní, že jsme zpátky v Tahjsku. Na nádraží nasedáme do tuk tuku-jak nám chyběli!! Po podvodných taxících z Vietnamu. A necháme se dovézt do vytipovaného hostelu. Vše je ok a tak se ubytujeme. Hlavní důvody proč jsme sem jelli jsou ty, že jsme ještě nikde v severním Thajsku nebyli, že jsem sem chtěli a konečně, že je tu lezení. Oblast se jmenuje Crazy horse a je asi 40 km jihovýchodně od města.

Kuba při slanění na Crazy horse

Lezecký shop, ve kterém sídlí CMRCA (Chiang Mai Rock Climbing Adventure) organizuje zájezdy pod skálu a zprostředkovává jídlo a pití v ceně transportu. Jejich nabídky využíváme dva dny po sobě a úplně nám to stačí, pač teplo a kvalitní, místy ostrý vápenec dá našim prstíkům zabrat. Po večerech jsme se byli projít ve městě a objevili jsme, že každý den se tu koná market, kde se dá koupit snad úplně všechno, jídlo, pití, šperky, nádobí, oblečení, zaručeně pravé světové značky parfémů a poslední kolekce od Lacoste až po výbornou mango zmrzlinu. Ideální místo pro nákup suvenýrů, škoda jen, že ty peníze už na ně nejsou :-)

Jeden z mnoha chrámů v Chiang Mai

Kubova paparazzi fotka z marketu

Zítra si chceme  půjčit motorku a projet se trochu po okolí, absence mapy to jistě učiní ještě zajímavější.
Po Chiang Mai se přesuneme zpátky na jih, směr Bangkok, ale zakotvíme ještě na poslední týden v lezeckém kempu, jehož jméno si nejsme schopni zapamatovat. Nicméně jde o neprobádané území a tak my tam teda pojedeme a pak vám o tom napíšeme. :-)