Kambodža-rýžová pole a placatá výheň

První dojmy z Kambodži, kde jsme teď pátý den silně přebíjí dojmy z Phnom Phen-hlavního města, které nikdy nespí. Ale vezmu to pěkně popřádku.

Po naší poslední zastávce na 4000 ostrovech v Laosu, překračujeme hranice s Kambodžou. Slyšeli jsem mnohé o smlouvání ceny a oproti Laosu, kde jsme neplatili víc než místní ani za jídlo ani za dopravu, se nám to potvrdilo hned na hranicích. V Laosu jsme si koupili jízdenku jen na hranice, kde podle prodávajícího pána měl být autobusák a plno autobusů jedoucích do vnitrozemí Kambodži. No reálná situace se dost lišila. V Asii je pořád většina míst, kde je turista odkázán na vůli místních a často je na nich zcela závislý, pokud není ochoten jít pěšky třeba 50 km. No nic. Takže při přechodu hranic se na rozlehlém place vyjímá jen jeden autobus a akční nakladači věcí. My, jelikož máme lístek jen na hranice, kde už jsme nikam nic nenakládáme a ustupujeme ostatním co už mají zakoupené lístky dál. Jízdenka až do naše cílového bodu Kratie, se nám zdála moc drahá, neb průvodce praví 13 USD a my měli nabídnuto 21 USD. Možná platí, že co běloch, to boháč, ale ne v našem případě. Nad tím, jak to někteří zkouší se nelze než zasmát. Takže když je autobus plný, tak přichází mladý prodavač lístků a vcelku slušnou angličtinou na nás zkouší, že kam jedeme a jestli máme lístek a že si ho jako můžeme koupit. Měli jsme spočítáno, ža abychom se vešli do 13 US na osobu, tak lístky můžem dohromady pořídit za 14 USD. No tak se ptám na cenu a týpek se zubí, že za 18 US. Na to s pozvednutým obočím říkám, že za dva a on se zubí ještě víc a říká, za jednoho. Na to propukám v záchvat hysterie a smíchu zároveň, vynechám fucking a říkám: „ You must be kidding me?!“ („Děláš si srandu?!“). Prej ne, no na to my nasadíme urputný výraz a že jdem pěšky a týpek spustí svou řeč, jak básničku. Je to daleko, bla bla, nejbližší město je 75 km, blabla, tam vás svezu za 8US/os....tak si ho pěkně poslechneme a hrajeme jeho hru dál. Kuba začíná být rázný a praví: „We will walk, we like walking.“ („ Jdeme pěšky, rádi chodíme“). To se zde setkává s nepochopením ze strany místních a všichni nad tím kroutí hlavou. Na to se zase směje týpek. Já se na něj směju zpátky, důrazně si však popohodím batoh a říkám mu, že to za ty prachy fakt přehnal. A on opáčí, že jemu je to teda jedno, že tohle je ale autobusák, že tohle je jedinej autobus a hystericky dodává, že už nic jinýho nikdy a nikde nepojede a že ať berem a nebo necháme být, vztekle se otočí na podpatku své kdysi černé polobotky a zmizí v autobuse. Kuba po něm už skoro křičí: „Thaaaank yoooou!!!!“ A je na odchodu. Já mu mávám a říkám, ať si to za tyhle prachy nechá. Myslím na to, že sme totálně v p*deli, ale hrdost nám nedovolí couvnou. Odcházíme, autobus startuje. V tom vybíhá další týpek. Že prej slevička by byla možná a tak se trpělivě otočím – všechny průvodce nabádají, že je jedno, jak moc ve vás vře krev, ale že všechny síly máte použít na sebekontrolu a rozhodně nedávat emoce najevo, aspoň ne ty záporné – a povídám, že my pojedem, tak leda za 15 US dohromady, že to je cena v aktuálním průvodci a že za 36 US je to pěkná zlodějina, usměji se ještě víc a smutně říkám, že se mi moc nelíbí, jak nás tady vydírá a že to od něj není pěkné. Pán trochu hekne nad 15 US a málem se sune k zemi. Pak zkusí 30 US, Kuba už mu mává asi z 20ti metrů od busu a stále volá svoje thaaannk yoooou. Pán šílí, napětí graduje...volá 25. Ne, stále moc. Rve si vlasy, když vidí naše batohy mizící v dáli a poslední nabídka je 20 za dva, což je asi to nej, co sme z něj mohli dostat. Tak jo, neděláme dál Zagorky. Hystericky naloží naše batohy, ostatně těch 10 minut co do nás oba postupně hustili se čekalo jen na nás a jedeméééé.

No tak, to byla dobrá zkušenost na rozehřátí. V autobuse platíme strašně tajně těch 20 a pán na nás dělá pšššt, jako že ostatní by ho asi ukamenovali, když jedou za dvojnásobek co my. Smějeme se tomu, že pokud to takhle je všude, tak v ČR usmlouváme i nákup v Albertovi na půlku. Vlastně jsme ani nechtěli smlouvat, jen nám to vážně přišlo drahý.

Po sedmi hodinách se dokodrcáme do Kratie, kam to bylo z hranic asi 200 km. Kratie je místo na břehu Mekongu a jsou zde krásné západy slunce a také možnost vidět sladkovodní delfíny.

Západ slunce nad Mekongem

Samozřejmě je nejlíp uvidíte, když si koupíte tour na lodi a dáte za to 10 USD za osobu. V Kambodže se platí převážně americkým dolarem i když státní měnou je riel. Většinou se to řeší tak, že místo centů vám vlastně vrací riely a tím se placení obejde bez jakýchkoli mincí. Na naše je 1000 R asi 4 Kč. A tady počítají, že 1 USD má 4000 rielů. Takže, když něco stojí 1.50 US, tak to zaplatíte dolarovkou a přihodíte k tomu 2000 rielů. Nápadité.

V Kratie jsme zjistili, že opačným směrem do Laosu, odkud jsme přijeli jízdenka opravdu stojí 13 USD a byli jsme ještě radši, že jsem se nadali. Jinak se nám zde celkem líbilo, překvapily mě ženy v „kostýmcích“, které vypadaly na chlup stejně jako pyžamo české babičky. Propínací volná halena s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty v pase na gumu, potisk látky taktéž odpovídající-květinky. Neomezené barevné provedení. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se zapomněly převléci. Ale tady běžné.

Druhý den půjčujeme motorku a jedeme na místo, kde se dají vidět delfíni, tam se platí a to my nechcem, takže jsme asi jediní, kdo v Kratie byl a delfíny neviděl. Projíždíme se ještě po okolí a vidíme plovoucí vesničku a posvačíme ovoce v picnic area zbudované z bambusu rovnou nad hladinou Mekongu. Pobydeme dvě noci a ráno hurá do Phnom Phenu.

Plovoucí vesnička