Za dřevěnou židli se platí víc

Vietnam je jiný. Každá země je trochu jiná. A pohledy na tu kterou zemi se liší od jednotllivce. Záleží třeba i na tom v jakém pořadí země navštívíte. Po Laosu a Kambodže je Vietnam změnou, hlavně ve vyspělosti. V Kambodže jsme potkali Francouze, který byl z Vietnamu rozhozený a rozhodnutý se tam nejspíš už nikdy nevrátit. Nám se Vietnam líbí.
Hranice překračujeme na jihu Kambodži, nejvíc západním přechodem. Kupujeme si z Kepu autobus, který jede až do Can Tho. Města ve Vietnamu, kam dorazíme kolem sedmé večer. Následuje pochod k vytipovanému hostelu, rychlá večeře a pád do postele. Druhý den ráno se chystáme na plovoucí market, na který nám lístky prodá paní, která nás sleduje a tak dlouho volá, že je to bjůtifl a no expensive ale cheap, že ji stáhneme s cenou na polovic a nasedáme k paní kormidelnici. Plovoucí market je na řece vyhrazené místo, kde si všichni obchodníci dají spicha a na loďkách nabízí své zboží od pití, přes polévku až po chutná manga a jiné ovoce a zeleninu.

Obchodnice se svou loďkou

Plovoucí market, Can Tho

Celý okruh trvá tři hodiny a tak se ještě stíháme vrátit do hotelu a následně odjet autobusem do Saigonu, známého také pod názvem Ho Či Minovo město. Saigon je metropole, kde žije sedm miliónů lidí a je tam pořádně rušno. Po vystoupení z autobusu se snažíme najít směr centrum, že bychom to jako došli. Odmítáme motorkáře-světe div se, tady nejsou tuk tuky-protože hází neskutečné pálky a chvíli přešlapujeme kolem. Oslovujeme mladý pár a skládáme se s nimi na taxi. Po zjištění, že do centra to bylo 9,5 km moc nelitujeme peněz za odvoz. Nasadíme batoh a vyrážíme směr hotel. V Saigonu je několik typů ulic, od těch velkých několikaproudových, které neznalý laik asi v životě nedokáže sám přejít, přes normální ulice se dvěma pruhy dále po ulice, kde je víc motorek zaparkovaných bokem než v provozu-to kvůli hojnému výskytu barů- až po uličky, kde pomalu procházíte lidem obývákem a sotva máte kam uhnout motorkám, které jezdí i tady a některé jsou tak úzké, že se s krosnou prostě zaseknete v průchodu při snaze projít :-) Ještěže snaživí místní vás rádi postrčí vpřed.
Takže v posledním typu jmenované uličky se ubytujeme a pán nám dá na welcome papáju. To, že do našeho pokoje jdeme přes jeho obývák a kuchyň je zřejmě zcela běžné. Noc je mladá a tak vyrážíme na večeři. Najíme se v restauraci a poté si na ulici dáme v "pivnici" každý ještě dvě točené. Cena jednoho piva za cca 0,4 l je sedm korun. V restauraci nás stálo 25,-. Tady to taky vypadá jak v domečku pro panenky. Sedíme u malých stolečků na plastových stoličkách namačkaní jeden na druhého a mezi námi poskakuje paní majitelka, hbitě plní sklenice a přidává a přemisťuje nové stoličky dle potřeby.

Pouliční výčep na vietnamské točené

Poměrně otevřeně na cestě do pokoje sme osloveni ke koupi marihuany. Nabídka nás docela pobaví. Při myšlence na to, jak striktní režim panuje v Laosu-za zapálení jointa je vězení a pro dealera je to trest smrti. Tady opravdu platí, že jinž kraj, jiný mrav.
Ráno je na programu obhlídka centra a přilehlých zajímavostí. Jdeme do Muzea Vietnamské války, kterou tady nazývají Americkou válkou. Poté asi hodinu hledáme zapadlou pagodu a úplně uchození se sesuneme na další plastové štokrle v jídelně na ulici, kde se najíme za pakatel. Holt plastová židle určuje ceny :-)

War remnants museum, Saigon

Pagoda v Saigonu

Protože jsme si na Vietnam vyhradili cca dva týdny, stejně jako na Laos a Kambodžu, ale také protože jsme si neuvědomili, že Vietnam je velký jako Laos a Kambodža a ještě kousek navíc dohromady, tak nás začal tlačit čas. Ještě večer tedy kupujeme lístky do spacího busu a hrneme si to na sever do Dalatu.
I když je Vietnam jiný a aut je tady méně než jinde, ale motorek je tu o to více. Tak řidiči jsou tady úplně stejní piloti jako všude jinde v Asii a tak styl brzda plyn, říznout zatáčku a zběsile troubit je tu na denním pořádku a náš spací bus není vyjímkou. Postele jsou tři v řadě a ve dvou patrech. Já vyfásnu tu prostřední a i ve spánku se velmi rychle naučím držet madel u sklopeného sedadla, abych nespadla do jedné z uliček. Probouzí mě představy na překlopení autobusu a kalkuluju šance na přežití v případě pádu do rokliny. Naštěstí se nic takového nekoná a když se chystám znovu usnout, tak stavíme, že už jsme na místě. No paní v cestovce říkala, že v Dalatu budeme v sedm ráno, ale asi spíš chtěla říct, že cesta trvá sedm hodin. A tak jsme vysypáni do podstatně chladnějšího podnebí již ve čtvrt na pět ráno. Otupěle táhneme batohy do čekárny a čekáme až se rozední. Šance na otevřený hotel v tuto dobu jsou asi takové, že jihočínské moře přes noc zamrzne. Nad ránem sedáme do busu a jedeme do centra, kde v mapě špatně rozluštím polohu hotelu a místo vytoužené postele máme na dvě hodiny o zábavu postaráno a to kvalitním trekingem po kopcovitém Dalatu.
Dalat je městečko, kde Francouzi otiskli své stopy pěkně hluboko. Obzvláště francouzský, je vysílač ve tvaru Eiffelovy věže na kopci :-) Je to městečko v kopcích a po rýžovém políčku byste marně pátrali. Tady je to jako projít bránou do Evropy. Na trhu je k dostání brokolice, salát, květák, hrášek, cibule, česnek, artyčoky a hlavně jahody. Ve fóliácích kolem města se pěstují růže a gerbery. Koloniální architektura a vily, kterými byste rozhodně nepohrdli. Okolní krajina je kopcpvitá a plná borovicových lesů. Úplně jiný kus Vietnamu.

Elephant falls

Zůstáváme dvě noci a na druhý den půjčujeme skútr. Vyrážíme na Elefant falls a pagodu v blízkosti. V plánu jsou ještě další dva vodopády, z nichž první nenajdeme a na druhý se nedostaneme, protože slunce zapadá a vodopády za tmy nejsou nic moc. Zato si cestou užijeme zatáček, výhledů na nekonečné lány políček a fóliáků a dvakrát píchneme přední kolo :-)

Políčka u Dalatu

Jak už jsem psala o našem špatném odhadu, co se týče velikosti Vietnamu  (je obrovsky dlouhý!) tak ze strategických důvodů plánujeme přesun století. A to jest z Dalatu autobusem na pobřeží a tam nasednout na vlak-konečně. K vlaku je to čtyři hodiny a pak pokusit štěstí, na nádraží koupit jízdenku a nastoupit 26-ti hodinovou jízdu do Hanoje. Hlavního města Vietnamu a výchozí brány pro Ha Long Bay, kam míříme.
Celé naše cestování poměrně komplikuje Tet, což je vietnamský nový rok trvající od 10.-12.2. a prakticky to znamená, že polovina Vietnamu je na cestách, hotely jsou plné, jízdenky a letenky vyprodané a  astronomicky rychle rostoucí ceny jízdnek, které se blíží magickému datu. Bude to taková cesta o přežití. Snad se tedy ve zdraví přihlásíme z Hanoje ;-)