Kambodžská konečná-jak to vidí Kub

Poruším tradici a napíšu dva příspěvky za měsíc, protože se to na nás hrne jak právě rozjetá kolona fichtlistů na křížovatce ve Vietnamu.

Po návratu z ostrovního ráje Koh Rong jsme měli namířeno do města vyhlášeného pepřem po celém světě, Kampot. Lísty jsme opět koupili u rozesmáte paní co má jedenáct telefonů (sedm nám jich ukázala zbývající nemohla najít). Nedá mi to, ale musím o této paní napsat pár vět, protože její názory na svět a hlášky stály opravdu za to. Paní rozdávala usměvy na všechny strany, mrkala na každýho chlapa v okolí dvaceti metrů, neustále byla samý vtipek, například: telefony, ona jich má jedenáct a správný kambodžský chlap tři tudíž, že je minimálně trojnásobný chlap nebo že nikdy nechce mít děti, protože ty by ji bránili užívat si její vydělaný prachy atd.

No koupili jsme lístky na taxík do Kampotu a za hodku jeli. V malé Toyotě jsme jeli v sedmi lidech a plus jedno dítě. Na místě řidiče seděli dva, nikdo nebyl připoután. Ten pán, co točil volantem za jízdy pil, telefonoval a jedl banán. Ten, co seděl pod ním spal. Kdo šlapal na pedály- nezjištěno. No každopádně dobře jsme dojeli a na cestu dostali ještě každý po banánu.

Kruhový objezd s durianem, Kampot

Kampot je poměrně čisté a evropsky laděné město. Je tu vliv francouzské kolonizace a to, že ekonomicky to bude jedno z nejsilnějších měst v Kambodže. Dokonce jsme na promenádě, která lemuje celý břeh potkali i pár trvale žijích evropanek tlačící kočárek s miminem. Po půl hodině chození jsme našli tu správnou uličku s námi cenově a kvalitativně přijatelnými guesthousy. Všechny za rozumnou cenu, ale plné. Naštěstí v tom posledním zbyl pokoj i pro nás za pět doláču bez okna – ideál.:-) Poblíž se nachází místní restaurace, kde se dá dobře najíst za 2 dolary (většinou člověk platil za večeři v Kambodže dvojnásobek). Číšník v této restauraci měl dokonale pěstěné asi sedm centimetů dlouhé nehty. Většina chlapů v jihovýchodní Asii o sebe pečuje tak, že by se za to nemusela stydět leckterá žena v Evropě. Jako etalon krásy tu zřejme je perfektně naleštěná patka ve stylu zženštělého fotbalisty a minimálně na malíčku dokonale pěstěný nehet délek nebvídaných.

Následující den jsme v té samé ulici půjčili fichtla za 6 doláčů na den. Zkoušeli jsme smlouvat, ale pán se slovy ,,my motorbike, no shit!“ nás natolik uzemnil, že bychom mu za něj dali snad i sedm:-).

Ten den byl víceméně takový odpočinkový a tak jsme se byli projet do blízkého okolí. Navštívili jsme malou jeskyni a jeskynní chrám, kde nám chtěli dělat průvodce asi tak osmiletý děti s až nevídaně dobrou angličtinou. Zkušeně jsme je odpálkovali i přes výhružky, že tam nelze dojet a že to nenajdem jsme dojeli až ke vchodům. Navečer jsme se odjeli podívat ještě na kraj bokorského národního parku, který byl v plánu následující den. Já ve snaze ukrást banány v národním parku jsem byl vyplašen vopičkou s červeným zadkem asi paviánem řekl bych, tak možná z metru a půl. Naštěsti ke znečištění mejch trenek ani zadku opičky nedošlo i když já měl na mále.

Obdělávání políček za Kampotem

Následující den jsme se vydali prozkoumat na motorce bokorský národní park. Park má rozlohu asi jako půlka vysočiny. Celý je protkaný snad nejlepšími silnicemi v celé Kambodže, protože neznámá firma se rozhodla, že ho celý spustoší výstavbou těch nejdraších hotelů a resortů. Viděli jsme model o velikosti 20x20 metrů, který spíše pčipomínal plán osidlování Marsu ze scifi filmů. Výstavba je v plném proudu. My měli štěstí že výstavba bude teprve na začátku i když teď už tam stojí monstra a viděli ještě něco z místní přírody. Nádherné stromy, prales, nespočet ptáku a vodopády. Taky jsme navštívili starý opuštěný kostel z dob francouzské kolonizace. Pro tento den toho bylo až až a tak jsme už jen se strachem, že nám dojde benzín, sjeli 17km úsek z kopce parku bez nastartovaného motoru zpět do Kampotu, abychom následujícího dne ráno vyrazili do poslední zastávky v kambodže Kepu.

Vodopády v Bokor NP

Po příjezdu do Kepu nám nastala nám už obehraná písnička, dojet, odpálkovat tuk tukáře, najít ubytování, půjčit fichtla a vyrazit do okolí. Zde šlo vše ráz na ráz, přece jen už jsme ostřílený batůžkáři:-) jen nás trochu trápili spálený záda z Koh Rongu a na mě dolehly úpalové nevolnosti, které měla Hanča už o dva dni dříve. Ze zkušenosti víme, že to trvá dva dni a tak berem ubytování rovnou na dvě noci. Ještě ten den jsme byli převědčeni paní u které jsme pujčovali skůtra, že musíme jet na ostrov Rabbit Island a tak činíme.

Protože, ten den mi nebylo příliš do skoku projeli jsme si jen okolí. Snažili se najít kešu plantáž, navštívili pepřovou plantáž a okouli jak se ,,sklízí“ mořská sůl. Následující den už mi bylo trochu lépe a tak jsme vyrazili prozkoumat místní park. Park krásný (krásná příroda) se spoutu dobře značených zajímavostí, ale bohužel jak to už tady někdy bývá, když je něco potřeba zpopularizovat lze i z králičího bobku udělat drahokam. To se potom například ženete do šílenýho kopce ve 35 stupních a když dojdete nahoru čeká vás na kámen přilepený mini budha ze suvenýr shopu. Následující den vyrážíme na ostrov Rabbit Island na kterém jsme strávili jednu noc, ale to je vše co prozradíme, protože jsme se rozhodli, že dění na něm necháme utajené. Po návratu z něj už nás čekala cesta do Vietnamu.

Return to the paradise on Koh Rong

Prvně jsem si říkali, že dění na Koh Rong opředeme tajemstvím a nebudeme o tom nic psát, za prvé abychom taky měli něco v záloze na vyprávění a za druhé, proto, že příspěvky nepíšu tak rychle, jak se věci dějí a jsme prostě ve skluzu. Ale pak mi to nedalo a nechtěla jsem vás zarmoutit a tak píšu. Ale bude to krátký! :-))
Tak tedy po náznacích fóbie z davů se odebíráme na ostrov Koh Rong, který je ze Sihanoukville vzdálený dvě hodiny plavby lodí. Je to ostrov na kterém (naštěstí) do teď nejsou silnice a osídlení je minimální. Celý ostrov pokrývá džungle a jeho pobřeží lemují pláže s bílým pískem. Nejsnáze přístupné jsou dvě největší a to na východě, kam přijedete lodí a kde je mini základna barů a ubytování a ta západní, na kterou se lze dostat loďkou anebo stezkou skrz džungli.
Tak tedy přijíždíme lodí v podvečer a tak nějak obcházíme ubytování. Zjišťujeme, že je tu vše jednou tak drahé a tak u nějakého třetí guest housu nám je to už celkem fuk a rozhodneme se přespat na pláži a premiérově rozbalit  naši moskytiéru.
Už za tmy, pač jsme se zasekli na BBQ a točeném pivu se doklopýtáme pískem za poslední resort abychom někde v pětikilometrové pláži našli naší ložnici. Nacházíme příhodné místo a rozbalujeme nádobíčko. Usínáme celkem bez problémů asi deset metrů od moře. Spánek je spíše trhaný protože nejsme zvyklí na zvuk vln. Moskytiéra funguje a nic nás neobtěžuje, potenciální kraby, kteří všude běhají jsme buď zalehli a nebo ležíme mimo jejich teritórium. Jediné proti čemu nás síť neochrání je plážový pes, který se na nás chce dohrabat pacičkou. Když mě vzbudí psí tlapky, které mi šermují u hlavy, tak zjišťuju, že další pes spí u Kubovy hlavy. Psi se tady potulují všude a tak není divu, že vyhledávají lidi, vždycky s nimi kousek popojdou a pak zas běží dál.

Plážové spaní

Vykukujeme z ložnice a mžouráme na běhající dvojice..no asi je čas vstávat. Vidíme krásný východ slunce a balíme si nádobíčko. Zjišťujeme, že by bylo vhodné se aspoň na jednu noc ubytovat a nacházíme pokoj za 10 USD, který se tady mezi bungalovy za 15 a víc jeví jako levný, přestože na pevnině spíme za 5USD. Ale nevadí. Nataháme si bágly nad bar na půdu, která je bambusem přehrazená na šest pokojů-což je optimistický název pro kóji okolo postele. Ale pro naše účely akorát.
Dočasně  jsme usklasnili batohy a v plánu je vyrazit džunglí na druhou stranu ostrova a prozkoumat pláž, která má asi sedm kilometrů a na začátku jsou jen jedny bungalovy a na jejím konci je rybářská vesnička. Stezka začíná stoupat strmě vzhůru a po chvilce šlapání je v podstatě rovná a po hodné chvilce zase začíná prudce klesat dolů. Moc si tuto trasu nedovedeme představit s batohem. Chceme totiž následující den jít spát sem, na druhou stranu. Po asi 40 minutách trmácení se vyloupneme mezi bambusovými chatkami a vzhůru na zářící pláž. Její délka nám opravdu vyrazí dech a z bílého písku až přechází oči.

Nekonečná pláž na západním pobřeží Koh Rong

Na pláži chvíli pobydeme a koupeme se v křišťálově čisté vodě. Ještě před západem slunce se vracíme džunglí zpět.
Většinu ubytování a restaurací tady provozují běloši a tak jdeme na večeři do "našeho" BBQ. Kde mají na grilu opravdové skvosty. Začínáme točeným pivem, které tady je ještě více méně rarita (jinak všude frčí plechovky) a poté z nabídky vybírám filet z baracudy a pro Kubu půl metrová grilovaná žebra :-) Vše je podáváno s česnekovým chlebem, bramborami se zapečenou dýní, mrkví se skořicí, zelenými fazolkami a salátem s domácím dresinkem. Cpeme se až k prasknutí a takovou porci už jsme dlouho neměli :-)
Po večeři se kulíme do postele, kde v baru pod námi vyhrávají opravdu na plné pecky a tak poprvé použiji špunty a upadám do bezvědomí.Druhý den se trochu rozšoupneme a kupujeme si šnorchlovací výlet se snídaní a obědem na lodi. Kdybychom předtím nešnorchlovali v Thajsku, tak bychom asi byli u vytržení, ale takhle jsme se jen půl dne cachtali, spálili si záda a ve finále naznali, že to nebylo zas tak hrozné, ale objevné taky ne.
Po návratu na pevninu je na pořadu přesun na druhou stranu, vzhledem k našim báglům volíme možnost přesunu lodí. Cena za jednoho je 5 dolarů, což je přemrštěně mnoho, vzhledem ke vzdálenosti a za stejnou cenu se hlavně tak báječně dá nacpat grilovaným masem.
Tudíž jedu jen já a batohy a Kuba kluše džunglí. Setkáváme se na druhé starně téměř ve stejný čas a to jen díky tomu, že se Kuba trochu ztratil :-)) Hlavně, že se šťastně shledáváme a po večeři čekáme na západ slunce.

Zapadající slunce na Koh Rong

 Poté co se západochtiví fotografové odsunou lodí zase na východní pobřeží se my chopíme svých batohů a hledáme místo, kde dnes složíme hlavu. Pláž je liduprázdná. jedinou společnost nám dělají bílí krabové, kteří neskutečně rychle běhají do mořských vln.

Hledání noclehu

Zadaří se a místo nacházíme, je ještě lepší než to první, písek je hebký a jsme předaleko od civilizace, úplný klid a ticho. Na šum vln jsme zvyklí a na oboze je krásně jasno. Když je naše ložnice opět postavená, tak si dopřejeme noční koupel a hurá do spacáků. Leží se krásně, ale zodpovědný pitný režim během dne, si vybírá svou daň a tak během noci vstávám. To, že okolo nás opět běhá pes mě už ani nepřekvapí, ale co mě překvapí, je že se blýsklo. Hmm, zajímavé, že se uprostřed suchého období blýská, skoro jako před deštěm. No, ale co by tady dělal déšť?! A tak bezstarostně usínám. To co mě budí podruhé je Kuba, který je nervózní. Intenzita blýskající oblohy se poněkud navýšila a ještě z dálky zazněl hrom. No hrom do police, že prej mám vstávat. Sakruju a hrabu se ze spacáčku. Kuba vystřelí ze svého rychlostí, která se u něj nevidí moc často a překotně vše pakuje do batohu. Jeho balení provází prognózy deště a že jestli nám zmoknou všechny věci, tak to bude blbý a kdesi cosi. Tiše si pro sebe mumlám, že pršet stejně nebude a poslušně pakuju svých pár švestek. Přes pláž zpět k bungalovům a plážovému baru skoro sprintujeme a čím dál častěji jsme oslněni zářícími záblesky oblohy.
Sesuneme se pod bar a tiše vybalíme ležení, protože mezi sloupy už se  houpe síť s jedním spáčem. Ležíme asi pět minut a začíná kapat..ha, tak náš úprk se vyplatil :-)) Za chvíli už notně prší a protože bar má jen střechu a žádné stěny, tak prší i na nás. Za chvíli těžko hledáme suché místo a tak já ležím jak na márách na barovém pultu, který je široký asi 40 cm a Kuba se krčí vsedě mezi našimi batohy.
Naštěstí už za chvíli svítá a déšť asi po hodině ustává. Rozhazujeme na sušení naše věci a čekáme na loď, která nás dopraví na druhou stranu, tak jako včera. Jakmile loď přijede Kuba vyráží na svou pouť lesem a já čekám na odbavení. Máme naspěch, protože chceme stihnout ještě ferry na pevninu, které odjíždí asi za 40 minut. Nevím z jakého důvodu si všichni z loďky přestoupí do druhé, co zrovna přijela a jediná já zůstanu sedět. Že prej musím jet touhle, no tak jo. Jenže moje loďka se obrací ke břehu a já marně říkám, že chci stihnout ferry v deset. Místní kývají a vystupují na břeh. Ach jo. Myslím na Kubu, který chvátá džunglí a až se dohrne na druhý břeh, tak zjistí, že já tam nejsem. Nemá mobil, ani peníze. Všechno mám já. No snad to nějak dopadne. Místňáci chvíli šachují s nádobami s vodou a rybami a po deseti minutách vyrážíme. Skepticky koukám na hodiny a pak si říkám, že to stejně neuchvátám a tak jsem hlavně ráda, že už jedem.

Cesta na východní pobřeží

Při vjezdu do přístavu vidím naší ferry, která je nacpaná k prasknutí a Kubu, který zoufale přešlapuje na molu. Pískám a mávám a Kuba mi pomáhá s batohy. Na místě je už asi 20 minut a pomalu chtěl vyrazit zpátky na druhou stranu. To by bylo nadělení :-))
Popadáme batohy a sprintujeme na druhé molo k lodi. Jako poslední naskakujeme na palubu a ferry se zatroubením odjíždí směr Sihanoukville. O místě v přízemí ve stínu si můžeme nechat zdát a tak se rozplácneme na horní palubě a necháme se po dvě hodiny kolíbat na vlnách.

 

 

Spací nemoc na horní palubě

 Naše další kroky směřují ještě toho dne do Kampotu, poté do Kepu a pak už je na řadě Vietnam. O tom zase potom :-))

Osmý div světa - Angkor Wat

Nejet na Angkor wat, když jste v Kambodže by mohlo některým zarytým turistům památkářům způsobit srdeční příhodu. A tak jsme se i my vydali do místa, kde jsem tušili, že klid mít rozhodně nebudeme. A že jsme to po Phnom Phenu dost potřebovali. Není zbytí, kupujeme tikety a hurá do autobusu. Čeká nás klasických 6-8 hodin cesty a tak se nastavíme do cestovního módu a k životu se probíráme až na místě, ve městě Siem reap, které je od chrámového komplexu vzdáleno jen 7 km. Vybíráme si ubytování a pronajímáme kolo na druhý den. Nejsme žádné bábovky a přece se nenecháme vozit tuk-tukem. I když jsme jeho majitelem donekonečna přesvědčváni, že je teplo a okruh je velký a že on nebude mít práci a že kolo vyjde na stejné peníze atd atd. Asi posté mu opakuju, že si opravdu pronajmeme kolo a když nepřestává se svým ale, tak se ho rovnou zeptám, jestli věří tomu, že lidi na kole jezdí taky proto, že chtějí. Ycela odzbrojen řekne, že ne. Říkám mu, no tak to je na čase začít a vláčím svou krosnu do pokoje. Plán na zítra je jasný, prozkoumání přijatelného počtu chrámů včetně nejvyhlášenějších skvostů. Průvdoce doporučuje vyrazit brzy ráno a být na východ slunce u Angkor watu, nejznámějšího chrámu, podle kterého se tady jmenuje skoro vše, pivem počínaje.
  Ještě abych se vrátila k chrámovému komplexu jako takovému...je to komplex asi 200 chrámů, které byli postupně budovány po dobu vládnoucí dynastie někdy hoodně dávno. Věřím tomu, že pokud to někdo chce vědět přesně, tak si to najde. Proto to sem nepíšu :-) A každý následující vládce chtěl trumfnout svého předka. My jsme měli v plánu chrámy 4 neb průvodce varuje před tím nenabrat si jich víc, než člověk zvládne. My jich viděli sedm. Až až! Měli jsme k dispozici mapku oblasti a na kole jsme jeli okruh, který naše vytyčené  chrámy spojoval, po cestě byly další a tak jsme čas od času zastavili.
Tak tedy budík nastavujeme na bolestných 4.45 a úderem páte ranní už šlapeme zběsile do pedálů směr Angkor. Vstup je tu pořešen lépe než na lyžování ve Francii. Turnikety západního stylu, kde vám pořídí fotku na vaši vstupenko-průkazku (kde mimochodem vypadá každý dost svěže takhle po páté) a vypláznete 20 USD na osobu. Což je hodně, ale což. Fasujeme průkazky a vzhůru. Před Angkor dorážíme ještě za tmy a tak škobrtáme dovnitř. Nemusím snad ani zmiňovat, že jsme v podstatě unášeni davem ostatních turistů, kteří nejspíš vlastní stejného průvodce a v odstavci "Jak se vyhnout davům" si přečetli, že nejlépe je začít u Angkoru za úsvitu. Místa na fotku jak z katalogu jsou zabraná a tak se potloukáme kolem a máme srandu z davu lidí co blýskají bleskem už teď a fotí tmu o stošest jak kdyby to byl Mick Jagger a měl dvě hlavy.

Angkor wat za východu slunce

Popisovat, jak chrámy vypadají je zbytečné, výstižněji je to vidět na fotkách a podstatné je, že to za návštěvu rozhodně stojí. Já si tedy níže dovolím popsat spíš atmosféru a věci co se během dne udály.
Tak tedy nakonec se rozednilo a  my šli dovnitř Angkoru, tak nějak jsme to prošmejdili a hurá na další. I když průvodce i lidé trvdí, že v okolních chrámech, které nejsou takovým lákadlem, jako těch pár vyhlášených, není skoro nikdo, tak to prostě není pravda a všude je lidí jak na Karlově mostě. No něco šíleného. Poněvadž jsem chtěla mít fotky chrámů a ne davů, tak sem si někdy musela pěkných pár minut počkat a nestačila jsem se divit, co za pózy tam někteří nacvičují.
 Nicméně okruh, který jsme jeli měl dohromady asi 30 km, kolo na kterém jsme jeli bylo prehistorické s košíčkem vpředu, jako z reklamy na Poděbradku. vedro bylo dost, takže na konci dne jsme oba mrštili kolem se slovy, že už to v životě nechceme vidět a v restauraci hostelu si snažili vybrat tu nejměkčí židli, abychom netýrali už tak dost naklepaný zadek. Ale byli jsme na sebe pyšní, že jsme se nevozili v tuk tuku a ušetřili jsme tak celý dolar! :-))
Jinak jsme se oba dost vyděsili, když jsme se rozhodli zastavit na oběd. V podstatě jedete celou dobu přírodou, jen u chrámů jsou vždy stánky s pitím, ovocem a ve většině i vaří. Vtipné je, že občerstvoven je vždy vedle sebe tak deset a všechny mají úplně to samé. Jen co jsme začali zpomalovat, tak od všech krámků vystřelily  místní ženy, jako kdyby starotovaly olympijskoou stovku a začaly neskutečnou fistulí pištět: "Kaam híííííííííííííííír srrrrrrrrrrrrrrr!" To nás opravdu upřímně vyděsilo a zastavili jsme u paní, co křičela nejméně a spiklenecky na nás mrkala, že všechno na jejím menu máme za 2 dolary, ale pst. No, tohle jsme  tedy nečekali. Po obědě jdeme do chrámu u cesty. Jak již bylo řečeno výše, původně jich bylo v plánu 3-4 a nakonec jich bylo sedm a opravdu to stačilo. Člověku to nedá, když projíždí kolem. "A tak se podíváme i sem, né?" Znělo nejčastěji. V podstatě jsme na okruhu strávili 12 hodin, vyrazili jsme v pět ráno a vraceli jsme se krátce před soumrakem.
Tak tedy každý chrám je něčím zajímavý, Angkor wat je nejznámější, nejzachovalejší a největší...wikipedia a Lonely planet vám poví víc, pokud chcete. Pak jsme navštívili Bayon, chrám kde jsou věže s lidskými tvářemi na všechny světové strany. Tam kam by člověk, ze zvědavosti chtěl nahlédnout stejně nesměl a tak jsme aspoň čekali, až se řádové sestry se sestřihem 1mm skupinově u hlavy vyfotí a na chvilku si před ní zapózovali jako správní tůristi taky.

Bayon a zápaďáci

V mezičase  mezi našimy favority probíhali menší chrámy cestou a poté, jako třešničku jsme vstoupili za brány chrámu Ta Prohm. Chrám jehož trosky začala postupně pohlcovat síla přírody a prorůstají jím stromy. Nejlepší a nejefektivněji prorostlé stromy jsou opatřené malý pódijkem a šnůrou jak na lávce. Na pódijko chodí bez ustání dva(to když jsou hodně agresivní) až deset turistů naráz a smějí se do rozličných směrů kde na ně míří jejich fotoaparáty. Při tomto pohledu mě chvíli jímala hrůza, že není šance pořídit normální fotku..tedy spíš nenormální, ta normální by totoiž byla s tím davem. Ale po chvíli bedlivého pozorování jsem zjistila, že skupinky foto chtivých pózistů se vždy přihrnou a odhrnou naráz, pod taktovkou jejich průvodce. Cha, teď jen vyfotit vše v pauze mezi skupinkami a je vyhráno :-))

Ta Prohm

Ta Prohm se nám taky líbil a procházíme si ho stranou od turistů, takže vlastně lesem a docela rádi opouštíme jeho brány a míjíme davy japonských a korejských fotomaniaků, kteří se teprve lačně hrnou dovnitř. Cestou absolvovujeme ještě podobně šílenou zastávku pro pití, kde se ječící paní opravdu předvádí. Přitom by jen stačilo mít stánek a 200 metrů dál a člověk by tam nemusel hnout prstem a lidi by tam zastavili taky. No jo, nemají to moc dotažené :-))
Ješte ten večer nasedáme do spacího autobusu a míříme dolů na jih do Sihanoukville, skoro přes celou Kambodžu. Spací autobus je trochu nemilým překvapením, protože je nekřesťansky drahý a sedadla nejsou sklopená úplně. V podstatě se navzájem překrývají a tak člověk v polosedu může jen snít o natažených nohou. Nicméně cestu přežijeme a za deset hodin jsme v cíli. Ze Sihanoukville míříme za zaslouženým klidem na krásny ostrov Koh Rong, ale o tom až další příspěvek.

Jak se leze v Laosu

Do Laosu za lezením jsem se těšil ze dvou důvodů, pro neskutečný potenciál jaký se zde nabízí k lezení a dobrodružstvím který přinese objevování nových lezeckých směrů. Stovky ba možná tisíce nedotčených stěn vápence té nejvyšší kvality, které zde čekají na své první doteky ruky lezcovy. Momentálně jsou zde dvě oblasti vyborhákovány německými lezci. První starší oblast se nachází v okolí turistického města Vang Vieng (kdysi o ní byla zmínka v Montaně) a druhá je nedaleko města Thakek ve středu země u nichž se nachází kemp německých lezců Uliho a Tanji (o nich více později). Obě lezecké oblasti jsou popsány v průvodci od Elke Schmitze- Lezení v Thajsku a v Laosu.

Lezení ve Vang Viengu

Konečně, byli jsme na místě. Vang Vieng je malé, ale o to více turistické město, které nabízí klasickým backpackrum nepřeberných atrakcí od sjíždění řeky na duši od kola (mimochodem největší nuda) až po kurzy lezení. Už první den jsem byl zklamaný, že místní mají turisty jako primární zdroj obživy a tak je tu uplně všechno zpoplatněno, přejití mostu, vstup do laguny, vstup ke skalám atd. Nachází se tady osm stěn k lezení. Pět je do 5km od centra města, 3 další se nachází asi 25km severně od města. Nejzajimavejší měla být oblast nazvaná Monkey cave. Po hodinovém hledání kdy jsem prolejzal džunglí a honili mě divocí psi jsem došel k zatopené jeskyni. Jeskyní teče řeka čehož místní využili a přehradili ji, čímž úplně celou jeskyni zatopili a pohřbili tak největší potenciál oblasti. Nedaleko je stěna Monkey wall s pár trojkovýma a čtyřkovejma cestama, které jsou mimochodem ojetější než neojetější cesta v Srbsku. Stěna je hojně využívaná místními komerčními školami k lezení, což je de facto jediné možné lezení ve Vang Viengu, protože dle místních instruktorů lezení je potřeba mačety a několik hodin aby se člověk dostal k dalším stěnám, takže už jsem je ani nehledal. Vang vieng byl velkým zklamáním, člověk se sem kodrcá přes půl světa a ani si nezaleze.

Lezení v okolí Thakeku

Lezení v Thakeku je prozatím v plenkách, ale ten poteciál je takový....jak nejlépe to vyjadřit?! Pohoří, které je plné vapencových stěn od 20metrových až po kilometrové se dá na motorce objet za dva až tři dny. Převisy, hadi, díry, lišty atd. ve vápenci té nejvyšší kvality, myslím si ráj budoucnosti pro navrtávače nových linií. Momentalne je tady 4 roky otevřená jen jediná oblast asi 12 km od Thakeku, kterou mají z převážné části na svědomí němečtí lezci Uli a Tanja Weidnerovi. Svoji stopu tady, ale zanechali i další lezci jako je Kurt Albert či Stocker. Uli a Tanja, zde taky vybudovali nadherný lezecký kemp s hospůdkou a bungalovy doslova u nástupu cest, který bohužel na Silvestra zcela vyhořel, ale o tom později.

Po dalším klasickým cestování jsme dorazili do Thakeku. V plánu bylo co nejdříve pujčit místního fichtla, objet potenciální oblasti a zamluvit si místo v kempu za další dva dni až se vrátíme z výletu kolem pohoří. Všechno šlo jak po drátkách, dopoledne na Silvestra jsme zamluvili kemp a vydali se na výlet kolem pohoří I když ja už žnul nedočkavostí jak si pujčím a rozdovádím vrtačku. Při příjezdu do kempu nás čekala absolutní apokalypsa. Od pár lezců a pak následně ve městě jsme se dozvěděli, že kemp na silvetra celý shořel. Během silvestrovských oslav se zaměstnancům restaurace při odpalování světlic podařilo zapálit její střechu od které pak nasledovně chytli další budovy. Kompletně shořely restaurace s kuchyní, bouldrovka, dům s dormama a sociálním zařízením, budova pro zaměstnace a asi 10 bungalovů. V plamenech skončilo veškeré vybavení kempu. Zbyly pouze tři bungalovy. Kemp se má obnovovat a snad se už i tak děje. Jak kemp vypadal a jak se to s ním dál vyvíjí můžete vidět na stránkách www.greenclimbershome.com

Nás to neodradilo, ale s velkými plány byl konec. Rozhodli jsme se, že když už se plahočíme přes půl světa, že si tady aspoň zalezem. Nechali jsme si fichtla a každý den po čtyři dni absolovali šílenou jízdu pod skály.

V oblasti je v současnosti navrtáno cca. 120 cest od 4 po 9a ?? (je tu mnoho nepřelezených projektů) více je na www.greenclimbershome.com Leze se tu prevážně po hadech (rozuměj krapasy:-) co jsou nateklý na dalších hadech, od miniaturních hadíku až po anakondy o velikosti autobusů. Vápno je místy jěště pěkně ostré, oklouzanost nehrozí. Většinou v obrovských převisech, člověk by jen těžko v Evropě našel 7a, které je na 30m převislé 20metrů. Najdou se zde, ale i kolmice, kde síla bicepsů není v přímé úměře s klasifikací přelezu. Převážně zde však budou na koni ti kteří mají nashybováno v převisech. 8a v převisech jsou krutě lezitelný, v kolmicích krutě nelezitelný. V klase je tu jestě peknej bordel, leckteré 6c může dát pěkně pokouřit. Ve všech cestách nad 7b jsou erární presa jinak by to snad ani nešlo . Ideální čas na zajetí je naše zima. I tak zde ale může být docela teplo. Doporučit cesty je těžké každá stojí za ozkoušení.

Doufám, že se jsem ještě někdy podíváme s vrtačkou.

Kdyby chtěl někdo větší info pro případnou návštěvu: jakub.zitekZAVINACcentrum.cz

Phnom Penh, bláznivá metropole, co nikdy nespí

Cesta je opět výživná, vzdálenost zhruba 250 km, délka jízdy 8 hodin. Vyhrneme se z autobusu a na nás se nahrnou tuk tukáři, mají svou taktiku a začínají slovy mohu vám pomoci. My spíš se zděšením pozorujeme naše zaprášené batohy, které dostaly v zavazadlovém prostoru co proto. Nejspíš proto, že netěsnil tak jak by se od něj čekalo a část silnice ještě nebyla hotová a tak to asi půl hodiny vypadalo jako bychom brázdili antukové hřiště. Ostatně víc věcí nebylo úplně dle evropských standartů a pevně jsem doufala, že police nad hlavou na nás nespadne.

Opět to samé divadlo, opět přesvědčujeme taxikáře, že naše nohy dokáží ujít i větší vzdálenost než z domu do auta a že se na chůzi neumírá.

Když jsme se úspěšně zbavili otravných tuk tukářů-tito byli opravdu vytrvalí. Tak stojíme nad mapou a bádáme, kde to vlastně jsme. V Phnom Phenu není oficiální autobusák nebo respektive je jich asi pět a tak zjistit, kde právě jsme není úplně jednoduché. Na pomoc nám přichází starší pán, který ukazuje pozici. Potom jedním dechem dodává, že si máme dát pozor na zloděje, brát vše cenné vždy s sebou, že taky můžeme chytit malárii, horečku, nemáme jíst moc mang a melounů, že z toho je taky něco a hlavně vždy a všude smlouvat, prý si všichni myslí, že jsme bohatí a chtějí nás obrat. No, vítejte v Kambodže.

Snažíme se najít nějaké ubytování a moc se nám to nedaří. Buď se nám zdá moc drahé nebo strašné a nebo prostě hodnou chvílli nenarazíme na žádný hostel. Phnom Phen je charakteristický rozdělením bloků podle druhu zboží, takže když se vláčíte s krosnou v šest večer po ulicích, tak vás zrovna moc nenadchne, že jste v bloku kde je jenom zlatnictví. Takhle podobně to je s prádelnami, restauracemi, opravnami motorek, zeleninovým trhem nebo supermarkety. Asi po hodině, kdy už toho máme dost se rozhodneme vrátit do jednoho hostelu, který jsme potkali cestou. Špatně si ale rozumíme a tak skončíme tam, kde jsme začali a berem šílený pokoj ve čtvrtém patře, který má plesnivou díru ve stropě.

Druhý den vstáváme a míříme do města, přestěhovat se do další díry, tentokrát do třetího patra. Shodíme batohy a jdeme obhlédnout dva chrámy a Russian market, což je obrovské tržiště, kde se ještě hodně procvičíme ve smlouvání. Lonely planet o marketu uvádí..nakupujte zde do zemdlení dokud nepadnete, buď vedrem nebo znechucením. Dost výstižně řečeno. Russian market je ohromný zastřešený prostor, kde je stánek vedle stánku, nic pro lidi s klaustrofobií. Dobře by to hořelo a nejspíš i rychle.

Nicméně odhodláni pořídit zde nějaké suvenýry vyrážíme do boje. Nevím jestli jsme smlouvali ve standartech, ale položky jsme vždy srazili na polovinu, včetně Kubových nových hodinek, které začaly na ceně 34 US. A že ty teda daly práci :-)) V podstatě chvíli před zemdlením se vymotáme na ulici, kde se nás chopí tuk tukové a ti se usmlouvat nedají. Chcem jet za tu samou cenou co sem i zpět a tak vyrážíme prašnými cestami poo svých. Jaksi omylem narazíme na neuvěřitelnou tržnici s jídlem, člověk nestačí fotit, co to všechno vidí. Ovoce, pečivo, syrové ryby a maso, v ošatkách na zemi, zavěšené, prostě všude. Do toho lidé razící si svou cestu na motorce a spoustu nakupujících. Proplétáme se k ovoci a kupujeme si Jack fruit, což je podle průvodce Durian. Je to velký, zelený a má to pichlovaou slupku, když se to oloupe, tak to má žlutý kousky s peckou a je to dobrý. S nákupem vyrážíme dál.

To není boj o přežití, to je průjezd křižovatkou

Phnom Phenská tržnice

Na co stánek, když to jde dát na zem

Nutno říci, že doprava v Phnom Phenu zcela odpovídá noční můře o asijské dopravě. Lidé na skútrech a v autech (na kole je k vidění zřídka pár posledních Mohykánů) se proplétají křižovatkami a odbočovacími pruhy, jakoby pluli v řece. Na pískajícího a zběsile mávajícího policistu uprostřed toho včeho nikdo nebere ohled. Na křižovatce není třeba semaforů, stejně by se nikdo nedíval. O bojácném chodci, který prostě musí přejít ani nemluvě. Párkrát jsem jen užasle stála a pozorovala tu troubící masu. Všechno v podstatě funguje. Všichni řidiči musí mít nějaký speciální mód, do kterého přepnou když sedají za volant či řidítka. Jinak si totiž nedovedu moc vysvětlit, že tu nikdo nebourá. Asi to bude tím, že tu všichni aspoň neustále troubí. Nicméně náš zajímavý poznatek je, že chodec nestojí na chodníku, bezradně se rozhlížejíc po neustálému proudu motorek a aut. Nýbrž se vrhá bez mrknutí oka vstříc smrti a přežívá. My jsme praktikovali střední cestu, tudíž jsme vždy vybrali moment, kdy jelo něco čím by to bolelo míň než třeba náklaďákem a hurá na boj o přežití. Kupodivu to tu na ty auta funguje. Takže přecházet už jedině tímto stylem. V ČR mě možná skolí první šalina.

Následně kupujeme na další den ráno lístek na bus do Siem reap, což je město u chrámového komplexu Angkor wat, který je nazývaný osmým divem světa. Komplex zahrnuje asi 200 chrámů. Ale o tom podrobněji v dalším článku.

Proč jsem měla chvíli pocit, že se proti nám Phnom Phen spiknul:

• Jako první slova přichází: „pozor na zloděje, malárii a na to, že vás všude oberou...“
• Obě naše ubytování jsou hrůza bez vyhlídky na lepší zítřky

• V prádelně kam dáme většinu našeho oblečení nám ho vrátí čisté, ale až na pokoji zjišťujeme, že je bez kubovy mikiny a šátku o kterém se zapřísáhl, že ho tam dával. Nasupeně se ženeme zpět a já jen v hlavě přemítám, jak z nich v případě ztráty budu vymáhat cenu mikiny. Mikina se naštěstí najde, šátek nikoliv. Je asi 15 let starý a Kuba si je smrtelně jistý, že ho tam dával. Tak si za něj říkám dva dolary, je mi zaplaceno a odcházíme. Na pokoji Kuba svůj šátek vyloví z batohu a poznamená něco ve smyslu: „A ouuu.“ Takže druhý den na to jdu do prádelny, omlouvám se a dva dolary vracím. Sborově mi děkuje celá prádelna a já odcházím.
• Hned potom co se vracíme do hostelu a já se ženu na net odeslat slíbený urgentní email, tak vypadává proud, spuštění záložního generátoru vypadá jako bojovka a protože signál je jen ve spodní hale, tak tam sedím ve tmě a kolem mě pobíhá pět až osm kambodžanů, pokřikujíc, tahajíc dráty a posunujích věci tu a tam.
• Tvrdě usmlouvaným hodinkám vypadává ten večer osička a jsou sice automatické, údajně, ale nějak moc nejdou
• Kuba na tržnici stojí vedle pána co vrazí do pultíku a zboží se nemilosrdně tříští o zem, vidina placení za spoustu střepů nás žene bleskem pryč. Naštěstí platit nikdo nic nemusí.
• Procházka kolem Mekongu vypadá jak vydlážděný plac na vojně a trocha vody ve struze vedle, na druhém břehu se tyčí rozestavěné kostry mega hotelů.
• Phnom Phen v podstatě není moc pěkné město, až na promenádu u vodu, kde jsou vysoké, úzké domečky, styl Francie a jejich styl se odráží i v cenách jídelního lístku.

Postřeh nakonec: Všude se tu motají malé děti, jsou tu součástí pracovního dne téměř všech rodičů. Na tržnici, v restarauci v hostelech. Jsou většinou špinavé, veselé a ty malé i roztomilé. Vesnické, volně pobíhající děti honí prachem podél silnic pneumatiku poháněnou klacíkem či rukou.

Kambodža-rýžová pole a placatá výheň

První dojmy z Kambodži, kde jsme teď pátý den silně přebíjí dojmy z Phnom Phen-hlavního města, které nikdy nespí. Ale vezmu to pěkně popřádku.

Po naší poslední zastávce na 4000 ostrovech v Laosu, překračujeme hranice s Kambodžou. Slyšeli jsem mnohé o smlouvání ceny a oproti Laosu, kde jsme neplatili víc než místní ani za jídlo ani za dopravu, se nám to potvrdilo hned na hranicích. V Laosu jsme si koupili jízdenku jen na hranice, kde podle prodávajícího pána měl být autobusák a plno autobusů jedoucích do vnitrozemí Kambodži. No reálná situace se dost lišila. V Asii je pořád většina míst, kde je turista odkázán na vůli místních a často je na nich zcela závislý, pokud není ochoten jít pěšky třeba 50 km. No nic. Takže při přechodu hranic se na rozlehlém place vyjímá jen jeden autobus a akční nakladači věcí. My, jelikož máme lístek jen na hranice, kde už jsme nikam nic nenakládáme a ustupujeme ostatním co už mají zakoupené lístky dál. Jízdenka až do naše cílového bodu Kratie, se nám zdála moc drahá, neb průvodce praví 13 USD a my měli nabídnuto 21 USD. Možná platí, že co běloch, to boháč, ale ne v našem případě. Nad tím, jak to někteří zkouší se nelze než zasmát. Takže když je autobus plný, tak přichází mladý prodavač lístků a vcelku slušnou angličtinou na nás zkouší, že kam jedeme a jestli máme lístek a že si ho jako můžeme koupit. Měli jsme spočítáno, ža abychom se vešli do 13 US na osobu, tak lístky můžem dohromady pořídit za 14 USD. No tak se ptám na cenu a týpek se zubí, že za 18 US. Na to s pozvednutým obočím říkám, že za dva a on se zubí ještě víc a říká, za jednoho. Na to propukám v záchvat hysterie a smíchu zároveň, vynechám fucking a říkám: „ You must be kidding me?!“ („Děláš si srandu?!“). Prej ne, no na to my nasadíme urputný výraz a že jdem pěšky a týpek spustí svou řeč, jak básničku. Je to daleko, bla bla, nejbližší město je 75 km, blabla, tam vás svezu za 8US/os....tak si ho pěkně poslechneme a hrajeme jeho hru dál. Kuba začíná být rázný a praví: „We will walk, we like walking.“ („ Jdeme pěšky, rádi chodíme“). To se zde setkává s nepochopením ze strany místních a všichni nad tím kroutí hlavou. Na to se zase směje týpek. Já se na něj směju zpátky, důrazně si však popohodím batoh a říkám mu, že to za ty prachy fakt přehnal. A on opáčí, že jemu je to teda jedno, že tohle je ale autobusák, že tohle je jedinej autobus a hystericky dodává, že už nic jinýho nikdy a nikde nepojede a že ať berem a nebo necháme být, vztekle se otočí na podpatku své kdysi černé polobotky a zmizí v autobuse. Kuba po něm už skoro křičí: „Thaaaank yoooou!!!!“ A je na odchodu. Já mu mávám a říkám, ať si to za tyhle prachy nechá. Myslím na to, že sme totálně v p*deli, ale hrdost nám nedovolí couvnou. Odcházíme, autobus startuje. V tom vybíhá další týpek. Že prej slevička by byla možná a tak se trpělivě otočím – všechny průvodce nabádají, že je jedno, jak moc ve vás vře krev, ale že všechny síly máte použít na sebekontrolu a rozhodně nedávat emoce najevo, aspoň ne ty záporné – a povídám, že my pojedem, tak leda za 15 US dohromady, že to je cena v aktuálním průvodci a že za 36 US je to pěkná zlodějina, usměji se ještě víc a smutně říkám, že se mi moc nelíbí, jak nás tady vydírá a že to od něj není pěkné. Pán trochu hekne nad 15 US a málem se sune k zemi. Pak zkusí 30 US, Kuba už mu mává asi z 20ti metrů od busu a stále volá svoje thaaannk yoooou. Pán šílí, napětí graduje...volá 25. Ne, stále moc. Rve si vlasy, když vidí naše batohy mizící v dáli a poslední nabídka je 20 za dva, což je asi to nej, co sme z něj mohli dostat. Tak jo, neděláme dál Zagorky. Hystericky naloží naše batohy, ostatně těch 10 minut co do nás oba postupně hustili se čekalo jen na nás a jedeméééé.

No tak, to byla dobrá zkušenost na rozehřátí. V autobuse platíme strašně tajně těch 20 a pán na nás dělá pšššt, jako že ostatní by ho asi ukamenovali, když jedou za dvojnásobek co my. Smějeme se tomu, že pokud to takhle je všude, tak v ČR usmlouváme i nákup v Albertovi na půlku. Vlastně jsme ani nechtěli smlouvat, jen nám to vážně přišlo drahý.

Po sedmi hodinách se dokodrcáme do Kratie, kam to bylo z hranic asi 200 km. Kratie je místo na břehu Mekongu a jsou zde krásné západy slunce a také možnost vidět sladkovodní delfíny.

Západ slunce nad Mekongem

Samozřejmě je nejlíp uvidíte, když si koupíte tour na lodi a dáte za to 10 USD za osobu. V Kambodže se platí převážně americkým dolarem i když státní měnou je riel. Většinou se to řeší tak, že místo centů vám vlastně vrací riely a tím se placení obejde bez jakýchkoli mincí. Na naše je 1000 R asi 4 Kč. A tady počítají, že 1 USD má 4000 rielů. Takže, když něco stojí 1.50 US, tak to zaplatíte dolarovkou a přihodíte k tomu 2000 rielů. Nápadité.

V Kratie jsme zjistili, že opačným směrem do Laosu, odkud jsme přijeli jízdenka opravdu stojí 13 USD a byli jsme ještě radši, že jsem se nadali. Jinak se nám zde celkem líbilo, překvapily mě ženy v „kostýmcích“, které vypadaly na chlup stejně jako pyžamo české babičky. Propínací volná halena s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty v pase na gumu, potisk látky taktéž odpovídající-květinky. Neomezené barevné provedení. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se zapomněly převléci. Ale tady běžné.

Druhý den půjčujeme motorku a jedeme na místo, kde se dají vidět delfíni, tam se platí a to my nechcem, takže jsme asi jediní, kdo v Kratie byl a delfíny neviděl. Projíždíme se ještě po okolí a vidíme plovoucí vesničku a posvačíme ovoce v picnic area zbudované z bambusu rovnou nad hladinou Mekongu. Pobydeme dvě noci a ráno hurá do Phnom Phenu.

Plovoucí vesnička

Laos, jak to vidí Kub II

Laos je země plná paradoxů 2!

Móda, oděvy, místní trendy

Pokud jsou místní lidé oblečeni do tradičních oděvů, je to velice slušivé a krásné. Ženy jsou oblečeny do pestrobarevných šatů a muži sic nosí obyčejné kalhoty s košilí, mají na hlavě prapodivně vtipné kloubouky. Bohužel, i sem se dostalo to, že cokoliv se jakoliv dá spojit se zapadní civilizací je vhodno vyobrazit na oblečení, na autě ….prostě kdekoliv, hlavně, že je to dostatečně vidět a tak výběr z pár nejvíce usměvných a viděných příkladů:

• pokud doopravdy někdo chce vyzdobit svoje auto (například i místní 25lety tuner aut)výzdobí jej potahy, nálepky, polepy polštářky atd. V růžové barvě nejlépe s motivy Hello, Kitty.
• Jako potisk kalhot je zde možný vidět i motiv hákového kříže... je fakt, že v Evropě byl jeden čas hakový kříž k vidění, ale určitě to není nic zač by měli být blíž k západní civilizaci
• to, že se tady kopírují světoznámé výrobní řetězce obuvi, oblečení atd. Jsem předpokládal už před odjezdem, to že ale tady uvidím ,,zaručeně pravé“ oděvy značek youtube, facebook, coffe atd. Už jsem čekal méně
• 99% procent je ušito v číně, většina toho ,,kvalitního“ oblečení co se tady prodává může být stejně tak dovezono do Evropy a objevit se na pultech rádoby luxusních obdchodů a věřím, že se tomu i tak bohužel děje
• v životě jsem neviděl tolik kabelek batohu atd. Značky Louis Vuiton pohoromadě u dětí, dospělých, dělníků, zbohatlíků....a to se člověk dočte v pruvodci, že někteří dětí tu nechodí do školy, protože jejich rodiče nemají na školní uniformu
• kabelku tady nosí klidně i kluci ve středoškolskémm věku
• zaručeně nejoblíbenější barva je tady růžová jak mužů tak u žen
• lehká obuv ,,žabky“ je tu oblíbená uplně u všech je jedno jestli jste uředníkem na poště nebo svářečem na stavbě
• roušky nosí tady každý druhý - mají v místním prostředí své opodstatnění, i ty dokážou vyrobit firmy adidas, nike atd.

Moving on to the south

Lezení v okolí Thakeku je vydatné a tak skoro ulezení k smrti se dobíráme závěru, že je na čase dát této mece sbohem a zamířit na jih do Pakse, poté následně na Čtyři tisíce ostrovů-jak se říká oblasti v deltě Mekongu a poté vzhůru dolů do Kamboži.

Ale popořadě. V Thakeku si kupujeme lístky na autobus do Pakse. Průvodce píše, že cesta trvá 6-8 hodin a vzdálenost je asi 250 km. No tak se usazujeme a kolem půl jedné odpoledne odjíždíme, autobus jako vždy nacpaný, cestující na které nezbylo sedadlo, jsou usazeni do uličky na plastové židličky. Laošská vynalézavost. Asi po třech hodinách zastavujeme v neznámém městě, kde se po výměně několika posunků mezi Kubou a řidičem dozvídáme, že pokračovat se bude až za dvě hodiny. Jak typické. Jsem otrávení, ale jediné co můžeme dělat je čekat a s láskou vzpomínat na evropskou organizovanost a relativní přesnost. Lámu si hlavu, jestli se dvouhodinová přestávka počítá do doby jízdy. Tak nějak tuším, že ne a tak náš příjezd vypočítávám na nějakou devátou večer. No tak uvidíme. Abychom nevyšli ze cviku, tak měníme autobus, čekáme, až ho místní po strop naloží-tentokrát jsou v uličce pytle s rýží ve třech vrstvách na sobě. A vyjíždíme. Cesta moc neutíká, nikdo moc nespí, často se staví a hodiny běží. Abych to zkrátila..do Pakse jsem přijeli v půl jedné v noci. Krásných dvanáct hodin na cestě, tak to byl náš dosavadní rekord-nerada bych ho někdy pokořila.

Hrdě odmítáme tuk tuk, s tím, že hostelů je tady spousta. Ano, to je pravda, většina zamčená samozřejmě. Asi po půl hodině chození křížem krážem se nám podaří narazit na odemčený hostel, který má nejlevnější pokoje plné, ale i tak bereme a padáme do postele. Druhý den ráno jdeme omrknout něco levnějšího a stěhujeme se.

Po obědě půjčujeme motorku a vyrážíme přes noc na výlet na Bolaven Plateau, což je oblast s kávovými plantážemi, vodopády a banánovníky. Laos nás opět překvapil, tentokrát mile. Vypadá to, že čím víc jsme na jih, tím víc je země přívětivější. Je tu podstatně tepleji a lidé jsou usměvavější. Nejvíc se nám líbí děti chodící po silnici ze školy a mávající na nás, sic jim ruka neupadne. Sami od sebe křičí sabadee na pozdrav a culí se od ucha k uchu. Vnitrozemí jižního Laosu je rozmanité. Ještě jsme neviděli kávové plantáže ani to jak se káva suší a tak se nestačíme rozhlížet.

Zastavujeme u prvních vodopádů, které tečou přes velký převis a dá se za nimi projít, jsme samozřejmě celí mokří, ale moc nám to nevadí. Po krátkém posezení pokračujeme v jízdě, míjíme místní, jak suší kávu na plachtách na svých předzahrádkách a občas se kávovými boby prohání děti či drůbež. Na noc zakotvíme ve vesničce u dalších vodopádů, na které se půjdeme podívat až druhý den. Spíme za nejnižší částku vůbec, v bambusovém pokojíku a spokojeně odcházíme na pivo.

Naše kolečko po Bolaven plateau má asi 250 km a my jsme tak za půlkou. Druhý den proto není kam spěchat a tak nechvátáme.Po snídani si dopřáváme ještě posezení v místní kavárně, což jsou na dvorku postavené špalky okolo masivnějšího špalku jako stolu. Je to káva z místních plantáží, která se každý den čerstvě praží a namele se těsně před vařením. Kuba jako nekafař si dává horkou čokoládu, ve které téměř stojí lžička a oba si náramně pochutnáme.I když Kuba má zpočátku výhrady, že tahle čokoláda vůbec nechutná jako ta instantní z automatu, ujišťuji ho, že to je v pořádku, že tohle je PRAVÁ čokoláda :-) Poté vyrazíme k vodopádům, pod kterými se dá plavat a patřičně se osvěžíme. Asi po hodině jedeme k dalším vodopádům o kus dál a od nich ještě k největším v oblasti. Cetsou k nim jedeme banánovou plantáží a vidíme místní sklízet banánové trsy, které jsou ještě zelené. Když dojedeme k vodopádu, už z dálky vidíme, že vrchol turistické sezóny, který je v období sucha, si vybral svou daň, z jinak mohutného vodopádu stéká pouze malý potůček a tak se procházíme řečištěm a odebereme se na cestu zpět. Do Pakse se vracíme tak akorát na večeři, kterou jsme si dali v indické restauraci.

Na druhý den ráno kupujeme jízdenku, která nás dopraví do delty Mekongu na Čtyři tisíce ostrovů. Nejvíce osídlené jsou tři, z nichž si vybíráme Don Khong, který je neskutečně tichý a klidný. Plánujeme průzkum ostrova na kole, které si půjdeme půjčit a poté už budeme zařizovat jízdenku směr Kamobdža. Ale o tom až zase v dalším příspěvku :-)

Laos, jak to vidi Kub

Laos je země plna paradoxu!

Lide tu nejsou tak prijemni a mily jak v Thajsku! Shrnul bych to asi takto: při prijezdu je clovek nadseny jak je mistni lid mily a usmevavy, po chvili si říká, že i Laosane maji svoje mouchy přesto, že jsou porad mily, pote prichazi stav takovy, ze si clovek říká: v kazdem narode jsou lidi super a smejdi a že tady je to uplne stejne, další faze je zjisteni ze mistni lide jsou ponekud nechapavi a vetsina nedosahuje urovne zakladniho vzdelani, další faze je takova ze bych nekterym klidne nastavil nohu kdyby sli kolem, poslední zaverecna faze je ze bych nekterym bez mrknuti oka ublizil.

Doprava jen v bodech:

-Ridicksy prukaz je tu něco naprosto zbytecneho (myslim si mistni nevedi co to je!)

-jezdi se tu vpravo vlevo uprostred po chodniku stejne tak se predjizdi...

-lide tu zacinaji ridit moped mezi 6-8rokem, motorku 8-10, vse ostatní (auto,bus, nakladak ve 12 letech)

-vsichni tu mají reflexy Shumachera v nejlepsich letech

-silnice se tu nekdy ponekud tezko hleda přes to se jede a rychlosti, která mnohanasobne prekracuje primerenou rychlost ke stavu vozovky

-bezny autobus ma kapacitu obycejne kolem 40 mist, autobus se poklada za plny když je v nem přes 80 lidi, minimalne 3 motorky a naklad který by se jen tezko vmestnal do české avie

-i zde jsou kruhove objezdy, bohuzel mistni nejak nepochopili jak funguji a tak nekteri davaji prednost zprava(nekteri i zleva)a tak projet takovou krizovatku je doopravdy velkym motoristickym dobrodruzstvim

-nezridka se stava ze proti vam jede moped za kterym není videt ridic při blizsim ohledani zjistite ze ridicem je 8 lety klucina ktereho se drzi z poslednich sil jeho dva (2 az 4 lety) sourozenci – decka byli nejspis vyslani maminkou pouze nakoupit

-cesty jsou tu prasne-severo slezske doly jsou proti nim oaza pro astmatiky

Krajina:

Je tu nadherna plna lesů, skal a vodnich ploch.Bohuzel pro mistni je tezba a prodej vzacneho dreva hlavním zdrojem obzivy a tak za poslednich 100 let doslo k vytezení přes 50% puvodniho zalesnení. Vztah k prirode tu bohuzel rovnez vybudovan na pevnych zakladech a tak prikopy kolem silnic jsou něco co nelze nazvat jinak než smetištěm. Pritom tomto musim zminit jednu story, který dokazuje vztah mistnich k prirode. Mistni tu povazuji smrkani za neslusne a nehygienicke zaroven si tu však vsichni libuji v pouzivani klimatizace a tak jsou imrvere vsichni naclazeni. Při jedne ceste autobusem, tusim ze trvala přes osm hodin si před nas sedl clovek, který si naproti sobe zavesil sadu igelitovych sacku. Pan byl nachlazen a každý sacek byl urcen na jeden flusanec soplu, který pak putoval ven z okynka- za cestu spotreboval dve baleni sacku. Soudim, ze jednou do budoucna bude mit s timto Asie vcelku problem.

Laos je země mnoha tváří

Laos nás překvapil. A to hned v několika věcech, za prvé je tu zima. Rozhodně větší zima než v Thajsku. Za druhé, země nad kterou vlaje komunistická vlajka na tom není zas tak špatně, jak se od mnohých doslechnete. Nejspíš tu panuje politika: když máš hotel, hospodu nebo půjčovnu motorek, tak je v pořádku, že jsi bohatý...máš vilu se zlatým zábradlím, v garáži parkuješ Lexus, Toyotu Hilux a ještě dva nové skútry. Moc nám to hlava nebere.

Jinak jsem se vydali z Vang Viengu do Phonsavanu. Původně jsem chtěla jet do Luang Prabag, ale vzhledem k tomu, že to je další turistické město, tak se kloníme raději k Phonsavanu. Je zde Plain of jars, tedy Planina džbánů. Jsou to kamenné nádoby rozeseté po planině. Neznámého data a způsobu využití. Někdo tvrdí, že to byly urny, někdo že sloužili ke skladování rýžové whiskey.

Nutno podotknout, že Lonely planet se opravdu snaží vidět vše optimisticky, ale v tomto případě jsou všechny superlativy zbytečné. Fakt je, že jsme měli z Laosu skvělý první dojem, je levnější než Thajsko, ale je divnější. Lidé nejsou tak přátelští jako v Thajsku a ve Vietnamu je prý ještě hůř. Tak tedy průvodce se u Vang Viengu přestřelil a v tomto duchu to pokračovalo i do Phonsavanu. Zaprášené město, do kterého se dostanete po osmi hodinách v minivanu s řidičem, co řídí ještě hůř, než nejhorší ženská řidička. Opravdu začínám pochybovat o tom, zda tu vůbec někdo má oficiální řidičák nebo jestli stačí, když ho to taťka naučí v deseti za chalupou. Tak Phonsavan je studený, na turisty nepřipravený, nehostiný a zaprášený. Na autobusáku, kde normálně čeká horda taxikářů, aby se poprali o nové turisty, si nás nikdo ani nevšimne. Nevadí, stejně jsme nechtěli platit a tak jdeme hledat hostel pěšky, když asi po hodině chození konečně najdeme malý hostel, připadá nám to jako zázrak. Wau. Chtít si dát večeři, vypadá v Phosvanu jako neobvyklý čin. Narazíme na restauraci-většina restaurací vypadá jako garáž, kde jsou plastové židle a stoly s ubrusem Beerlao. Kde nikdo neumí anglicky a navíc nemají ani menu, protože mají nově otevřeno. Nějak si objednáme dvě jídla a čekáme, co z toho bude. Po jídle se odebereme chladnou ulicí do hostelu a i když máme na sobě všechno teplé oblečení není nám úplně hej. O tom, že jsem vážně na severu mě přesvědčí pára od pusy, když ráno vyjdu z pokoje. Tady končí všechna legrace a Laos není pro vyjížďky v bikinách na skútru jako na Koh Pha Nganu jak dělaný. Tady je zima a tak se oblečeme a půjčujeme si motorku, objíždíme Plain of jars a polorozpadlého Buddhu, hledáme vodopády, které nenajdeme a po cestě do hostelu, za úplné tmy a šílené zimy ještě píchneme kolo. Naštěstí nám ho místní vymění, za poplateček samozřejmě. Druhý den vstáváme brzy a pryč odsud.

Není jiná možnost než místním busem a tak kupujeme jízdenky a chystáme se na další osmihodinovou jízdu do Paksanu, odkud se pokusíme ještě ten den dostat do Thakeku, kde chceme hlavně lézt. Autobus, který má vyjíždět v sedm, vyrazí úspěšně v půl deváté. Napěchovaný až po strop, na střeše zavazadla, včetně motorky, která patří rodině, co se rozhodla přestěhovat. V šesti členech zaberou tři sedadla, což je působivé. Sedí před námi a děti, co už sami stojí se otáčejí na Kubu, slintají přitom po sedadle a máchají okolo sebe ručičkama ve kterých mají sticky rice-rýže, která je speciální odrůdy a tudíž je slepená k sobě i když není rozvařená. Poznatek je: laošské děti jsou zvědavé, usměvavé, někdy zaraženě koukající a více či méně špinavé. Místní se na nás moc přátelsky netváří a když vidím, kolik se jích cpe dovnitř na přídavná sedadla, která se vyklopí do uličky, tak nemohu říct, že bych byla taky nějak extra nadšená.

Autobus se proplétá horskými serpentinami a v autobuse se začíná zvracet. Paní od lístků nestačí podávat pytlíky. Báječné vyhlídky. Dorazíme na místo, kde cestu zatarasí buldozery, po tom co všichnni vystoupí, tak zjistíme, že tuhle část silnice teprve potřebují dostavět anebo minimálně aspoň odsunout dvoumetrové kameny mimo střed cesty. Po půlhodině radostně sedáme zpět. Po další hodině vysedáme znovu a tentokrát kvůli píchlému kolu. Kupodivu ještě za světla dorazíme celí rozlámaní do Paksanu odkud hledáme spoj do Thakeku. Místní mávnou směrem k silnici a tak se vydáme směrem na hlavní. Zastavujeme právě projíždějící autobus, který nás hned nabírá a ještě napůl na schodech se ujišťujeme, že jede do Thakeku. Ono vlastně není moc možností, kam by jel jinam. Infrastruktura není moc důmyslná a tak v podstatě z jihu na sever vede pořádně jen jedna silnice. Autobus plný bělochů, každý na svém sedadle sám-wau. Tak takhle to vypadá ve VIP busech, které jsou většinou o třetinu dražší.

V autobuse se seznamujeme s Virginií a Julií, které mimo jiné tvrdí, že Luang Prabang byl úžasný a jak je tam všechno krásné a báječné (ne každý den je posvícení) a po čtyřech hodinách přijíždíme do Thakeku a ubytujeme se ve stejném hostelu. My jsme přijeli kvůli lezecké oblasti, která je 12 km od města. Je to kemp Green climbers home a tam plánujeme zůstat aspoň týden. Ostatní mluví o The loop, tedy o „Kolečku“. Okruh na 450 km ve vnitrozemí, jehož hlavní součástí je ohromná jeskyně Kong Lo Cave měřící 7,5 km. Po krátkém váhání se připojujeme k hokám a podnikáme The loop, které chceme zvládnout za tři dny. Vyrážíme na Silvestra a cestou se stavujeme do Green climbers home a bookujeme si místa. Na Silvestra je plně obsazeno, ale 3. už je pro nás místo. Celí natěšení se vydáváme na cestu. The loop je zajímavé a trochu mi zlepší náladu po šíleném Phonsavanu. Krajina je rozmanitá, cesta prašná a nezpevněná, ubytování u řeky a krásné. Na Silvestra si dáme s Kubou na půl domácí hranolky a jdeme spát v deset. Je nám zima a tak jsme rádi, že jsme pod dekou. Ráno vyrážíme na cestu dál do vnitrozemí. Jedeme podle mapky, kteerá se jeví jako dost nepřesná a tak zajímavosti jako vodopády a menší jeskyně prostě nenajdeme. Nevadí. Na Nový rok se nám navečer podaří dojet až k jeskyni a tam se nabízí možnost homestay. Tedy přespat u místních doma, zaplatit to, co za průměrný hostel a mít večeři a snídani. Jsme ubytováni asi tak u stoletého páru na půdě v docela pěkném prostředí. Po cestě jsme unaveni a vzhledem k tomu, že oni neumí anglicky a my neumíme laošsky. Tak se naše konverzace zúží na děkuji, dobré, ano a sticky rice.

Druhý den ráno vyrážímě do jeskyně, která se projíždí na loďce. Tohle už je komerční záležitost a na turisty jsou zvyklí. Platíme, nasedáme a jedeme. Jeskyně je obrovská a lodička dosti chatrná. Průvodci jsou ale zkušení a bez úhony nás provezou na druhý konec, tam si dáme Beerlao o které se s nimi dělíme a hurá zpátky. Po třech hodinách jsem venku. Ten samý den připravíme našim pozadím masakrální projížďku a dorazíme za celých 180 km až do Thakeku. Ještě není tak úplně tma a tak jedeme potvrdit naši rezervaci do Green climbers home. Opravdu se těšíme a o to větší je naše velké zklamání, když zjistíme, že celý kemp vyhořel. Nevěřícně koukáme na opálené cihly a betonové podpěry. Ptáme se lezců pod skálou, co se stalo. Při silvestrovském ohňostroji chytla střecha restaurace a od ní postupně střechy všech bungalovů. Vyschlý bambus a rákosí shořelo na prach a během deseti minut bylo po všem. Nikdo nebyl zraněný, ale pár lidí přišlo o pasy, peníze. Kemp fungoval teprve dva roky a vybudovat ho stálo majítelé nemálo energie, tvrdé práce a peněz. Doufáme, že se najdou prostředky na to, aby se podařilo vybudovat kemp znovu.

Zklamaní, ale rozhodnutí si zde aspoň okusit lezení se vracíme zpět do města, kde se ubytováváme na další tři noci, prodlužujeme půjčení motorky a na famozní lezení každý den dojíždíme.