Moving on to the south

Lezení v okolí Thakeku je vydatné a tak skoro ulezení k smrti se dobíráme závěru, že je na čase dát této mece sbohem a zamířit na jih do Pakse, poté následně na Čtyři tisíce ostrovů-jak se říká oblasti v deltě Mekongu a poté vzhůru dolů do Kamboži.

Ale popořadě. V Thakeku si kupujeme lístky na autobus do Pakse. Průvodce píše, že cesta trvá 6-8 hodin a vzdálenost je asi 250 km. No tak se usazujeme a kolem půl jedné odpoledne odjíždíme, autobus jako vždy nacpaný, cestující na které nezbylo sedadlo, jsou usazeni do uličky na plastové židličky. Laošská vynalézavost. Asi po třech hodinách zastavujeme v neznámém městě, kde se po výměně několika posunků mezi Kubou a řidičem dozvídáme, že pokračovat se bude až za dvě hodiny. Jak typické. Jsem otrávení, ale jediné co můžeme dělat je čekat a s láskou vzpomínat na evropskou organizovanost a relativní přesnost. Lámu si hlavu, jestli se dvouhodinová přestávka počítá do doby jízdy. Tak nějak tuším, že ne a tak náš příjezd vypočítávám na nějakou devátou večer. No tak uvidíme. Abychom nevyšli ze cviku, tak měníme autobus, čekáme, až ho místní po strop naloží-tentokrát jsou v uličce pytle s rýží ve třech vrstvách na sobě. A vyjíždíme. Cesta moc neutíká, nikdo moc nespí, často se staví a hodiny běží. Abych to zkrátila..do Pakse jsem přijeli v půl jedné v noci. Krásných dvanáct hodin na cestě, tak to byl náš dosavadní rekord-nerada bych ho někdy pokořila.

Hrdě odmítáme tuk tuk, s tím, že hostelů je tady spousta. Ano, to je pravda, většina zamčená samozřejmě. Asi po půl hodině chození křížem krážem se nám podaří narazit na odemčený hostel, který má nejlevnější pokoje plné, ale i tak bereme a padáme do postele. Druhý den ráno jdeme omrknout něco levnějšího a stěhujeme se.

Po obědě půjčujeme motorku a vyrážíme přes noc na výlet na Bolaven Plateau, což je oblast s kávovými plantážemi, vodopády a banánovníky. Laos nás opět překvapil, tentokrát mile. Vypadá to, že čím víc jsme na jih, tím víc je země přívětivější. Je tu podstatně tepleji a lidé jsou usměvavější. Nejvíc se nám líbí děti chodící po silnici ze školy a mávající na nás, sic jim ruka neupadne. Sami od sebe křičí sabadee na pozdrav a culí se od ucha k uchu. Vnitrozemí jižního Laosu je rozmanité. Ještě jsme neviděli kávové plantáže ani to jak se káva suší a tak se nestačíme rozhlížet.

Zastavujeme u prvních vodopádů, které tečou přes velký převis a dá se za nimi projít, jsme samozřejmě celí mokří, ale moc nám to nevadí. Po krátkém posezení pokračujeme v jízdě, míjíme místní, jak suší kávu na plachtách na svých předzahrádkách a občas se kávovými boby prohání děti či drůbež. Na noc zakotvíme ve vesničce u dalších vodopádů, na které se půjdeme podívat až druhý den. Spíme za nejnižší částku vůbec, v bambusovém pokojíku a spokojeně odcházíme na pivo.

Naše kolečko po Bolaven plateau má asi 250 km a my jsme tak za půlkou. Druhý den proto není kam spěchat a tak nechvátáme.Po snídani si dopřáváme ještě posezení v místní kavárně, což jsou na dvorku postavené špalky okolo masivnějšího špalku jako stolu. Je to káva z místních plantáží, která se každý den čerstvě praží a namele se těsně před vařením. Kuba jako nekafař si dává horkou čokoládu, ve které téměř stojí lžička a oba si náramně pochutnáme.I když Kuba má zpočátku výhrady, že tahle čokoláda vůbec nechutná jako ta instantní z automatu, ujišťuji ho, že to je v pořádku, že tohle je PRAVÁ čokoláda :-) Poté vyrazíme k vodopádům, pod kterými se dá plavat a patřičně se osvěžíme. Asi po hodině jedeme k dalším vodopádům o kus dál a od nich ještě k největším v oblasti. Cetsou k nim jedeme banánovou plantáží a vidíme místní sklízet banánové trsy, které jsou ještě zelené. Když dojedeme k vodopádu, už z dálky vidíme, že vrchol turistické sezóny, který je v období sucha, si vybral svou daň, z jinak mohutného vodopádu stéká pouze malý potůček a tak se procházíme řečištěm a odebereme se na cestu zpět. Do Pakse se vracíme tak akorát na večeři, kterou jsme si dali v indické restauraci.

Na druhý den ráno kupujeme jízdenku, která nás dopraví do delty Mekongu na Čtyři tisíce ostrovů. Nejvíce osídlené jsou tři, z nichž si vybíráme Don Khong, který je neskutečně tichý a klidný. Plánujeme průzkum ostrova na kole, které si půjdeme půjčit a poté už budeme zařizovat jízdenku směr Kamobdža. Ale o tom až zase v dalším příspěvku :-)