Phnom Penh, bláznivá metropole, co nikdy nespí

Cesta je opět výživná, vzdálenost zhruba 250 km, délka jízdy 8 hodin. Vyhrneme se z autobusu a na nás se nahrnou tuk tukáři, mají svou taktiku a začínají slovy mohu vám pomoci. My spíš se zděšením pozorujeme naše zaprášené batohy, které dostaly v zavazadlovém prostoru co proto. Nejspíš proto, že netěsnil tak jak by se od něj čekalo a část silnice ještě nebyla hotová a tak to asi půl hodiny vypadalo jako bychom brázdili antukové hřiště. Ostatně víc věcí nebylo úplně dle evropských standartů a pevně jsem doufala, že police nad hlavou na nás nespadne.

Opět to samé divadlo, opět přesvědčujeme taxikáře, že naše nohy dokáží ujít i větší vzdálenost než z domu do auta a že se na chůzi neumírá.

Když jsme se úspěšně zbavili otravných tuk tukářů-tito byli opravdu vytrvalí. Tak stojíme nad mapou a bádáme, kde to vlastně jsme. V Phnom Phenu není oficiální autobusák nebo respektive je jich asi pět a tak zjistit, kde právě jsme není úplně jednoduché. Na pomoc nám přichází starší pán, který ukazuje pozici. Potom jedním dechem dodává, že si máme dát pozor na zloděje, brát vše cenné vždy s sebou, že taky můžeme chytit malárii, horečku, nemáme jíst moc mang a melounů, že z toho je taky něco a hlavně vždy a všude smlouvat, prý si všichni myslí, že jsme bohatí a chtějí nás obrat. No, vítejte v Kambodže.

Snažíme se najít nějaké ubytování a moc se nám to nedaří. Buď se nám zdá moc drahé nebo strašné a nebo prostě hodnou chvílli nenarazíme na žádný hostel. Phnom Phen je charakteristický rozdělením bloků podle druhu zboží, takže když se vláčíte s krosnou v šest večer po ulicích, tak vás zrovna moc nenadchne, že jste v bloku kde je jenom zlatnictví. Takhle podobně to je s prádelnami, restauracemi, opravnami motorek, zeleninovým trhem nebo supermarkety. Asi po hodině, kdy už toho máme dost se rozhodneme vrátit do jednoho hostelu, který jsme potkali cestou. Špatně si ale rozumíme a tak skončíme tam, kde jsme začali a berem šílený pokoj ve čtvrtém patře, který má plesnivou díru ve stropě.

Druhý den vstáváme a míříme do města, přestěhovat se do další díry, tentokrát do třetího patra. Shodíme batohy a jdeme obhlédnout dva chrámy a Russian market, což je obrovské tržiště, kde se ještě hodně procvičíme ve smlouvání. Lonely planet o marketu uvádí..nakupujte zde do zemdlení dokud nepadnete, buď vedrem nebo znechucením. Dost výstižně řečeno. Russian market je ohromný zastřešený prostor, kde je stánek vedle stánku, nic pro lidi s klaustrofobií. Dobře by to hořelo a nejspíš i rychle.

Nicméně odhodláni pořídit zde nějaké suvenýry vyrážíme do boje. Nevím jestli jsme smlouvali ve standartech, ale položky jsme vždy srazili na polovinu, včetně Kubových nových hodinek, které začaly na ceně 34 US. A že ty teda daly práci :-)) V podstatě chvíli před zemdlením se vymotáme na ulici, kde se nás chopí tuk tukové a ti se usmlouvat nedají. Chcem jet za tu samou cenou co sem i zpět a tak vyrážíme prašnými cestami poo svých. Jaksi omylem narazíme na neuvěřitelnou tržnici s jídlem, člověk nestačí fotit, co to všechno vidí. Ovoce, pečivo, syrové ryby a maso, v ošatkách na zemi, zavěšené, prostě všude. Do toho lidé razící si svou cestu na motorce a spoustu nakupujících. Proplétáme se k ovoci a kupujeme si Jack fruit, což je podle průvodce Durian. Je to velký, zelený a má to pichlovaou slupku, když se to oloupe, tak to má žlutý kousky s peckou a je to dobrý. S nákupem vyrážíme dál.

To není boj o přežití, to je průjezd křižovatkou

Phnom Phenská tržnice

Na co stánek, když to jde dát na zem

Nutno říci, že doprava v Phnom Phenu zcela odpovídá noční můře o asijské dopravě. Lidé na skútrech a v autech (na kole je k vidění zřídka pár posledních Mohykánů) se proplétají křižovatkami a odbočovacími pruhy, jakoby pluli v řece. Na pískajícího a zběsile mávajícího policistu uprostřed toho včeho nikdo nebere ohled. Na křižovatce není třeba semaforů, stejně by se nikdo nedíval. O bojácném chodci, který prostě musí přejít ani nemluvě. Párkrát jsem jen užasle stála a pozorovala tu troubící masu. Všechno v podstatě funguje. Všichni řidiči musí mít nějaký speciální mód, do kterého přepnou když sedají za volant či řidítka. Jinak si totiž nedovedu moc vysvětlit, že tu nikdo nebourá. Asi to bude tím, že tu všichni aspoň neustále troubí. Nicméně náš zajímavý poznatek je, že chodec nestojí na chodníku, bezradně se rozhlížejíc po neustálému proudu motorek a aut. Nýbrž se vrhá bez mrknutí oka vstříc smrti a přežívá. My jsme praktikovali střední cestu, tudíž jsme vždy vybrali moment, kdy jelo něco čím by to bolelo míň než třeba náklaďákem a hurá na boj o přežití. Kupodivu to tu na ty auta funguje. Takže přecházet už jedině tímto stylem. V ČR mě možná skolí první šalina.

Následně kupujeme na další den ráno lístek na bus do Siem reap, což je město u chrámového komplexu Angkor wat, který je nazývaný osmým divem světa. Komplex zahrnuje asi 200 chrámů. Ale o tom podrobněji v dalším článku.

Proč jsem měla chvíli pocit, že se proti nám Phnom Phen spiknul:

• Jako první slova přichází: „pozor na zloděje, malárii a na to, že vás všude oberou...“
• Obě naše ubytování jsou hrůza bez vyhlídky na lepší zítřky

• V prádelně kam dáme většinu našeho oblečení nám ho vrátí čisté, ale až na pokoji zjišťujeme, že je bez kubovy mikiny a šátku o kterém se zapřísáhl, že ho tam dával. Nasupeně se ženeme zpět a já jen v hlavě přemítám, jak z nich v případě ztráty budu vymáhat cenu mikiny. Mikina se naštěstí najde, šátek nikoliv. Je asi 15 let starý a Kuba si je smrtelně jistý, že ho tam dával. Tak si za něj říkám dva dolary, je mi zaplaceno a odcházíme. Na pokoji Kuba svůj šátek vyloví z batohu a poznamená něco ve smyslu: „A ouuu.“ Takže druhý den na to jdu do prádelny, omlouvám se a dva dolary vracím. Sborově mi děkuje celá prádelna a já odcházím.
• Hned potom co se vracíme do hostelu a já se ženu na net odeslat slíbený urgentní email, tak vypadává proud, spuštění záložního generátoru vypadá jako bojovka a protože signál je jen ve spodní hale, tak tam sedím ve tmě a kolem mě pobíhá pět až osm kambodžanů, pokřikujíc, tahajíc dráty a posunujích věci tu a tam.
• Tvrdě usmlouvaným hodinkám vypadává ten večer osička a jsou sice automatické, údajně, ale nějak moc nejdou
• Kuba na tržnici stojí vedle pána co vrazí do pultíku a zboží se nemilosrdně tříští o zem, vidina placení za spoustu střepů nás žene bleskem pryč. Naštěstí platit nikdo nic nemusí.
• Procházka kolem Mekongu vypadá jak vydlážděný plac na vojně a trocha vody ve struze vedle, na druhém břehu se tyčí rozestavěné kostry mega hotelů.
• Phnom Phen v podstatě není moc pěkné město, až na promenádu u vodu, kde jsou vysoké, úzké domečky, styl Francie a jejich styl se odráží i v cenách jídelního lístku.

Postřeh nakonec: Všude se tu motají malé děti, jsou tu součástí pracovního dne téměř všech rodičů. Na tržnici, v restarauci v hostelech. Jsou většinou špinavé, veselé a ty malé i roztomilé. Vesnické, volně pobíhající děti honí prachem podél silnic pneumatiku poháněnou klacíkem či rukou.