O tom, jak jsme šli do hor...

Mnoho kolegů a kamarádů, které jsme zde poznali, ale také prostředí samotné, nám bylo inspirací k tomu abychom i my konečně vyrazili na backcountry touring. V českém překladu známé jako skialpinismus. Náš cíl byl v podstatě jasný, nejbližším a zároveň jedním z kultovních míst je Rogers Pass. Průsmyk, který se nachází na Trans Canada Hwy 1 asi 90km východně od Revelstoke. Protože s sebou nemáme potřebné skialpinistické vybavení, tak jsme zamířili do půjčovny. A jak to tak na malých městečkách bývá, všude nějaký známý, který je ochotný udělat kamarádskou slevu :-) A tak, za pomoci Zuzky a Adama (ještě jednou díky) jsme vyfasovali výbavu potřebnou k tomu, abychom se vrhli do pusté a divoké přírody. Mezi ledovce a kanadsky tenké smrky. Kuba zapůjčil lyže, já split board* a hůlky. Oba po jednom avalanche setu**. A tradá.
Protože náš blog, k naší velké radosti, čte více generací, pojmy s hvězdičkou výše, jsou vysvětlené níže :-) :
* Splitboard je de facto snowboard, který se dá rozpůlit (ručně). Je to už předem rozříznuté prkno, které má kovové hrany po celém obvodu obou kusů. Spojené je záklopkou na koncích a háčky uprostřed. Důmyslný systém vázání umožňuje splitboard rozpůlit a za pomocí tuleních pásů použít ke stoupání do svahu jako lyže a při dosažení požadovaného bodu, zase lyže proměnit v prkno a hurá do údolí.

 

Když jsou z prkna dvě půlky aneb splitboard v celé své kráse

**Avalanche set je souprava, za pomoci které jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Není to samospasitelné, takže přesněji za pomoci tohoto setu a notné dávky štěstí, jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Sada odsahuje tzv. beacon, což je lavinový pípák, dále sondu, což vypadá jako hůlka od stanu, která má asi tři metry a kterou pícháte do sněhu, tak dlouho, dokud nepíchnete, do hledané oběti. A v neposlední řadě samozřejmě teleskopická lopata. S použitím lopaty, jsme myslím, všichni obeznámeni.
Když už jsme měli na čem a jak, ještě jsme museli zjistit kam. Adam nám půjčil průvodce a my začali horlivě listovat. Protože to byl můj úplně první touring, tak jsme vybrali něco decentního. I tak to mělo pořádné převýšení. Kuba, jako zkušený skialpinista a držitel osvědčení z absolvování lavinového kurzu, byl mým průvodcem, který tam ovšem nikdy nebyl, když se mi  zkřížily lyže, hůlky bořily po rameno do sněhu nebo mi podkluzovaly pásy :-)
Za cíl jsme tedy vybrali touring na Lookout Col, který vedl k malebné Asulkan Cabin, která si hověla v 2 135 m. Délka trasy 5,5 km a převýšení 920 m.

Cestou vzhůru, zhura ve 2/3

První co jsme po cestě do Rogers pass zjistili bylo, že jsme si doma zapomněli Park pass. Bez tohoto passu nesmíte v národních ani v provinčních parcích zastavit a natož celý den parkovat. Moje naivní představa o tom, že se to strážcům určitě nebude chtít v zimě objíždět, byla mylná. Po návratu na nás za stěračem čekal lístek, samozřejmě jako jediné auto na celém parkovišti :-) Vše se naštěstí vyřešilo, když jsme se Passem prokázali následující den v kanceláři.
Takže nasadit pásy, obout boty, nastavit hůlky, batoh a vzhůru. Z parkoviště trasa příkře stoupala do lesa. Začínala velice malým, ale velice zákeřným kopečkem, ze kterého jsem se po prvních pokusech svezla zpátky na parkoviště, v ne zcela důstojných polohách. Naštěstí vše vyřešilo důrazné zabodnutí hůlky a mé šouravé poskoky vpřed. Pracanti z parku, kteří odhazovali sníh, ze střechy info přístřešku dělali, že je nezajímám, ale já vím, že se určitě koukali! :-)

Kuba ve spodní části trasy, u potůčku

Konec lesa a vítá nás sluníčko

Prašanové polštáře

Nicméně kopeček brzy skončil a následovala bezmála kilometrová rovinka. Tam jsem se mohla plně soustředit na správné skialpové pohyby. Něco jako těžkopádné běžkování. Kuba říká: "To je jako když děláš normální krok." To tak! :-) Ohýbáte nohu v koleni, zvedáte patu, ale přitom lyží šoupete po sněhu. Vsuktu zábava. Chvíli mi trvalo, než jsem zautomatizovala pohyby, ale člověk si zvykne rychle. Ještě jsem nezmínila, že při stoupání do kopce máte patu pohyblivou a při sjezdu se vázání opět zacvakne zpět. U splitboardu se úplně přendá (holt mám vždycky něco extra :-).

Planinou vzhůru

Kuba míří k druhému lesíku

Terén se začal postupně zvedat a začali jsme stoupat nad les. Šli jsem směrem na západ, takže po opuštění lesa nám na cestu svítilo sluníčko. Trasa vede údolím Illecillewaet valley mezi ledovcem  Glacier Crest a Lookout Mountain. Krásné počasí, krásné výhledy. Jasný cíl před námi. Někde se to převýšení nabrat musí a tak pěkně šlápnout do lyžáků a strmě stoupat do kopce. Planinou, pak zase lesem, finálový prudký kopec a pozvolným stoupáním po hřebeni až k chatě Asulkan cabin, která je viditelná až posledních 300 m, což za snížené viditelnosti může být opravdu nekonečné hledání. My však měli štěstí.
Na chatičce jsme chvilku poseděli, popovídali si s místňáky, kteří zde nocovali a kteří byli trošku překvapeni, že ještě hodláme jet dolů. Nic jiného nezbývalo a tak jsem se jala předělat moje "lyže" na board, vše dobře upevnit a jdeme na to.

Ledovec před námi

Kuba v posledním úseku strmnějšího stouání

Jeden z dalších důvodů, proč jsme vyrazili na touring, byl, že tady v Revelstoke už dlouho nesněžilo a urolbované sjezdovky nás moc nelákají. Takže touring je jediná možnost, jak si zajezdit v prašanu, který se v horách stále drží. Především na severní straně, kterou jsme my sjížděli.

Vrchol dobyt

Pětihodinové stoupání nahoru je odměněno patnácti minutovým sjezdem dolů do údolí. Protože první část trasy vede téměř rovinou podél potoka, tak si ještě na závěr užijete hodinovou srandu píchání a píchání hůlkami v zoufalé snaze se trochu více poodrazit a sklouznout se blíže k cíli. Malá a zcela nepatrná nevýhoda splitboardu je, že pokud ho znovu rozpojíte na "lyže" (což jsem byla nucena udělat, tentokrát už bez pásů), kvůli nedostatečnému sklonu terénu. Je to, že vaše pata zůstává stále volná a tak při traverzech ve svahu, kde pod vámi vesele bublá potůček a lyžař místo prosviští, zarytý hranami do sněhu. Já se šnečím tempem sunula vpřed a proklínala každé podklouznutí, které ne a ne být zamýšleným směrem.

Asulkan cabin, 2 135m

Všechno nakonec dobře dopadlo. V lese jsem se pluhem řítila mezi stromy s hrůzou v očích a Kubovo tvrzení, že je to v podstatě jako běžky, bylo opravdu daleko od pravdy. Aspoň v mém případě :-)
Touring se nám velice líbil, i když nás trochu zničil. Rogers Pass nás inspiroval a už teď vymýšlíme, kdy se tam vrátíme. Tak SKOL! :-)