Sever proti jihu

Následující report potěší všechny, kdo nám závidí-jestli někdo takový je :-)) Naše cestování má i své stinné stránky. Ačkoliv se nezasvěcenému může například z fotek zdát, že cestování je plné jen příjemných zážitků, poznávaní nových lidí, krásných míst atd. není tomu tak vždycky. Někdy je to velký boj, který stojí hodně nervů a hodně odříkání a člověk si říká jestli to vůbec stojí za to. Naštěstí pak vždy přijde chvíle, místo nebo člověk, který vás převědčí, že to za to stálo.

Po návštěvě horského města Dalatu, jsme si po dlouhé době vzali do ruky kalendář a trochu jsme plánovali. Zjišťením bylo, že Vietnam je opravdu velký a my jsme si na něj vyhradili moc málo času. Místa, která chceme vidět a čas který nám zde zbývá tvořili nekompromisní nerovnici. Řešení bylo nasnadě. Stanovení priorit za tvrdých podmínek. Oblasti, které chceme vidět hlavně, jsou dvě. Ha Long Bay a Sapa na severu v horách. A tak jsme se rozhodli pro naprostou šílenost a to přejet dvě třetiny (což je cca 1600km) Vietnamu, za co nejkratší možnou dobu, až do naší první destinace-Ha Long Bay.

Autobusem jsme dojeli do pobřežního města Nha Trang, kde jsme si chtěli koupit jízdenky na vlak až do Hanoje. U pokladny nás čekalo zklamání, protože kvůli oslavám lunárního čínského nového roku Tet, byly lístky na dlouho naprosto vyprodané. Ještě chvíli jsme se nechali držet před nádražím místní paní v naději, že nějaké lístky její manžel sežene, ale nedopadlo to. Místní jsou v tomhle pěkní vykukové, dlouho před novým rokem skoupili mnoho lístku a pak je nabízí s mnohonásobnou přirážkou bezradným turistům před nádražím, i taková je Asie.

Nic nepomohla snaha u přepážky, kdy se při dotazu na lístky na vlak směrem kamkoliv severně nikdo pomalu ani neotočil. A na jakékoliv varianty měst, první třídy, spací nebo nespací vagóny znělo z druhé strany okénka jasné NO, bez většího zájmu. Tma na krku nás doprovází na autobusák, kde pořídíme o něco lépe. Lístky jsou bohužel až na zítra ráno do minibusu, který míří do Danangu. Délka jízdy cca 11 hodin a vzdálenost kolem 650 km. Asi maximum, co lze z Nha Trangu urazit. Odebereme se tedy do hostelu, nacpeme se k prasknutí grilovanou rybou a kuřetem a přiopijeme se Rudým drakem, který i se svými 8 procenty stále drží titul pivo.

Ráno nám nezazvoní budík a Kuba mě budí polovyděšenou otázkou kolik je hodin. Šest, tou dobou už jsme měli být na autobusáku. Autobus vyjíždí v 6:30 a tak jako dvě střely vletíme do taxíku, který napůl odjíždí od hotelu a divokými gesty vysvětlíme požadovanou destinaci. Na autobusáku panuje typická asijská nálada, což je, na všechno je dost času a tak sklidníme náš puls a vydáme se nakoupit bagetu na cestu.

To, co proběhlo náledujících dvanáct hodin se těžko popisuje, ovšem nejspíš nikdy nezapomíná. S Kubou jsme se shodli, že to byla naše nejhorší cesta vůbec a proto to popíšu asi následovně. Řidič byl magor a to absolutní, jinak se to říct nedá, pokud jsme neslyšeli klakson, báli jsme se , že usnul. Předjíždění po dvou kolech do zatáčky na horizontu. Následné míjení se s auty v protisměru na centimetry, takže dokážete popsat, co měl řidič v protisměru na sobě, atd. toť v Asii běžné, i když tenhle byl vážně šílenej. Standartní počet lidí v minibuse je 15, ale člověk si může být jistý, že nikdy nepojede v poloprázdném voze a téměř vždy tam bude lidí víc než je sedadel a tak tedy se to začalo plnit, víc než by bylo záhodno. Když jsme byli někde na dvaceti lidech, tak jsme začali vtipkovat, že tenhle naháněč nacpe dovnitř 25..no popravdě, když vmáčknul dovnitř 27. člověka, tak mě přešel veškerý humor a ztratila jsem přehled, kolik nás to vlastně jede. Vyjma jednoho studenta, který seděl vedle nás, daroval nám sušenky a očividně se za své krajany styděl, tak to jinak nepřišlo nikomu moc divné a cpali se dovnitř horem spodem, převážejíc milión a jednu tašku, slepice na klíně nebo v kleci a jedno a více dětí kolem sebe. Absence vzduchu a prostoru v kombinaci se zběsilou jízdou si žádá velkou spotřebu igelitových sáčků, protože spolucestující zvrací. Kvůli tomu se nestaví, jen se jim podávají nové sáčky. Jaké „štěstí“, že my jsme jimi byli obklopeni lépe než Dolby surround v novém Imaxu.

Cesta, která se zdála nekonečná přecejen skončila a my dorazili kolem sedmé večer do Danangu. Opět zklamáni neochotou žen u přepážky sdělit nám jakékoliv informace okolo našeho přesunu směr sever. Jakákoliv snaha dát nám tip, kam se dá ještě večer dostat..nic. Tak se balíme a obcházíme autobusy, co na nádraží ještě zbyly. Rozhodnuti strávit noc v autobuse a zkusit využít všechen čas, tak hledáme v průvodci všechna města, co jsou na autobusech napsána. Víceméně všechny míří do Vinh, posune nás to asi 400 km severně a tak bereme. Jaké je naše rozhořčení, když zjistíme, že za lístek koupený takřka mezi dveřmi busu dáme jednou tolik než ostatní. Jsme hned za řidičem, který má k sobě asi další čtyři, všichni sedí okolo něj, kouří za jízdy jednu od druhé a neustále o něčem melou. I tady se snaží nabrat co nejvíce lidí a tak mě budí lidé, co se mačkají na matrace v uličce a pochopitelně se tam nemohou vejít. Začínám toho všeho mít dost, ale jiné řešení není a navíc, všechno jednou končí. V půl šesté ráno se tedy dokodrcáme do Vinh. Tady už rovnou obcházíme autobusy s vytipovanými městy. Vyhrává Haiphong. Menší bus s energickou paní naháněčkou-každý bus má řidiče a naháněče. Řidič riskuje životy všech uvnitř, troubí a taky trochu řídí. Naháněč je většinu času za jízdy na půl těla vykloněný z otevřených dveří autobusu a pomocí píšťalky či pokřiku láká pasažéry dovnitř. Místní se neobtěžují chodit na autobusák, prostě jen stoupnou k silnici a nechají se „nahnat“. Slovo dalo slovo a tak platíme a jedeme. Dalších devět hodin jízdy před námi a přiblížení o dalších 400 km blíž k Ha Long Bay, resp. k Ha Long City. Po třetí odpoledne vysedáme v Haiphongu, bereme taxi motorky a jedem na místo, odkud odjíždí minibusy do Ha Long. Každý jedeme s Kubou na jiné motorce a zhruba v půlce se Kuba se svým řidičem ztratí z naší trasy. Určitě jsou za námi uklidňuji se a po zastavení na místě a rozhlížení se, zjišťuji, že tomu tak není. Katastrofické scénáře o mém vybitém mobilu-Kuba by se nedovolal a o penězích a dokladech, co mám u sebe-Kuba by si nemohl koupit a zařídit nic, pokračují asi dalších pět minut, kdy můj řidič někam asi třikrát volá a pak z úplně druhé strany přijede druhý s Kubou a zubí se na mě a trousí: sorry...nemám slov, snad jen něco, že to není funny a příčina zdržení byl a nutnost napsat sms a pak odpovědět asi na tři hovory. Tak se v klidu zastavilo a vše se vyřídilo. Hlavně, že jsme zase pohromadě. Sedáme do busu a před námi poslední hodina a půl a cílová stanice Ha Long City.

Během cesty na sever, jsme toho mnoho nejedli ani nepili, pauzy na záchod byly nevyzpytatelné a někdy nebyly. Ztratili jsme přehled, co je vlastně za den a kolikátého je, ale podstatné je, že jsme po 1600 km a cca 40 hodinách (krom jedné noci v kuse) v pěti různých busech, dojeli.

Na místě vyhlížíme slavnou zátoku a vápencové výběžky, ale o těch si ze břehu můžete jen nechat zdát. Zjišťujeme také, že jsme poněkud předběhli sezónu a nejlepší čas na návštěvu zátoky je podle Lonely Planet v květnu až srpnu. To možná svítí...my máme po dešti a pod mrakem. Nevěšíme hlavu, naší jedinou starostí je jen se najíst a usnout v posteli, kde se dá ležet rovně a nehýbe se. Ráno si půjčíme motorku a jedeme trochu podél břehu obhédnout okolí a protože na internetu nacházíme, že na nedalekém Cat Ba island je lezení, tak se stavujeme v přístavu a kupujeme tickety na zítřejší plavbu lodí. K přepážce ani nedojdeme a paní nám nabízí kdesi cosi. Kupujeme tedy zpáteční lístky s otevřeným datem a po cestě na ostrov bereme dražší variantu se zastávkou v jeskyni a u rybářské plovoucí vesničky. Velkým hitem v Ha Long Bay je jet na plavbu lodí a přenocovat na lodi, jednu či dvě noci. K takové plavbě jsme přiřazeni i my, ale protože se „jenom“ vezeme na ostrov, tak o nás přidělený týpek, podivného vzeření nejeví moc zájem a věnuje se lidem, co do výletu nasypali víc peněz. Při zastávce u jeskyně náleduje sdělení, že my do žádné jeskyně nejdeme, že to mají v ceně jen ti „vyvolení“ co na lodi tráví noc. Na lístku od paní je napsáno jeskyně a tak jsem rozhodnuta procpat nás dovnitř stůj co stůj. Týpek se vzteká a očividně mu dochází argumenty, bere svoje a křikne na mě něco ve smyslu, ať si to zařídím sama. Taky, že jo. Jdeme ke vchodu, kde týpek rychle něco mumlá štípačovi lístků. Nenechám se rozhodit a štípačovi ukazuju náš lístek, on ho cvakne a jako, že dobrý. Pak mi ho při podávání najednou nechce pustit a začíná nějakým svým sorry a wait a tak mu řeknu, že na lístku je jeskyně, já sem u jeskyně a že taky jdu dovnitř. Otočím se, povzbuzuju Kubu, který nerozhodně přešlapuje, ať jde taky. Štípač za námi chvíli cupitá do schodů a pokřikuje na týpka, ten pokřikuje zpátky a pak mi oznámí, že si na nás počkají u východu, ohání se governmentem a kdesi cosi. Tak mu řeknu, že se z toho nemíním po*** a že klidně půjdu do vězení. To ho umlčí a je pokoj. U východu samozřejmě nikdo není a všem jsme buřt. Oba jsme s Kubou naštvaní na to, jak tady s námi zachází a že už člověk nemůže nikomu věřit a navíc si pořád dávat pozor, kde nás kdo natáhne. Ale vztekat se moc nemá cenu, jen nám to zbystří smysly napříště.

Po čtyř hodinové plavbě dorazíme na Cat Ba. Přístav je na druhé straně ostrova, než je jeho jediné město a tak nastupujeme do autobusu. Ten asi po 500 metrech zastavuje a Kuba to znalecky posuzuje na pohnutou nápravu, která je vyosená a vadí zadnímu kolu. Místní problém řeší uražením kusu, co vadí kolu a jedeme dál. Z neznámého důvodu asi rychlostí 20 km/h a vzhledem k tomu, že město je daleko 25 km, tak jsme opravdu rádi, že pro nás přijede další autobus. Ve městečku se sezóna také teprve očekává a hotely téměř zejí prázdnotou. Ubytujeme se až u paní, která z 10 USD za pokoj sleví na šest a spokojeně se sesuneme do postele.