O tom, jak jsme šli do hor...

Mnoho kolegů a kamarádů, které jsme zde poznali, ale také prostředí samotné, nám bylo inspirací k tomu abychom i my konečně vyrazili na backcountry touring. V českém překladu známé jako skialpinismus. Náš cíl byl v podstatě jasný, nejbližším a zároveň jedním z kultovních míst je Rogers Pass. Průsmyk, který se nachází na Trans Canada Hwy 1 asi 90km východně od Revelstoke. Protože s sebou nemáme potřebné skialpinistické vybavení, tak jsme zamířili do půjčovny. A jak to tak na malých městečkách bývá, všude nějaký známý, který je ochotný udělat kamarádskou slevu :-) A tak, za pomoci Zuzky a Adama (ještě jednou díky) jsme vyfasovali výbavu potřebnou k tomu, abychom se vrhli do pusté a divoké přírody. Mezi ledovce a kanadsky tenké smrky. Kuba zapůjčil lyže, já split board* a hůlky. Oba po jednom avalanche setu**. A tradá.
Protože náš blog, k naší velké radosti, čte více generací, pojmy s hvězdičkou výše, jsou vysvětlené níže :-) :
* Splitboard je de facto snowboard, který se dá rozpůlit (ručně). Je to už předem rozříznuté prkno, které má kovové hrany po celém obvodu obou kusů. Spojené je záklopkou na koncích a háčky uprostřed. Důmyslný systém vázání umožňuje splitboard rozpůlit a za pomocí tuleních pásů použít ke stoupání do svahu jako lyže a při dosažení požadovaného bodu, zase lyže proměnit v prkno a hurá do údolí.

 

Když jsou z prkna dvě půlky aneb splitboard v celé své kráse

**Avalanche set je souprava, za pomoci které jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Není to samospasitelné, takže přesněji za pomoci tohoto setu a notné dávky štěstí, jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Sada odsahuje tzv. beacon, což je lavinový pípák, dále sondu, což vypadá jako hůlka od stanu, která má asi tři metry a kterou pícháte do sněhu, tak dlouho, dokud nepíchnete, do hledané oběti. A v neposlední řadě samozřejmě teleskopická lopata. S použitím lopaty, jsme myslím, všichni obeznámeni.
Když už jsme měli na čem a jak, ještě jsme museli zjistit kam. Adam nám půjčil průvodce a my začali horlivě listovat. Protože to byl můj úplně první touring, tak jsme vybrali něco decentního. I tak to mělo pořádné převýšení. Kuba, jako zkušený skialpinista a držitel osvědčení z absolvování lavinového kurzu, byl mým průvodcem, který tam ovšem nikdy nebyl, když se mi  zkřížily lyže, hůlky bořily po rameno do sněhu nebo mi podkluzovaly pásy :-)
Za cíl jsme tedy vybrali touring na Lookout Col, který vedl k malebné Asulkan Cabin, která si hověla v 2 135 m. Délka trasy 5,5 km a převýšení 920 m.

Cestou vzhůru, zhura ve 2/3

První co jsme po cestě do Rogers pass zjistili bylo, že jsme si doma zapomněli Park pass. Bez tohoto passu nesmíte v národních ani v provinčních parcích zastavit a natož celý den parkovat. Moje naivní představa o tom, že se to strážcům určitě nebude chtít v zimě objíždět, byla mylná. Po návratu na nás za stěračem čekal lístek, samozřejmě jako jediné auto na celém parkovišti :-) Vše se naštěstí vyřešilo, když jsme se Passem prokázali následující den v kanceláři.
Takže nasadit pásy, obout boty, nastavit hůlky, batoh a vzhůru. Z parkoviště trasa příkře stoupala do lesa. Začínala velice malým, ale velice zákeřným kopečkem, ze kterého jsem se po prvních pokusech svezla zpátky na parkoviště, v ne zcela důstojných polohách. Naštěstí vše vyřešilo důrazné zabodnutí hůlky a mé šouravé poskoky vpřed. Pracanti z parku, kteří odhazovali sníh, ze střechy info přístřešku dělali, že je nezajímám, ale já vím, že se určitě koukali! :-)

Kuba ve spodní části trasy, u potůčku

Konec lesa a vítá nás sluníčko

Prašanové polštáře

Nicméně kopeček brzy skončil a následovala bezmála kilometrová rovinka. Tam jsem se mohla plně soustředit na správné skialpové pohyby. Něco jako těžkopádné běžkování. Kuba říká: "To je jako když děláš normální krok." To tak! :-) Ohýbáte nohu v koleni, zvedáte patu, ale přitom lyží šoupete po sněhu. Vsuktu zábava. Chvíli mi trvalo, než jsem zautomatizovala pohyby, ale člověk si zvykne rychle. Ještě jsem nezmínila, že při stoupání do kopce máte patu pohyblivou a při sjezdu se vázání opět zacvakne zpět. U splitboardu se úplně přendá (holt mám vždycky něco extra :-).

Planinou vzhůru

Kuba míří k druhému lesíku

Terén se začal postupně zvedat a začali jsme stoupat nad les. Šli jsem směrem na západ, takže po opuštění lesa nám na cestu svítilo sluníčko. Trasa vede údolím Illecillewaet valley mezi ledovcem  Glacier Crest a Lookout Mountain. Krásné počasí, krásné výhledy. Jasný cíl před námi. Někde se to převýšení nabrat musí a tak pěkně šlápnout do lyžáků a strmě stoupat do kopce. Planinou, pak zase lesem, finálový prudký kopec a pozvolným stoupáním po hřebeni až k chatě Asulkan cabin, která je viditelná až posledních 300 m, což za snížené viditelnosti může být opravdu nekonečné hledání. My však měli štěstí.
Na chatičce jsme chvilku poseděli, popovídali si s místňáky, kteří zde nocovali a kteří byli trošku překvapeni, že ještě hodláme jet dolů. Nic jiného nezbývalo a tak jsem se jala předělat moje "lyže" na board, vše dobře upevnit a jdeme na to.

Ledovec před námi

Kuba v posledním úseku strmnějšího stouání

Jeden z dalších důvodů, proč jsme vyrazili na touring, byl, že tady v Revelstoke už dlouho nesněžilo a urolbované sjezdovky nás moc nelákají. Takže touring je jediná možnost, jak si zajezdit v prašanu, který se v horách stále drží. Především na severní straně, kterou jsme my sjížděli.

Vrchol dobyt

Pětihodinové stoupání nahoru je odměněno patnácti minutovým sjezdem dolů do údolí. Protože první část trasy vede téměř rovinou podél potoka, tak si ještě na závěr užijete hodinovou srandu píchání a píchání hůlkami v zoufalé snaze se trochu více poodrazit a sklouznout se blíže k cíli. Malá a zcela nepatrná nevýhoda splitboardu je, že pokud ho znovu rozpojíte na "lyže" (což jsem byla nucena udělat, tentokrát už bez pásů), kvůli nedostatečnému sklonu terénu. Je to, že vaše pata zůstává stále volná a tak při traverzech ve svahu, kde pod vámi vesele bublá potůček a lyžař místo prosviští, zarytý hranami do sněhu. Já se šnečím tempem sunula vpřed a proklínala každé podklouznutí, které ne a ne být zamýšleným směrem.

Asulkan cabin, 2 135m

Všechno nakonec dobře dopadlo. V lese jsem se pluhem řítila mezi stromy s hrůzou v očích a Kubovo tvrzení, že je to v podstatě jako běžky, bylo opravdu daleko od pravdy. Aspoň v mém případě :-)
Touring se nám velice líbil, i když nás trochu zničil. Rogers Pass nás inspiroval a už teď vymýšlíme, kdy se tam vrátíme. Tak SKOL! :-)

Winter session

Už je to zatraceně dlouho, co jsem sem přispívala naposled sem na blog a za to se předně omlouvám, veškerou vinu házím na své dobré vychování, protože jsem se celý měsíc věnovala Zorce, co nás sem přijela navštívit. Že jo, Zori? :-)
Tak, ale konec výmluv a hurá do psaní. Mám pocit, že můj poslední příspěvek končí větou: "Těšíme se, až bude sníh." Nebo tak něco podobného. Inu, tak sněhu tu máme požehnaně. Doneslo se mi, že v ČR je sníh momentálně nedostatkovou komoditou a tak pokud jste zapomněli, tak je to bílé, nadýchané a když to napadá pod bundu, tak to studí!

SNÍH

Rozesmátí lyžníci-Kuba a Zorka na Ripper chair

Nicméně předně popíšu naší pracovní náplň a pak radovánky. Během listopadu byl hotel hotový ghost town (rozuměj-nikde nikdo). Hosta člověk nepotkal, co byl týden dlouhý a tak jsme si hleděli svého a na plno jsme se věnovali deep cleaningu. Nevím, jestli jsem popisovala, co je deep clean pokoje. Anglicky hovořící nejspíš tuší, nicméně spočívá to v tom, že banda housekeeperů vtrhne do pokoje, převrátí ho vzhůru nohama a po cca 4 hodinách pokoj opouští, ten se leskne a blyští v každém zákoutí. Je to takový hloubkový úklid, kde ani vidlička nezůstane na svém místě. Dělá se inventura vybavení, všechno se přepočítává, otírá se každá žaluzie zvlášť, myjí se okna, omývají se zdi, otvírá se každý šuplík a skříňka, po kolenou se leze aby se otřely všechny kobercové lišty a takové podobné libůstky, ješte mne napadá zvedání nábytku, včetně asi 200 kilového gauče a postelí a luxování pod vším, co stálo na koberci. Taky počítání ramínek! To bych málem zapomněla.:-) To by se člověk někdy divil, co všechno se dá najít. Deep cleaning nevyžadoval žádné nahlašování kam jsme se dopracovali, během dne a tak jsme všechny pauzy trávili v pokojích, rozvalení na gaučích a u televize. Není tajemstvím, že některé pauzy se nebezpečně protáhly. Ale jak jsem již psala, nikde nikdo, kdo ví, co dělaly šéfky :-) Na konci dne se, všichni odpotáceli domů a pak zase na novo. Volné dny jsme trávili doma, venku pršelo a sníh pořád nikde. Ski areál se otevíral 30.11. a do poslední chvíle to vypadalo, že nebude na čem jezdit. Pravda, někdy v půlce listopadu se objevil poprašek na vrcholcích, to v nás udržovalo naději.
Jak se blížil začátek sezóny, tak hotel posiloval pracovní pozice, my, co zůstali z léta, jsme se těšili na nové tváře. Moc nás nebylo, asi 10-15. Nabíralo se cca 40 lidí, takže velká změna. První várka lidí dorazila a bylo třeba je zacvičit do houskeeperské činnosti. Byla jsem pověřena zácvikem nových duší a tak mám na svědomí asi 6 vyškolených nově příchozích. Asi kvůli kouzlu mé osobnosti :-)
Nejprve bylo zacvičování zpestřením, pak spíš otrava :-) Po osmé trpělivě stát nad nebohým teenagerem a vysvětlovat mu, že ten rožek při stlaní postele má mířit dolů a né nahoru, nakonec omrzí každého. Na druhou stranu někteří nováčci jsou poslušní a úslužní a vzhlíží k vám. Při odpovědi na dotaz, jak jsem zde dlouho, povážlivě kývou a vyzařuje z nich respekt. Samozřejmě, že je mezi sebou porovnáváme a většina z nás, co tu pracuje déle dostává nové lidi, aby se s nimi rozkoukali a zvykli si na pracovní tempo. Pak se o pauze navzájem zajímáme: "Tak co ta nová/ý co s ním děláš?" "No nic moc, je pomalej a nejdou mu kuchyně." :-) A podobně. Nemyslíme to zle, jen jsme trochu škodolibí. Kuba proslul jako nápravné zařízení skoro zatracených a zcela netalentovaných uklizečů. Vyvinul jedinečnou metodu cukru a biče. Pokud je někdo opravdu ztracený případ, je mu přidělen Kuba a ten nasadí svoje svědomité taktiky. Jasné příkazy, neustálé popohánění, nekompromisní kritika (vždy konstruktivní :-) a za odměnu čokoládka. No kdo by s ním rád nepracoval? :-) Na schopné kolegy je samozřejmě milejší :-)

Kuba na vrchu Stoke chair

Vypuknutím lyžařské sezóny hotel výrazně ožil. Narvaná místnost při pauzách, lidé sedící po zemi-my ovšem ne, už máme vydobytou jistou pozici. Ale hlavně spousta hostů. A jak říká šéfka: "Kde jsou hosti, jsou problémy." Náš hotel, cílený na bohatší klientelu bohužel jenom potrvzuje, že někteří movití jedinci dávají výrazně najevo, kdo tomu tady velí. Naivně si myslí, že jsou to oni :-) S opovržlivým pohledem zavírají výtah, když se chcete svést nebo s velice očividným gestem, jak moc je otravuje, projít kolem uklizecího vozíku, který stojí v chodbě. Nebo paní, která platí asi 750 dolarů za noc v pokoji a zeptá se vás, zda jí můžete sehnat další jablka, že ty co měla při příjezdu v míse, už jí došly. No zase se máme čím bavit. Nejvíc mi ovšem vyrazilo dech kradení čokolád. Hotelová novinka pro tuto sezónu je čokoláda na pokoji. Jsou to takové ty malé čokoládičky, co se dávají na noční stolek. Protože housekeeping je banda nezvedených mladých lidí, tak čokolády dostáváme přidělené každé ráno, podle toho kolik máme pokojů. Jaký byl můj údiv, když z původních 12ti co jsme ráno obdrželi, nám po chvíli, co stál vozík v chodbě, zbyly v košíčku pouhé tři. Lamentovala jsem celou cestu k výtahu a s neuvěřením se přesvědčila, že kdo má hodně, chce ještě víc, i kdyby to měla být jenom čokoláda. Takže teď je schovávám pod kafe a je to! :-)
Tím si myslím, že jsem obsáhla naší pracovní činnost a působení na pracovišti.

Jízda gondolou z úpatí až téměř na vrchol

Panorama, vrchol Stoke chair

Je tedy čas přejít k příjemnější stránce. To jsou naše víkendy, které trávíme samozřejmě na sjezdovce. Od hotelu máme ski pass na celou sezónu za opravdu výhodnou cenu. Z původních 1200 dolarů jsme zaplatili 105, dostali kartičku s fotkou a hurá na svah! Já jsem měla to štěstí, že při otevíracím dni 30.11. jsem byla mezi lyžujícími.První dojmy byly opravdu smíšené., Po loňské zimě strávené ve slunné jihovýchodní Asii, tělo znatelně odvyklo na snowboardové pohyby.

Snowboardové vyčerpání

Tady už v plné síle, černá Jallapeno

Důležitý a největší rozdíl oproti ježdění (lyže, prkno) v Evropě, je v tom, že tady se hodně cílí na prašanový sníh a rolba je tu pomalu sprosté slovo. Areál se pyšní nejprudšími svahy v severní Americe a tak většinu z nich rolba ani nevyjede. Upravené jsou za tzv. powder days (den kdy padá., padá, padá a padá) pouze nejnutnější traverzy (sjezdovky propojující vleky, atd.). Další výrazný rozdíl je množství lyžařů. Až na dny, kdy kvůli sněhu zavřou obousměrně dálnici a lidé v Revy uvíznou, tak jste tu skoro sami. Asi tak jako kdyby jste pobrali lidi ze Šacberku ( http://www.sacberk.cz/ ) a rozpustili je v Aspenu. :-) Areál se rozkládá na hoře Mt. Mackenzie 2,456m jezdí se na jižní, západní a severní straně. Většinu prostoru, kde se jezdí pokrývají lesy (glades). Takže se tu z velké části holduje freeride a skokům jak v lese, tak z útesů. Když jsem slyšela, že se tu jezdí v lese, můj pud sebezáchovy hlásil, že já nebudu mezi těmi, kdo se dobrovolně pustí mezi stromy. Ani nevím, jak se to stalo a už skáču přes klády a honím freeride v průsmycích a sněhu po kolena hrnu před sebou jako malá rolba. :-)

Kuba hrne prašan

A póza na černé Tally Ho

Ještě abych se vrátila k té technice, nebo stylu jízdy. První nadšenci, co sejdou panenský prašan jsou nejspíše ti nejšťastnější. Kdo jízdu prašanem zažil, dá mi za pravdu. Vytváření vlastní stopy, ne tak jízda, jako spíš plutí sněhem. Prkno nebo lyže nevidíte, zato zažíváte, pro mě nový pocit, jaké to je hrnout před sebou sníh vlastními koleny :-) Tělo se musí trochu více snažit než jen přenášet automaticky váhu, jako při jízdě na urolbovaném svahu. Po prvním kontaktu s bohužel už rozježděným prašanem onoho 30. jsem divoce mávala rukama a mojě tělo vlálo jako vlajka na stožáru. Moje pocity smíšené až rozpačité. Takhle to dál nejde! Začala jsem trochu více přemýšlet, co po mě sníh chce a co potřebuju s tělem dělat. Světe div se, pokroky se dostavily nečekaně rychle.

Už zase skáču ...!

Mimo váhu na zadní nohu, což je v prašanu nezbytností, tak i poloha těla při skoku a dopadu. Už to tady s Kubou brázdíme jako profící (nadsázka) a každým dnem jsme si jistější. Nejde ani tak o styl, jako o pocit z jízdy a o schopnost překonat výzvy, kterých hora nabízí nespočet!
Kubovi Ježíšek donesl outdoorovou kameru GoPro a tak snad brzy nabídneme videa z našich sjezdů. Zatím jsou k našemu pobavení, pro publikaci vyžadují úpravu a střih. Takže se jistě máte na co těšit! :-)

Tak takhle to vidím já!

Koho by zajímalo, kde že to vlastně jsme a jezdíme, tak http://www.revelstokemountainresort.com/  odkaz na resort a hotel.