Mlhavá Sapa a osmimilionový Hanoi

             Po krásném lezení a super lidech jsme si to námiřili na sver Vietnamu, kde byla naše poslední destinace před návratem do Thajska. Ačkoliv jsme měli koupený zpáteční lístek zpět do Ha Long city nakonec jsme tam nejeli, protože cena lístku od tamtud by stála ještě další 300 tis. vietnaských dongů. Místní lezci nám poradili, že se dá jet speed lodí do Haiphong a pak do Hanoje za 210 tis. (1000 dongů=cca 1 Kč), za poloviční čas. To nám umožnilo zůstat na tomto užasném místě o den déle a odjet do Hanoje až v den, kdy jsme měli zabookovaný lístek na vlak do Sapy. Zpáteční lístek, který jsme měli do Ha Long city, jsme darovali Michalovi z Rakouska se kterým jsme poslední den na ostrově parádně zalezli. Mimochodem, má svoji vlastní vinici a bydlí u Salzburku a teď jsme prý kdykoliv zváni, tož to se vyplatilo:-) Po příjezdu do Hanoje jsme naše baťohy uložili do úschovny na nádraží, byla teda drahá jak noc v hotelu, ale kdo by se s těma baťohama tahal celý den, když jsou plný dárků:-). Vlak nám vyjížděl až večer a tak jsme vyrazili do víru velkoměsta. Město bylo úplně vylidněné, protože akorát začínal místní nový rok Tét. Tak jsme obešli pár ulic ve starém městě a den strávili víceméně v kavárnách, které byly otevřeny, při popíjení čaje a horké čokolady. Vlak vyjížděl v devět hodin. Byli jsme překvapeni kvalitou lůžkového vozu. V Čechách by člověk takový pohledal. Nejdříve k nám nastoupil postarší pár japonců s psíkem smetákem, ale po chvilce přišel průvodčí a nabídl jim, že když připlatí každý 500tis.dongů, tak budou mít volné kupé sami pro sebe. Tak se zase rychle zdekovali pryč a mi byli v kupé sami. Průvodčí pak ještě přišel a chtěl peníze i po nás, že nám sklopí postele, aby jsme taky byli v kupé sami.. My ho s úsměvem poslali dopryč, že nám otevřený postele nevadí a tak jsme měli to samý jak japoonci:-) o milión dongů lacinější. Vlak přijel na čas do města La cai, kde před nádražím stálo asi padesát řidičů, každý se svým tranzitem. Většina lidí co jela s námi ve vlaku to mělo jako zakoupený třídenní výlet, takže měli už i zajištěný odvoz do Sapy, která je ještě necelých 40km. Těch, co jeli jako my, na vlastní pěst bylo troška takže to byl opět naháněčský frmol. Nejdřív na nás zkusili částku za 300 tisíc za osobu. Tomu jsme se hned vysmáli, protože jsme věděli, že cena je 40 tisíc za osobu. Byli jsme ochotný přistoupit maximálně na 50 tisíc za jednoho. Dostalo se nám opět vyhrůžek, že to není možný a že i místní jezdí za stovku a že určitě neodjedem. Tak jsme si sedli na schody nádraží, ale moc jsme neposeděli za pět minut jsme jeli v prázdném Tranzitu za sto tisíc oba. Vietnam je plnej paradoxů. S Hančou jsme se shodli, že místní lidé jsou nejméně sympatičtí, nejméně ochotní a to, že chtějí turistu oškubat o poslední peníz, jim tady mnohem více kouká z očí než na kterékoliv jiném místě v Asii, které jsme viděli.

Sapa nás přivítala mlhou a teplotou kolem deseti stupňů. Mlhou takovou, že nebylo vidět na deset metrů. Nám to až tak nevadilo, protože jsme byli docela unavení a tak jsme den strávili prohlídkou místních obchodů, které jsou nacpané kdo ví jak kvalitním outdoorovým zbožím. Další den se přece jen trochu místy vyjasnilo, a tak jsme si opět půjčili motorku a jeli objevovat okolí. Sapa je nadherná, nachází se skoro dva tisíce metrů nad mořem a hory nad ní se tyčí až do tří tisíc. Údolí jsou místními po století přetvářeny v terasovitá políčka, která jsou nesmírně fotogenická a většinou osázená rýži. Celý den jsme tedy strávili popojížděním a hledáním nejlepších záběrů. Jak se později ukázolo, bylo to dobře, protože následujíci dva dny se už tak nevyjasnilo. Protože, jsme měli zpáteční lístky (jen tak mimochodem pěkně mastný), koupený až na odjezd o dva dny později, trávili jsme je dokupováním posledních suvenýrů a ochutnávání horkých čokolád ve všech místních kavárnách.

              Cesta zpět vlakem už nebyla tak báječná jak sem, protože další dvě postele v kupé obsadila rodinka s dvouma malýma dětma a jedno se rozhodlo, že celou noc probrečí. Vlak dorazil s mírným zpožděním, ale to nám vůbec nevadilo, protože i tak jsme zpět v Hanoji byli velmi brzy, v půl šesté ráno. Počkali jsme v čekárně při stálém odhánění taxikůřů do rozednění. Chtěli jsme potom dojít do kanceláře, z které jezdí minibusy na letiště, nechat tam baťohy a zamluvit si poslední minibus na večer. O úschově zavazadel jako by tam nikdy neslyšeli, zato s večerním odvozem nebyl problém. Zkusili jsme zajít na turistický informace s tím, že tam nám je určitě nechají. Po zeptání na nás paní z informací koukala jak sůva a na otázku jestli vůbec někde v osmi milionóvém Hanoji je úschovna říkala jen rezulutní NO. Naštěstí tam byla ještě druhá, která svolila k tomu, že si nechá naše batohy u ní za stolem. Konečně jsme byli volní k poznávání města. Spoustu obchodů bylo stále zavřených, ale lidí bylo o poznání více. Já navštívil muzeum války, Hanča si zahrála hry snad za milión, společně jsme okoukli mauzoleum strýčka Phó (Ho Chi Mina) a One pillar pagodu na kuří nožce. Potom dali poslední vietnamesse coffe a jídllo a vyrazili na minibus na letiště. Teď momentálně sedíme a ležíme na zemi vedle jediné zásuvky na celém letišti. Letadlo nám letí za šest hodin a za osm hodin Welcome to the Thailand. Už se nám to krátí.