Winter session

Už je to zatraceně dlouho, co jsem sem přispívala naposled sem na blog a za to se předně omlouvám, veškerou vinu házím na své dobré vychování, protože jsem se celý měsíc věnovala Zorce, co nás sem přijela navštívit. Že jo, Zori? :-)
Tak, ale konec výmluv a hurá do psaní. Mám pocit, že můj poslední příspěvek končí větou: "Těšíme se, až bude sníh." Nebo tak něco podobného. Inu, tak sněhu tu máme požehnaně. Doneslo se mi, že v ČR je sníh momentálně nedostatkovou komoditou a tak pokud jste zapomněli, tak je to bílé, nadýchané a když to napadá pod bundu, tak to studí!

SNÍH

Rozesmátí lyžníci-Kuba a Zorka na Ripper chair

Nicméně předně popíšu naší pracovní náplň a pak radovánky. Během listopadu byl hotel hotový ghost town (rozuměj-nikde nikdo). Hosta člověk nepotkal, co byl týden dlouhý a tak jsme si hleděli svého a na plno jsme se věnovali deep cleaningu. Nevím, jestli jsem popisovala, co je deep clean pokoje. Anglicky hovořící nejspíš tuší, nicméně spočívá to v tom, že banda housekeeperů vtrhne do pokoje, převrátí ho vzhůru nohama a po cca 4 hodinách pokoj opouští, ten se leskne a blyští v každém zákoutí. Je to takový hloubkový úklid, kde ani vidlička nezůstane na svém místě. Dělá se inventura vybavení, všechno se přepočítává, otírá se každá žaluzie zvlášť, myjí se okna, omývají se zdi, otvírá se každý šuplík a skříňka, po kolenou se leze aby se otřely všechny kobercové lišty a takové podobné libůstky, ješte mne napadá zvedání nábytku, včetně asi 200 kilového gauče a postelí a luxování pod vším, co stálo na koberci. Taky počítání ramínek! To bych málem zapomněla.:-) To by se člověk někdy divil, co všechno se dá najít. Deep cleaning nevyžadoval žádné nahlašování kam jsme se dopracovali, během dne a tak jsme všechny pauzy trávili v pokojích, rozvalení na gaučích a u televize. Není tajemstvím, že některé pauzy se nebezpečně protáhly. Ale jak jsem již psala, nikde nikdo, kdo ví, co dělaly šéfky :-) Na konci dne se, všichni odpotáceli domů a pak zase na novo. Volné dny jsme trávili doma, venku pršelo a sníh pořád nikde. Ski areál se otevíral 30.11. a do poslední chvíle to vypadalo, že nebude na čem jezdit. Pravda, někdy v půlce listopadu se objevil poprašek na vrcholcích, to v nás udržovalo naději.
Jak se blížil začátek sezóny, tak hotel posiloval pracovní pozice, my, co zůstali z léta, jsme se těšili na nové tváře. Moc nás nebylo, asi 10-15. Nabíralo se cca 40 lidí, takže velká změna. První várka lidí dorazila a bylo třeba je zacvičit do houskeeperské činnosti. Byla jsem pověřena zácvikem nových duší a tak mám na svědomí asi 6 vyškolených nově příchozích. Asi kvůli kouzlu mé osobnosti :-)
Nejprve bylo zacvičování zpestřením, pak spíš otrava :-) Po osmé trpělivě stát nad nebohým teenagerem a vysvětlovat mu, že ten rožek při stlaní postele má mířit dolů a né nahoru, nakonec omrzí každého. Na druhou stranu někteří nováčci jsou poslušní a úslužní a vzhlíží k vám. Při odpovědi na dotaz, jak jsem zde dlouho, povážlivě kývou a vyzařuje z nich respekt. Samozřejmě, že je mezi sebou porovnáváme a většina z nás, co tu pracuje déle dostává nové lidi, aby se s nimi rozkoukali a zvykli si na pracovní tempo. Pak se o pauze navzájem zajímáme: "Tak co ta nová/ý co s ním děláš?" "No nic moc, je pomalej a nejdou mu kuchyně." :-) A podobně. Nemyslíme to zle, jen jsme trochu škodolibí. Kuba proslul jako nápravné zařízení skoro zatracených a zcela netalentovaných uklizečů. Vyvinul jedinečnou metodu cukru a biče. Pokud je někdo opravdu ztracený případ, je mu přidělen Kuba a ten nasadí svoje svědomité taktiky. Jasné příkazy, neustálé popohánění, nekompromisní kritika (vždy konstruktivní :-) a za odměnu čokoládka. No kdo by s ním rád nepracoval? :-) Na schopné kolegy je samozřejmě milejší :-)

Kuba na vrchu Stoke chair

Vypuknutím lyžařské sezóny hotel výrazně ožil. Narvaná místnost při pauzách, lidé sedící po zemi-my ovšem ne, už máme vydobytou jistou pozici. Ale hlavně spousta hostů. A jak říká šéfka: "Kde jsou hosti, jsou problémy." Náš hotel, cílený na bohatší klientelu bohužel jenom potrvzuje, že někteří movití jedinci dávají výrazně najevo, kdo tomu tady velí. Naivně si myslí, že jsou to oni :-) S opovržlivým pohledem zavírají výtah, když se chcete svést nebo s velice očividným gestem, jak moc je otravuje, projít kolem uklizecího vozíku, který stojí v chodbě. Nebo paní, která platí asi 750 dolarů za noc v pokoji a zeptá se vás, zda jí můžete sehnat další jablka, že ty co měla při příjezdu v míse, už jí došly. No zase se máme čím bavit. Nejvíc mi ovšem vyrazilo dech kradení čokolád. Hotelová novinka pro tuto sezónu je čokoláda na pokoji. Jsou to takové ty malé čokoládičky, co se dávají na noční stolek. Protože housekeeping je banda nezvedených mladých lidí, tak čokolády dostáváme přidělené každé ráno, podle toho kolik máme pokojů. Jaký byl můj údiv, když z původních 12ti co jsme ráno obdrželi, nám po chvíli, co stál vozík v chodbě, zbyly v košíčku pouhé tři. Lamentovala jsem celou cestu k výtahu a s neuvěřením se přesvědčila, že kdo má hodně, chce ještě víc, i kdyby to měla být jenom čokoláda. Takže teď je schovávám pod kafe a je to! :-)
Tím si myslím, že jsem obsáhla naší pracovní činnost a působení na pracovišti.

Jízda gondolou z úpatí až téměř na vrchol

Panorama, vrchol Stoke chair

Je tedy čas přejít k příjemnější stránce. To jsou naše víkendy, které trávíme samozřejmě na sjezdovce. Od hotelu máme ski pass na celou sezónu za opravdu výhodnou cenu. Z původních 1200 dolarů jsme zaplatili 105, dostali kartičku s fotkou a hurá na svah! Já jsem měla to štěstí, že při otevíracím dni 30.11. jsem byla mezi lyžujícími.První dojmy byly opravdu smíšené., Po loňské zimě strávené ve slunné jihovýchodní Asii, tělo znatelně odvyklo na snowboardové pohyby.

Snowboardové vyčerpání

Tady už v plné síle, černá Jallapeno

Důležitý a největší rozdíl oproti ježdění (lyže, prkno) v Evropě, je v tom, že tady se hodně cílí na prašanový sníh a rolba je tu pomalu sprosté slovo. Areál se pyšní nejprudšími svahy v severní Americe a tak většinu z nich rolba ani nevyjede. Upravené jsou za tzv. powder days (den kdy padá., padá, padá a padá) pouze nejnutnější traverzy (sjezdovky propojující vleky, atd.). Další výrazný rozdíl je množství lyžařů. Až na dny, kdy kvůli sněhu zavřou obousměrně dálnici a lidé v Revy uvíznou, tak jste tu skoro sami. Asi tak jako kdyby jste pobrali lidi ze Šacberku ( http://www.sacberk.cz/ ) a rozpustili je v Aspenu. :-) Areál se rozkládá na hoře Mt. Mackenzie 2,456m jezdí se na jižní, západní a severní straně. Většinu prostoru, kde se jezdí pokrývají lesy (glades). Takže se tu z velké části holduje freeride a skokům jak v lese, tak z útesů. Když jsem slyšela, že se tu jezdí v lese, můj pud sebezáchovy hlásil, že já nebudu mezi těmi, kdo se dobrovolně pustí mezi stromy. Ani nevím, jak se to stalo a už skáču přes klády a honím freeride v průsmycích a sněhu po kolena hrnu před sebou jako malá rolba. :-)

Kuba hrne prašan

A póza na černé Tally Ho

Ještě abych se vrátila k té technice, nebo stylu jízdy. První nadšenci, co sejdou panenský prašan jsou nejspíše ti nejšťastnější. Kdo jízdu prašanem zažil, dá mi za pravdu. Vytváření vlastní stopy, ne tak jízda, jako spíš plutí sněhem. Prkno nebo lyže nevidíte, zato zažíváte, pro mě nový pocit, jaké to je hrnout před sebou sníh vlastními koleny :-) Tělo se musí trochu více snažit než jen přenášet automaticky váhu, jako při jízdě na urolbovaném svahu. Po prvním kontaktu s bohužel už rozježděným prašanem onoho 30. jsem divoce mávala rukama a mojě tělo vlálo jako vlajka na stožáru. Moje pocity smíšené až rozpačité. Takhle to dál nejde! Začala jsem trochu více přemýšlet, co po mě sníh chce a co potřebuju s tělem dělat. Světe div se, pokroky se dostavily nečekaně rychle.

Už zase skáču ...!

Mimo váhu na zadní nohu, což je v prašanu nezbytností, tak i poloha těla při skoku a dopadu. Už to tady s Kubou brázdíme jako profící (nadsázka) a každým dnem jsme si jistější. Nejde ani tak o styl, jako o pocit z jízdy a o schopnost překonat výzvy, kterých hora nabízí nespočet!
Kubovi Ježíšek donesl outdoorovou kameru GoPro a tak snad brzy nabídneme videa z našich sjezdů. Zatím jsou k našemu pobavení, pro publikaci vyžadují úpravu a střih. Takže se jistě máte na co těšit! :-)

Tak takhle to vidím já!

Koho by zajímalo, kde že to vlastně jsme a jezdíme, tak http://www.revelstokemountainresort.com/  odkaz na resort a hotel.