Abych se tedy dostala k tomu, o co vlastně šlo....po našem prvním backountry touringu jsme zapadli do místní společnosti natolik, že jsem byli přizváni na 4-5 denní přechod hor. S nadšením jsme přijali nabídku na výlet, který organizovali "Krtci" Stáňa s Pájou. Těm patří velký dík za zamluvení chat a inspiraci. Plány byly veliké a účast přislíbená v hojném počtu. Co čert nechtěl, tak týden před odjezdem Pája spadl na svou smolnou klíční kost a zlomenina byla na světě....tím pádem bylo jasné, že nikam nepojede, respektive ne na hory. Rozhodnutí na poslední chvíli, co s časem, když se lyžovat nedá, a tak se Stáňou sbalili kufry a jeli do Mexika :-) My s Kubou jsme vytrvali a kontaktovali další účastníky, ti postupně odvolali účast, buď trochu nedorozuměním nebo nedostatkem zkušeností nebo "já vám tam nebudu dělat křoví" styl :-)
Každopádně jsme byli od Krtků vybaveni vším potřebným, zapůjčili nám (za což velice děkujeme!) lavinové pípáky, sondy, lopaty, mapu oblasti, průvodce a také nezbytnou GPS navigaci. Když už jsme měli software, tak jsme museli zajistit hardware. Za to bychom rádi poděkovali Adamovi, z Powder rentals, díky jeho mocnému vlivu na šéfa jsme zapůjčili touringové sety za výhodnou cenu a už nic nebránilo v cestě za naším dobrodružstvím. Já jsem nakonec nechala splitboard v regálu a zvolila jsem lyže.
O co se tedy jednalo. Jak bylo řečeno výše, 4 až 5ti denní přechod hřebene, zvaný Bonnington traverse v Kootenays neboli Selkirk mountains na jihu BC. Přesněji 17km jižně od Castlegar. Více na http://backcountryskiingcanada.com/index.php?p=page&page_id=Bonningtons
Celý okruh má cca 45km. Spí se v malých chatičkách, které vybudovali a udržují dobrovolníci z KMC (Kootenay mountain club). Na trase jsou chaty čtyři, s tím, že v té poslední spí málokdo, poslední den je z velké části sjezd dolů a tak už to všichni raději dojedou :-) Kapacita chatek je pro šest lidí. Tím, že plány byly velké a nikdo se na poslední chvíli nepřidal, tak jsme v chatičkách s Kubou kralovali sami :-)
Datum odjezdu se blížilo a my jsme s největším napětím skedovli lavinové zpravodajství. Vždy se vydává na dva až tři dny dopředu a zatím bylo aktuální do neděle a my odjížděli v neděli večer. Vzhledem k tomu, že na neděli hlásili stupeň 4 z nejvyšších 5. Tak jsme moc nadšeni nebyli, respektive ve čtyřce ven (do hor) nikdo neleze :-) Rozpačitě jsme poposedávali na gauči a čekali na aktualizaci. Okolo šesté večer je vydaná nová předpověď a je to trojka, hurá! Jedeme! Vyzvedáváme lyže, vše naskládáme do auta a jedeméééé! Cestou musíme stihnou ferry, která jezdí jednou za hodinu a tak správné načasování je klíčem! Po nalodění už je cíl jen dojet, Castlegar, kde jsme se rozhodli přespat, je z Revy asi 250 km. Vzhledem ke kvalitě cest asi 4 hodiny jízdy. Nakonec docela unavení dorazíme na místo, cestou velká mlha, strom přes cestu, kterému se Kuba vyhnul na poslední chvíli a o kus dál uprostřed silnice ještě dva obří šutry, dohromady o velikosti trabantu, které se nejspíš čerstvě odlouply ze skalní stěny co vede podél cesty.
Parkujeme u Tim Hortons a sotva se překulíme dozadu na postel, tak spíme. Ráno probuzení do slunného dne, jako na jaře. Aha, počkat, tady nikde není sníh?! Zjišťujeme, že Castlegar je cca v 500 m.n.m a začátek traversu je ve 1200 m.n.m. To nás trochu uklidní...no uvidíme. Po snídani u Tima a rozloučením se s civilizací míříme na Bombi summit, začátek treku. Jako mávnutím proutku opět vidíme sníh a tak je tedy možné nasadit lyže a vyrazit. Naštěstí se nekonal dvoukilometrový nástup s lyžemi na ramenou, abychom překonali bláto.
 | |||
| Pásy aplikovány, boty zacvakány, můžeme vyrazit (Bombi summit) |
Popis v průvodci zní celkem jasně: Sledujte vedení vysokého napětí, u věže 154 zahněte doprava a pak klesejte k chatě. Úsek dlouhý cca 9 km. Říkám si, to není na začátek tak zlé. Nasadíme batohy, které přidáním jídla značně ztěžkly a jdeme hledat věž 154. Po chvíli zjišťujeme, že ač jsou věže ve čtyřech řadách, tak ani jedna z nich nemá číslo, které by se jen zdaleka blížilo 154. Verze číslování je buď 12-01 nebo 14-02 no a tak si říkám, že je asi museli od té doby, co vydali průvodce, přečíslovat. Taková zrada!
Neklesáme na mysli a zapojujeme selský rozum. Podle směru, kterým máme jít a podle směru, kam se stáčí vedení Kuba velí směr a tak šlapeme mezi stromy do neznáma. Odkázáni na orientaci podle světových stran, což tady v tom případě docela spolehlivě fungovalo (Skauti by z nás měli radost, navíc můj smysl pro odhadování času dle polohy slunce se vytříbil na přesnost 10 minut od reálného času :-) Po chvíli šlapání dorazíme na cestu, kterou chvíli stoupáme, poté se z ní oddělíme a stoupáme dále do lesa. Stoupání nebere konce, ale les řídne a tak se otevírají první výhledy. Je polojasno, takže podmínky takřka ideální. Narazili jsme na zhruba tři dny starou stopu, je skoro zasněžená, ale stále viditelná. Sledujeme ji a stále z vesela stoupáme. Tempo není nijak závratné, tělo přivyká batohu a v mém případě i zcela novým botám (ano měla jsem puchýře). Kuba průběžně kontroluje směr a vzdálenost od chaty, směřujeme to co nejkratší cestou. Dorazíme do malého sedla. "Odsud už je to jen z kopce" křičí Kuba a mizí ladnými obloučky mezi stromy. Jupí, raduju se. Taky se dobelhám do sedla a rozpačitě koukám na sjezd, co se mi otevírá. Zalesněná paseka s prašanovým sněhem, radius obloučků omezený...hm, tak uvidíme. Šteluju se do pozice pluh (pro ty, co by se mi chtěli smát jen podotýkám, že jsem oddaný snowboardista a lyže jsem nazula týden před odjezdem na traverse po osmi letech). Stylem Sněženky a machři se vrhám na pospas osudu, mezi stromy. Oblouček velice rozšafně vykrojený, potom druhý, jen o fous minutý strom, zabrždění do protisvahu, táááák. Už vidím střechu od chatičky, dobře, hlavně se soustředit. Bác ho a už se válím ve sněhu. No nevadí, poskládat lyže, posbírat hůlky a je to. Jedu dál, poslední úsek před příjezdem k chatce je úzký průjezd mezi stromem a haldou sněhu, moje lyže jedou ke stromu a já pěkně po hlavě taky. Jedna lyže vypnutá, druhá bůhví kde já hlavou u kmenu, no hlavně, že to bylo do měkkýho a hlavně, že už jsme u chaty!
 | |
| Střecha chatičky na obzoru! |
První dobytý cíl cesty, Grassy hut v 1900 m.n.m jsem zvládli za 6 hodin. Převýšení cca 700 m. Krásná, malá chatička s pěkným výhledem na svahy Grassy mountain a do údolí rozprostírající se pod horou. Také pohoří Kootenays na obzoru. Jsme pěkně hladoví a tak Kuba začíná dělat oheň v kamnech, v hrncích rozpouštíme sníh na vodu a převlékáme se pěkně do suchého, teda já. Kuba nepadal, takže nebyl mokrý :-) Rozvěsíme pásy z lyží (suché pásy, klíč k úspěchu) a začínáme se zabydlovat. V chatičce jsou čtyři patrové postele, dost široké na to, aby se na každé vyspali dva. Takže místo pro osm nocležníků. Po večeři s velkým zklamáním zjišťujeme, že slivovice zůstala doma v mrazáku a tak si dáme aspoň čokoládu :-) Myslíme na Krtky, jak se mají v Mexiku a říkáme si, že výlet v původní sestavě by vlastně nebyl tak špatný, rozhodně by bylo hodně veselo. Nedá se nic dělat. Venku se začíná stmívat a tak ještě fotím západ slunce a pak hurá zase dovnitř do tepla. Kuba testuje svůj nový péřák a spokojeně usínáme plni očekávání, co přinese druhý den.
 | ||
| Grassy Hut |
 | |
| V teple chatičky |
 | ||||||
| Západ slunce nad Kootenays |
Druhý den se probíráme do slunečného dne, před námi úsek cca 10 km, převýšení zhruba 750m. Začínáme pravou hřebenovku. Stoupáme na vrchol Grassy mountain a otevírá se nám pohled na druhou stranu údolí, které je v dáli lemované dalšími horami z pohoří Selkirk mountains. Průvodce cestu popisuje poněkud stručněji a tak co chvíli kontrolujeme směr v GPS.
 | |
| To za batohem, jsem já! |
 | |
| Selkirk mountains |
 | |
| Kuba na vrcholku Grassy mountain |
Po našem sjezdu jsme zastavili v údolí, po levé ruce hřeben, po kterém jsme měli jet, bohužel jsme byli o hodně níže než by bylo záhodno. Kuba vyndavá GPS, jsme za půlkou cesty, k chatě však chybí ještě 600 výškových metrů a začíná být pozdní odpoledne. Musíme trochu pohnout. Počasí drží a sluníčko svítí, to způsobuje, že sníh je mokřejší, než by se nám hodilo a také to, že pásy, které jsme znovu nandali začínají být mokré a sníh se na ně lepí. To znamená, že se vlečete do strmého kopce a ještě za sebou vláčite lyže, které mají zespodu nalepené obrovské hroudy sněhu, které i po důkladném oškrabání jsou zpět ani ne po pěti metrech. Já si říkám, že je to fakt paradox a jsem ráda, že jsem. Kuba procedí něco v tom smyslu, že: "Příště se na to můžu vys*at a pojedu taky do Mexika!" Oba jsme hodně unavení, Kubovu teorii o přenocování venku zcela rázně odmítám a jsem rozhodnuta se k chatě dostat stůj co stůj. Zbývá poslední kilometr, který trvá věčnost. Chata je pod Siwash mountain, ke které se každým krokem blížíme, musíme ovšem traverzovat prudký svah, který je za stávajícíh podmínek lavinózní a potom vystoupat do sedla, strmý sjezd na paseku a tam někde je chata. Pozoruju Kubu z bezpečné vzdálenosti jak traverzuje svahem, v místě, kde je potřeba začít stoupat se mu smekají lyže a Kuba končí u stromu. Je to moc prudké, slunce začíná zapadat.
Dosunu se ke Kubovi, říká, že musíme sundat lyže a poslední cca 40ti metrový úsek vystoupat v botech. Už je mi všechno jedno. Královstí za chatu! Zouvám lyže a v zápětí jsem po stehna ve sněhu. Ani si nechci představovat, jak ten svah vypadá nezasněžený, nejspíš balvany a stromy, teď pokryté sněhem, takže občas se lze propadnout hlouběji, občas noha drží a dá se udělat krok vpřed. Rozhodnu se pro verzi upnout si lyže na batoh, potom co je tam Kuba našteluje je batoh rázem o dobrých 7 kilo těžší, málem mě to překlopí. No nic, teď musím zabrat, beru si hůlky a snažím se stoupat, nohy se mi pořád strašne boří, Kuba je pár metrů nade mnou. Já se snad nehnu! Konečně sformuju stup a noha drží, dělám první kroky. Kuba dorazí do sedýlka, otáčí se a jde mi pomoci s lyžemi, odepíná je z batohu, úleva. Zbytek, co je přede mnou překonávám v polotranzu. Jsem tu, stojím v sedle. Teď už jen nějak sjet dolů na paseku se stromy, tam někde je chata. Začíná se stmívat.
Nasazujeme lyže, čekám na Kubu. Jede první, k chatě je to 300 metrů. Sjíždíme prudký svah a jsme na pasece. Vidíme jen stromy, k chatě 100 m. Nikde nic...pomocí GPS držíme směr. 50 metrů, pořád nic. Marně se rozhlížíme, co nám mizející světlo dovolí. Jsme 30 metrů od chaty a já zahlédnu okraj střechy! Sláva! Co mi lyže dovolí, chvátám k chatě. Konečně. Steed hut dobyta.
 | |
| Steed hut |
 |
| Děláme vodu :-) |
Velká úleva, radost, že nemusíme noc přečkat venku, zvládli jsme to. Rychle všechno připravujeme, nemáme vodu a jsme hodně unavení. Děláme oheň, rozpouštíme sníh, sušíme věci-hlavně pásy! Nálada se zlepšuje. Po večeři i žertujeme. Jsme sakra rádi, že máme dnešek za sebou. Z plánovaných 750 m jsme nastoupali něco kolem 1200. Kolik jsme ušli kilometrů místo plánovaných devíti, nemám ponětí. Takhle vyčerpaná jsem snad ještě nikdy nebyla, docela bych to přirovnala k sáhnutí si na dno.
Třetí den nás čeká úsek na Copper hut, je to asi 11 km a převýšení 500 m. Probouzíme se do bíla, venku chumelí jak blázen. Přes noc určitě napadlo aspoň deset čísel a nevypadá, že by mělo přestat. Orientace se trošku zhoršuje, viditelnost je asi na 50 m. Což není špatné na lokaci stromů okolo vás, ale horší je to s okolními vrcholky a celkovou orientací. Všude bílo. Začínáme sjezdem, v čerstvém sněhu to jede pozvolna, což mi naprostu vyhovuje. Opět sjedem trochu níž, než jsme měli, ale tentokrát to není tak zlé. Kuba po čase začíná být unavený, prošlapává stopu a sníh je hlubší a hlubší. Já jako druhý mám výhodu, jde se mi mnohem snadněji. Střídám ho, ale moc dlouho mi to v čele nevydrží. Dorazíme k zapadanému jezeru. Těžko říct, kde přesně má břeh a tak ho obcházíme s velkou rezervou. Přece jen zahučet pod led by teď bylo to poslední, co bychom potřebovali.
Znovu v lese, zase kousek sjezd. Jedu první, protože ve vyjetých stopách rychle Kubu dojedu a narážím do něj :-) Najednou koutkem oka zahlédnu obrovskou díru vpravo, tak mě to překvapí, že pro jistotu spadnu. Zkoumám to blíže a zjišťuju, že je to zasněžený potok. Vrstva sněhu dobré tři metry a dole díra a tekoucí voda. Křičím na Kubu ať jede vlevo! Zastavuje u mě a pěkně se diví. Na tohle si musíme dát bacha. To by bylo ještě horší než jezero.
 | |
| A padá a padá... |
Klesání je konec, začínáme opět stoupat. Vytrvale sněží a my vytrvale postupujeme. Tělo přivyklo lépe zátěži a jde se výrazně lépe, než včera. Tedy aspoň mě. Kuba pořád šlape stopu. Stoupání je pozvolné, o to delší úsek máme před sebou.
Nic netrvá věčně a tak i dnes jásáme, když objevíme značně zachumelenou Copper hut. Kuba zjišťuje, zda komín nezasněžil, aby se dalo topit a pak následuje už klasika, na kterou jsme za poslední dny přivykli. Sundat pásy, dát je sušit, vše nanosit dovnitř, rozdělat oheň, rozpustit sníh, převléct se, uvařit jídlo a čaj a spokojeně se skácet do postele.
 |
| Kuba před Copper hut |
 | |
| Odhrabávání komínu |
 |
| A už je zase teplo |
 |
| Výhled z okna :-) |
Po trochu neklidné noci se ráno opět bavíme o variantách, navrhuji zvolit popsanou únikovou cestu. Kuba celkem rád souhlasí. Nevíme jak vrcholky vypadají a nechceme zbytečně riskovat. I kdyby se jeden z nás dostal do laviny a druhému se ho podařilo najít a vyhrabat, tak stále není žádný způsob, jak přivolat pomoc, signál není a satelitním telefonem opravdu nedisponujeme.
Volíme tedy cestu dolů lesem, v průvodci moc popsaná není a tak podle mapy zanášíme do GPS nové orientační body, které nám pomohou v orientaci.
 | |
| Připraveni na sjezd |
 | |
| Kuba neúnavně prošlapává cestu |
Po chvilce celkem nenáročného sjezdu se dostáváme k místu odkud je třeba opět trochu stoupat. Trasa se vymýšlí operativně za pochodu. Pozvolna stoupáme, míjíme Copper mountain a to je znamení, že se blížíme k lesní cestě, po které máme sjíždět. Ještě přes paseku s malými stromky a najednou do vzrostlého lesa, poslední metry a je to. Našli jsme lesní cestu.
 | |
| Malé stromky, k cíli už jen kousek |
 | ||||
| Lesní cesta dobyta |
Vyskočím a zběsile mávám, naše jediná šance, jak se odsud dostat. Je to truck s klienty z heliskiingu, přemlouvám řidiče, ať nás sveze k silnici, že se tam nemáme jak dostat, protože už není sníh. Myslím si, že tento požadavek ho natolik překvapí, že svolí a naloží nás na korbu. S radostí, která se v danou chvíli ani nedá popsat naházíme batohy a lyže do zasněžené korby a naskáčeme taktéž. Řidič to kulí dolů asi 50km/h. Na cestě vesele čvachtá bláto a Kuba schytá pár dávek sněhu ze střechy. Stále celí veselí a nadšení z toho, že jsme nemuseli šlapat až k silnici vyskakujeme na místě, kde nám řidič zastavil. Teď je před námi další oříšek.
Přezouváme boty, tedy Kuba. Já žádné nemám a tak klopýtám v rozeplých přeskáčích. Musíme vymyslet, jak se dostat k autu. Vyšli jsme na opačné straně, než byla původní verze traverzu. To by ani tak nevadilo, vzdálenost je tak stejná cca 50 km od auta. Jediným řešením je jít na stopa. Ráda věřím Kubově domněnce o tom, že lidi s batohy a lyžemi každý rád vezme. Bohužel to nebyl tak úplně náš případ. No každopádně šlapeme po silnici a za chvíli nám zastaví táta s dvěma syny, že nás může svést tak dva kilometry k dálnici. No tak jo, nasedáme a říkáme si, že aspoň něco. Vyhazuje nás, s tím, že se tu může stopovat a že aut tu jezdí mnohem víc a že nám určitě někdo zastaví. No tak o tom jsme ještě stále přesvědčeni také a optimisticky držíme zvednutý palec. Asi po třičtvrtě hodiny neúspěchu, co nás míjí auta pouze s řidiči a spoustou volného místa, máme štěstí a nabírá nás kluk s malým autem, do kterého se ale při trošce snahy namačkáme. Jediný háček, že taky jede jen ke křižovatce, která je asi 3 km, ale že tam se napojuje další silnice a že nám tam určitě někdo zastaví, šance jsou velké. No tak jo, lepší než nic, zase o kousek blíže. Vysedáme, děkujeme. Na malé křižovatce je pouze kancelář onoho heliskiingu, bankomat a obchod. Přecházíme křižovatku a opět zvedáme palec. Situace dost podobná, aut jezdí možná ještě více. Ovšem nikoho nedojímají dva lyžaři uprostřed zelené trávy. Asi po další půlhodině neúspěšného postávání jdu do kanceláře heliskiingu zjistit, jak se odsud dostat do Castlegaru. Dvě k smrti unuděné slečny radostně vyskočí, když otevřu dveře. Raději rovnou předesílám, že mám pouze dotaz a nic zakoupit nehodlám. I to je vytrhne ze stereotypu a ochotně se snaží pomoci. Ptám se tedy na autobus, či jinou formu dopravy. K mému velkému překvapení mi řeknou, že kousek za křižovatkou je zastávka a autobus jede až do Caslegaru. Najdou mi jízdí řád a jede to za 20 minut. Paráda! Řítím se zpátky ke Kubovi a volám, ať vstává, že jedeme autobusem. Štěstí se na nás přece jen usmálo. Autobus dorazí na čas a tak radostně nastupujeme. Zase budem o kousek blíž. 5idič se ptá kam potřebujeme a po krátké úvaze vyvozuje, že pro nás bude nejlepší vysoupit u letiště, dáme na něj a jedeme.
Řidič autobusu pronáší něco v tom smyslu, že tady je to dobrý místo, jezdí tu hodně aut a tak nám určitě někdo zastaví. K tomuhle už jsme trochu skeptičtí, ale budiž, nezbývá než doufat. Opět ta samá historie. Doklopýtat na vhodné místo, poskládat veškeré věci, nasadit úsměv a zvednout palec. A opět jezdí spoustu aut a opět žádné nezastaví. Ve chvíli, kdy už jsem rozhodnutá jít do letiští haly si nechat zavolat taxi, tak jedno jede okolo. Snažíme se paní taxikářce všemožným máváním naznačit, ať zastaví. Ona si nejspíš myslí, že se chceme svézt stopem a tak rozhazuje rukama a kroutí hlavou. Po asi 200 m zastaví a couvá. Domlouvám s ní odvoz na naše výchozí místo, Bombi summit. Chvilku na mě teda kouká, o co jako jde, ale nabírá nás a jedeme. Ještě stavíme u bankomatu, protože moje nabídka deseti dolarů ji moc nepotěší a pak už nás nic nedělí od úspěšného zakončení naší cesty.
 | |
| We made it back! Živí a zdraví. Tak zas někdy příště! :-) |
Žádné komentáře:
Okomentovat