Pozdravy od Jakuba do Jakuba

aneb dobro došlo....děkujeme!

Cestou necestou

Náš nástup do práce ihned po třešních nám znemožnil vydat se do sousední provincie Alberta a tak jsme si na její návštěvu vyhradili první týden v říjnu. V hotelu opadlo šílenství bus turistů a tak nás mohli na devět dní postrádat. Není to mnoho, ale lepší než nic. V plánu bylo převážně vzít útokem všechny lezecké destinace, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli do části Alberty, kde se táhnou Skalisté hory, tzv. Rockies, tak jsme lezení po jednom velice chladném a větrném pokusu vzdali.
Zbývala tedy možnost výlet pojmout zcela poznávacím způsobem a to stylem, zastavit u každé zajímavosti, kterou po cestě hlásala cedule. To se nám beze zbytku podařilo a na konci devátého dne jsme zaparkovali před domem a tachometr hlásal ujeto něco kolem 3 000 km.

Mapa trasy našeho výletu

 Vyjeli jsme  tedy směrem Alberta, konkrétně městečko Banff a Canmore. Mekky lezení, obě města jsou výrazným turistickým centrem a hlavní třídy jsou převážně tvořeny obchody a restauracemi.

Hlavní třída v Banff

 V Banffu se potkáváme s Evčou a jejím bráchou Jožou, cestují spolu poslední týden, před jejich odletem domů. Rozhodujeme se společně cestovat pár dní. Jedeme z Banffu směrem do Canmore, kde jsme udělali výšlap ke Grassi lakes, jezírka nad městem, které jsou obklopeny kvalitní skálou, na které se leze. Zde se ovšem setkáváme s prvním sněhem a tak lezení zavrhujeme.

Grassi lakes

Po pikniku, procházce po městě a objevení českého turistického značení, ovšem v angličtině a přespání na parkovišti u Tim Hortons jsme se vydali do Grotto canyon, kde jsme také zkoušeli lezení. Mrazivý vítr, který profukoval kaňonem, nám dal jasně najevo, že pokud lézt tady, tak rozhodně ne v říjnu. To už je v místě, které je skoro nejvýše položené v celých Rockies, trochu pozdě. Tak jsme jeli okouknout aspoň nedaleký masiv Yamnuska, který je vyhlášený pro vícedélkové cesty. Obdivovali jsme ho ze silnice, udělali fotky a jeli zpět do Banffu, kde jsme  měli naplánované grilování v parku.

Na první pohled české turistické značení, tady anglicky

Yamnuska

Po úspěšném grilování, ale zmrzlí na kost, jsme zapadli do spacáků a usnuli pod zcela jasnou oblohou, abychom se ráno probudili do jinovatky a námrazy na autě. Po snídani a troše nakupování v Banffu se vydáváme nahoru  na sever, do městečka Jasper. Právě mezi Banff a Jasper vede dálnice označovaná HWY 93 nebo taktéž Icefields Parkway. Jedna z nejpanoramatičtějších silnic v Kanadě. Má něco kolem 250 km a právě podél této cesty je spousta turistických zajímavostí.
První den  jsme dojeli k jezeru Bow lake, kde jsme i přespali. Bylo naprosto ledové a obklopené zasněženými horami.

Bow lake

Nocujeme na parkovišti, oblečení do všeho péřového oblečení, které máme s sebou, včetně čepice a ponožek, není čas na hrdinství, teploty v noci klesají pod nulu. Ráno se vydáváme na malý výšlap okolo jezera a následujeme stezku, která vede k vodopádu, který je ale před zimou dočista vyschlý. Po tomto okruhu sedáme do auta a pokračujeme dál na sever, jen o pár kilometrů dále je vyhlídka na Peyto lake. Neuvěřitelně tyrkysově modré jezero, které doslova září z krajiny. Barva  jeho hladiny je způsobena odrazem slunečních paprsků od části hornin splavené z ledovce, který do jezera vtéká.

Peyto lake

Peyto lake necháváme za námi a jedeme dál na sever. Cesta vede horským údolím, kde na obou stranách lze vidět tyčící se hory, krásná podívaná, máme štěstí a je jasno, výhledy jsou krásné, cesta je většinu úplně rovná a jízda rychle ubíhá.
Zastavujeme u Misthaya canyon, což je v překladu z indiánského jazyka Grizzly. Naštěstí na nás nikde žádný medvěd nečíhá a tak si v klidu prohlížíme hluboký kaňon, který vytvarovala řeka, na jaře vždy o něco mohutnější, díky sněhu, který taje z hor. Kuba se rozhodne zapózovat u hrany kaňonu a protože je sice kaňon hluboký, ale úzký rozhodne se ho nečekaně přeskočit. Jak jsem čekala, až zapózuje, tak jsem ho i při přeskoku stihla vyfotit, nicméně následně měl štěstí, že je na druhém břehu, protože mě dost vyděsil a něco by si vyslechl :-) Kuba vysmátý od ucha k uchu ještě chvíli skáče do děr a vylézá a pak se trochu uklidní :-)

Kuba levitující nad Misthaya canyon

 Po proskočení sedáme do vozu, který nás spolehlivě veze zase "o dům dál" k dalším přírodním zajímavostem. Projíždíme nejvýše položeným místem naší cesty na sever a to průsmykem Sunwapta Pass, který leží cca 2000 m.n.m.
Naším dalším zastavením je Athabasca Glacier, což je ledovec de facto viditenlý ze silnice. Většina zajímavostí je dostupná autem, maximálně je návštěvník podroben chůzi na vyhlídku a to činí tak 300-700 m chůze po dobře upravené cestě, kde by projelo i dítě na tříkolce, takže žádná velká turistika.

Athabasca glacier

Ledovec doslova mizí před očima, podél cesty, co k němu vede, jsou vidět cedule, které nesou datum kdy ledovec sahal až k nim. Je smutné pozorovat, jak rychle taje. Informační tabule u něj předpovídají i jeho potenciální zmizení v době několika desítek let.
V podvečer dorazíme do Jasper, malého městečka, dalo by se říci uprostřed  ničeho. Jedna z věcí, co sem láká turisty je lyžařský resort a fakt, že do Edmontnu-města velkého asi jako Calgary, je to necelých 300 km. Tady nocujeme zaparkovaní na jedné z ulic ve městě, jediní návštěvníci široko daleko našich aut, jsou laňe, které přišly okusovat rostliny ze zahrady u jednoho z domů. Nikdy jsem neviděla laňe takhle blízko, musím říct, že jsou vážně velké :-)
Další mrazivé ráno v Jasper a tak jdeme na snídani do Tim Hortons, což je síť kaváren po celé Kanadě a USA. Všichni Kanaďani Tima bezmezně milují a pověstné je především kafe DoubleDouble, což je dvojité mléko a dvojitý cukr, na mě až příliš sladké, ostatně jako všechno tady. Mají i nepřeberné množství koblih a muffinů a i když si člověk myslí, že sladší už to být nemůže, tak u Tima zjistíte, že to vždy sladší být může :-) Fakt, že Kuba nedopil svojí horkou čokoládu, protože bylo moc sladká, už o něčem svědčí! :-)

Snídaně od Tima

Po snídani se loučíme s Evčou a bráchou, zatímco oni se vracejí stejnou cestou do Revy, tak my pokračujeme na západ po Yellowhead HWY směrem na Kamloops. Evča a Joža nocují v našem bytě, aby po téměř měsíci života v autě zjistili, jeké to je opět chodit po koberci :-)
Jedeme ještě  k Maligne lake, což je jedno z největších kanadských ledovcových jezer.

Maligne lake, 22km dlouhé a až  96 m hluboké

Cestou na západ se zastavujeme u hory Mt. Robson, která je viditelná až v momentě, kdy u ní zastavujete, tato 3954 m vysoká hora je druhou nejvyšší horou Britské Columbie. Téměř dokonalý tvar pyramidy měl dost možná za příčinu několik nepodařených pokusů o dobytí vrcholu. Hora byla zdolána až na počátku 20.století.

Mt. Robson

Naším dalším cílem je Wells Grey Provincial park, do kterého se dá dojet z malého městečka Clearwater. Děláme tedy padesátikilometrovou odbočku a i když azurová obloha nás opustila, tak si i přesto užíváme výhledy na krásné vodopády.

Helmcken Falls, dominanta parku

Naše cesta parkem končí u Clearwtwe lake. Tam totiž doslova končí i silnice a tak se otáčíme a míříme zpět na silnici číslo 5, která se už stáčí na jih a vede nás do Kamloops, města mezi kopci s všemi vymoženostmi civilizace, trochu nezvyk, po malých městečkách nebo cestou mezi horami. Ale využíváme vyžití města a jdeme se naložit do výřivky a zaplavat v bazénu. Spíme, jak jinak než u Walmartu a ráno se rozhodujeme, co dál. Rozhodnutí padlo na Skaha, lezeckou oblast u  Penticton, kded jsme v létě trávili deset dní.

Camping u Walmartu

Vyrážíme tedy na cestu, stavujeme se i v Kelowně na návštěvu u kamarádky a pak už hurá dolů na jih. O Penticton jsme slyšeli, že je nejsevernějším výběžkem Nevadské pouště. Ostatně klima by tomu odpovídalo, v létě není daleko ke 40°C a teď v říjnu nás čekalo krásných 17 °C. Příjemná změna po ranních mrazících. Neváháme a rozbalujeme lezecké vybavení a trochu neoharbaně se vrháme do cest. Ve Skaha je prostě dobře a tak nocujeme zase u Walmartu, stejně jako v létě a další den se vydáváme ještě dál na jih, až skoro k hranicímm s USA, jedme do městečka Nelson, které stále nese náladu po osídlení hippie komunitou. Pravda, přijedeme večer, najdeme Walmart a nocujeme a i když druhý den prší, tak na nás městečko svou atmosférou zapůsobilo. Kousek je také lyžařský areál, takže o vyžití není nouze. Ráno v Nelson je poslední den naší dovolené a tak se pomalu, ale jistě vydáváme zpět do Revy.
Doma se ještě potkáme s Evčou a Jožou, odvážím je na autobus, kterým jedou do Calgary a odsud letí domů. Evča nám odkáže svoje poklady, které nashromáždila během ročního pobytu a tak máme druhé Vánoce :-) Loučíme se a přejeme šťastnou cestu.
My už teď jenom čekáme na ten první sníh, abychom zažili tu pověstnou zimu a prašan!

Days of our lives

Nyní již článek obohacen o pár fotek, tudíž si nevšímejte poznámky níže, o tom, že fotky ještě nejsou :-)

Dny nám tu příjemně plynou a tak zase píši, jak se nám podařilo zabydlet se v Revelstoke. O tom, jak trávíme volný čas se tu už rozepsal Kub a tak netřeba dodávat nic víc. V práci máme volno vždy dva dny v týdnu, v našem případě máme víkend v pondělí a úterý. Pokud počasí přeje, lezeme, pokud nepřeje, tak spíme nebo sedíme v bazénku s termální vodou :-). V horším případě spravujeme auto-ano už zase. Ale vodní pumpa není zas takový problém a tak Luňáček zase zvesela drandí kanadskými zákrutami.
Za týden to jsou dva měsíce, co jsme přijeli do Revy a nastoupili do hotelu jako housekeepeři, což je pokojská a pokojský(?). Překvapivě to dělá víc kluků než holek :-) A tak jsem se rozhodla, že přiblížím náš všední den v práci.

Výhled za sedmého patra "dvojky" na hotelové náměstíčko, to šedé je třetí budova, to hnědé je první budova

Náš velkolepý hotel, který měl svého času čtyři a půl hvězdičky, v průběhu času už stihl jednu hvězdičku ztratit, se nalézá šest km za městem na úpatí lyžařského areálu. Důvodem, proč je o práci v hotelu před zimní sezónou takový zájem je fakt, že personál má výraznou slevu na skipass. Ceny jsou tu vůbec něco, čím se tu neustále ohání a tak sem hodím nějaká čísla. Permanentka na lyžování na nejstrmnějších svazích severní Ameriky, jak hrdě hlásá poutač, stojí na sezónu 1200 CAD (kanadský dolar je cca 20,-). Housekeepeři ho mají za 100 CAD :-). A tak jich sem na zimu najmou kolem 80. Uááá! Teď je nás tu tak 20 a nemáme pomalu co dělat. No, takže jsme nakonec rádi, že jsme nastoupili ještě před sezónou a ušetřili jsme si tří fázový vstupní pohovor o tom, co pro nás v životě znamená prachovka a záchodová štětka.
Pokud se v pokoji na něco zapomene, tak nastoupí šéfka a ohání se dalšími čísly, tentokrát cenou pokoje za noc a to v, už zmiňované, zimní sezóně. Tak tedy za jednolůžkový pokoj, je to kulatých 500 CAD. No nekupte to.
Jak jste jistě pochopili, tak hotel je cílený především na zimní sezónu a tak není divu, že prosinec-únor je již plně obsazený. Hotel má tři budovy. První a třetí budova mají po pěti patrech a druhá budova má pater osm. K tomu ještě třípodlažní kryté parkoviště. Budovy jsou semknuté k sobě spletí chodeb v kterých nebohý nováček kolikrát marně bloudí. Vně hotelového komplexu je ještě restaurace, vinárna a kavárna, kabinky lyžařského vleku jsou od hotelového vchodu, co by lyžákem dohodil.
Teď už tedy k popisu pracovního dne. Oblečeni v uniformě s hotelovým logem na prsou a v černých kalhotách se každý den scházíme v 8:30 v místnosti pro zaměstnance. Zapíšeme příchod, nafasujeme klíče a kouzelný čip, který otevírá všechny dveře hotelových pokojů :-) a čekáme, až nám šéfka rozdá rozpis. Pracujeme většinou ve dvojicích a dostáváme seznam pro konkrétní dvojici, kde jsou pokoje, co jsou třeba uklidit a informace o tom, zda jsou pokoje volné nebo ještě ne. Check out je v 11 dopoledne a tak, pokud ani jeden z vašich pokojů na seznamu neí volný, tak se snažíte najít nějakou činnost, kterou děláte až do první pauzy :-) Takže po nafasování seznamu se všichni odeberou do skladu, kde si do černých pytlů na mrtvoly naberou spousty starých hadrů a rozstříhaných ručníků, kterými pak šudlí každý flíček. Dostatek hadrů je první stavební kámen k úspěchu! S pytlem hadrů a úsměvem na rtech špekulujete, odkud si vezmete vozík. Ano máme takové ty vozíky, jaké znáte z filmů. Tak tedy v každém patře je sklad uklízecích potřeb a tam jsou také vozíky. Na konci každého dne je třeba vozík doplnit, ale ne vždy se tak děje a tak se špekuluje, kde je plnější vozík a kde je třeba víc ručníků.

Sprejový souboj

Po ukořistění vozíku a napuštění mopu hurá do pokojů. Zatímco budova jedna a tři jsou určené normálním hostům, tak budova dva je přes léto z větší míry vyhrazená autobusovým zájezdů z Koreje a Japonska. Ti tráví v hotelu vždy jednu noc a druhý den v těch samých pokojích již spí další "bus turisti". Takže být ve "dvojce" znamená dělat tytéž pokoje pořád dokola, povlékat dvě jednolůžka, namísto jedné manželské postele a tím pádem se radovat z toho, že máte povlečení na gumu a nemusíte se tam zastrkovat s normálním prostěradlem. Povlečení na gumu totiž není nikdy dost a tak nikdy nevíte, jak na tom budete :-)
Abyste dobře rozumněli, jako housekeepera, vás učiní šťastným i prostoduché maličkosti. Jako třeba fakt, že váš vozík je pěkně naplněn, že je pokoj na vašem seznamu již hotový, že máte ta správná prostěradla (s gumou!), vaše láhve se spreji jsou plné, co to jde, že vám nechybí žádné mýdlo a že jste si konečně zapamatovali, kolik ručníků se dává do koupelny :-)

Kuba číhá ozbrojen spreji, v popředí mýdla!

 Kromě toho, že jste v těch samých pokojích, tak vás překvapí vynalézavost turistů a to třeba ignorace koše a proto odpadky vybíráte z mísy na ovoce nebo ze dřezu. Vypnutá  klimatizace  a topení nastavené na 35°C i když je venku letní den jako malovaný. Zvláští  zápach a čaj z kytek. Většinou naprostá absence všeho, co se dá odnést (mýdla, čaje, cukry, káva) a co personál doplňuje. A jako dýžko jeden americký dolar.
Tudíž k samotné činnosti v pokoji. Sundání povlečení a znovu ustlání postele, systémem tří  prostěradel. První jde na matraci, zbylé konce zasunout pod. Rám postele je zakryt sukničkou, která jak na potvoru ráda zalézá spolu s prostěradlem pod matraci. Takže jakmile se vám povede to tam všechno napěchovat, tak to zase taháte ven a u toho anglicky klejete něco ve smyslu: "Fu*king skirt!" Kolegové, co zde pracují již déle, s úměvem přikyvují.
Druhé prostěradlo pěkně přes postel, na to peřina, vršek prostěradla ohnou přes vrchní kraj peřiny a na to tradá takzvané horní prostěradlo s proužky a to zase zahrnou pod peřinu, tentokrát opačným směrem. Zbylé kraje pěkně pod matraci, udělat rožek (to mi trvalo asi dva týdny), až vám z té bílé oči přecházejí. Povléknou polštáře, nandat ozdobné polštáře, přehoz a hurá do koupelny. Ve dvou se práce dělí, jeden dělá koupelnu, druhý kuchyň. Obojí spočívá v tom, že správnou barvou spreje (oranžový-kuchyň, růžový-deziinfekce, modrý-sklo) se vše postříká a pak se to hadrem setře. Dobré je spreje nedýchat, to se pak nedusíte :-) Naučit se počet ručníků a správných mýdel jdoucích do koupelny mi taky chvíli zabralo, nicméně nic není nemožné. A tak, i kdybyste mě o půlnoci vzbudili, budu vědět, že: Na podtácek mezi umyvadly přijde tělové mléko, šamón, kondicionér a mýdlo na ruce, vše úhledně srovnané do trojúhelníčku. Před každé umyvadlo srolovat ručník na obličej. Na vanu položit předložku s mýdlem na tělo. Na polici nad vanou jeden ručník na ruce a jednu osušku. Na tyč vedle záchodu dát dvě osušky a na ně rozložit dva ručníky na ruce. Složit trojúhelníček na toaletním papíře a hurá vytřít a vypadnout. A takhle celý den dokola :-) V kuchyni je to dost podobné, doplnit kávu, čaj, vyhodit věci z ledničky, vynést koš-recyklovat! Odpad k  recyklaci- jakákoliv láhev, plechovka či petka je tu zálohovaná-takže ten uložit do zvláštního pytle a na konci dne si ho vzít. Schraňovat ve sklepě a jednou za čas ho jít vrátit a peníze za lahvičky nechat v nedaleké sushi restauraci. :-)
Za den je běžné stihnout tak 16 pokojů. Pokud je vše, tam kde má být a vy nestrávíte většinu času pracovní doby ve výtahu, sháněním tu povlečení, tu povlaky na polštáře, tu cenněným prostěradlem na gumu nebo prostě jen ručníky na obličej. Prádelna je jenom jedna a silně výkonná Amanda, co tam dělá, prostě nemůže být na více místech naráz :-)
Je mi opravdu líto, že ještě nedošlo k pořízení fotek celého našeho pracovního vybavení, jsem si toho vědoma a budu se to snažit, co nejdřív napravit :-)

Tak komu to víc sluší? :-)

 

Vozík taktéž ověšen pytli na mrtvoly, v pytlích jsou toaleťáky, utěrky, kapesníčky, drahocené hadry, atd. Pytle se taky rádi přivírají do výtahových dveří... :-)

Každé dvě hodiny je pauza a tak den vesele uteče :-) Někdy se spíš utěšujete, že všechno jednou skončí :-) V pět se za námi zaklapnou hotelové dveře a my se svým pytlem na mrtvoly, plným cinkajících lahví, v kapse pár amerických dolarů si to vesele míříme k autu.
Práce v hotelu má mnoho kladů i záporů. Zápory jsou jasné: stereotyp, ztráta motivace, nudný parťák, atd. Klady jsou takové, že lidi jsou jen lidi a lidi zapomínají. Takže, vše, co se v pokojích najde, míří popsané do Ztrát a nálezů a tam je to po dobu tří měsíců, pokud se o to nikdo nepřihlásí, tak je to na vyhození. Než se to nemilosrdně vyhodí, tak se nechá housekeepery nahlédnou a ti si to většinou rozeberou, tak že ani není co vyhazovat. Takto jsme s Kubou přišli k super helmám na lyže, zimním podvlíkačkám a rukavicím, já k sukni a Kuba asi k patero kraťasům, dvěma čepicím a mikinám. Na kluky tam toho bylo prostě víc! :-)
O zimním období se tady navíc básní jako o zlaté horečce. Každý pokoj, který otevřeš, má něco, co si můžeš nechat! :-) Ať už je to víno, vajíčka a jiné potraviny nebo dva pytle plechovek od piva.
Co dodat víc...těšíme se na zimu! Jo a mimo to, tady prý taky padá 16m sněhu a o pověstném prašanu by vám řekli i v nevadské poušti...tak uvidíme :-)
Pro zvědavce odkaz na náš hotel a sjezdovku : http://www.revelstokemountainresort.com/

Není Puma jako puma

        Po zatracených třešních, kdy po jediném po čem jsme lezli byl sadařský žebř, byl čas posunout se o pohoří dále. Třešně byly hell ve všech směrech jak už tady nedávno popsala Hanito. Úkol zněl jasně, nebyl čas ptát kdo je kdo, nakopli jsme naši opět nemocnou káru, tentokrát na kulhající na vodní pumpu a vyrazili vstříc našemu zimovišti-Revelstoke.
         Díky koneksím získaných v zemích vzdálených šlo vše ráz na ráz. Za dva dni bydlíme a kroutíme se v další hokně. Co už heavy metal si nevyberá!
         Útěchou je, že Revelstoke je oblokepený nebo v pohodlném dosahu (300km jsme v Kanadě rozuměj:-) šutráky, skálami, mega skalami, řekami, horami a jinými hřištěmi, jak dělanými speciálně pro horolezce. První návštěva padla na Waterworld, což je 3-6 délkové lezení nad místní přehradou. Fotogenické, krásné scenérie a podobně, ale spíš než po skále se tu leze po šuflatech a každý krok je více hororem než lezeckým zažitkem.

Water world

         Člověk stárne a s tím i jeho preference doznávají jistých posunů. Jo jsem linej sportovkář! Než jedu do nové oblasti a koukám se do průvodce první na co koukám je jak dlouhý a jak dlouho trvá nástup. Rád si zalezu na metry, ale taky se rád pohoupu u toho svého nýtu. Mám v autě peřinu a chladíci box na lachtánky. Holt pro přelezy člověk musí kašlat na kompromisy :-) Co kanaďan to lenoch tudíž ke každé hovadině vede asfaltka, stejně tak ke skále. V okolí Revelstoke je takových skal nespočet. Okusili jsme Drive-in kde se dá při jištění poslouchat muzika z auta a cesty dají pokouřit jak třikrát olíznutá startka. Shaketown kde prsty zažijí středověk a deníček na lezeckém servu znovuzrození nebo Begbie Bluffs kde předloktí máte nateklé už na parkovišti. Bluffy jsou vůbec oblast nevídaných možností i kdybych chodil do skal i na odpolední těžko bych zkusil onsajty všech 5.12a co tam jsou...
           Nejen skal jsou tady plné lesy sem tam nějakej medvěd a nebo puma co vám může skočit na záda. (pro fotbalisty Puma: http://cs.wikipedia.org/wiki/Puma_americk%C3%A1 )

           O tom že nám občas rupne nejen v koleně svědčí výprava na kopec Mt.Begbie na, který koukáme každý den z okna našeho balkonů. Napíši tohle jen: 2300m převyšení na 7km, lesem plným medvědů a pum, bez pepřáku a bear bellu (zvoneček na baťohu co nasírá medvědy, aby utekli), bez  lana a maček....

Mt. Begbie

..., že lezení vícedélek může být nejen dřina, ale i speologie a canyoning nám ukázala cesta na Takkakaw Falls. Vytečný zažitek: nástup 50  stupňovým suťoviskem, lezení v kamenolomu, spršky od 230m vysokého vodopádu a plazení se jeskyní užší než čerstvě vyprané džíny z hasínající čelovkou. Nejen manžel je RomanTyčka.
 http://www.youtube.com/watch?v=YPJTNBzfHHo

Takkakaw falls

Vlez do jeskyně

I lišta za nehet je chyt jsme se dozvěděli na Loretta Slabs, plotna bez jediného chytu nakloněná na 70 stupňů. První místo kde se tady začalo lézt. Marně do teď hledám důvody proč právě tady. Každopadně tato skála nám dala pěkně za uši. Už dlouho jsem nemusel ohákovat 5.9 nebo ošlapat tři borháky v cestě abych dobil slanák v 5.11a i takové je tady lezení.

Loretta slabs

Rock it!

Tak po dlouhé době jsem zasedla zase ku psaní. Mnohé věci se udály, co poslední třešně dopadly na dno našich kyblíků a tak tedy pěkně po pořádku.

Na třešních jsme rychle pochopili, že tímhle jobem díru do světa neuděláme a proto jsme se rozhodli naši kariéru pickerů předčasně ukončit. V officu jsme ohlásili, že jim to quitujem a jdem o dům dál. Tam nám naučtovali 5 dolarů za každou noc, takže nás ve finále stáhli ještě o sedmdesát babek a my se otočili na patě a zmizeli v prachu příjezdové cesty s šeky v ruce. Uložili jsme těžce vydřené prachy na náš účet, čímž jsme na nedlouho vylepšili pohled na náš zůstatek.
Od našeho věrného zpravodaje v Revelstoke jsme se dozvěděli, že v hotelu, kam jsme měli namířeno na zimní sezónu, nabírají už teď a tak byť jsme plánovali cestování, lezení a jiné druhy zevlování, tak jsme se rozhodli být pro jednou zase trochu zodpovědní a nastoupili jsme hrdě do hotelu.

Nachystaní na pracovní pohovor

Pravda nechtělo se nám hned po třešních zase do práce, ale vyhlídky nebyly zas tak špatné. V hotelu prožívali crazy busy období a nutně potřebovali další lidi. My vybaveni jmény, kterými se budeme ohánět (známost) a jmény, které si máme nechat zavolat, jsme vyrazili jednoho sobotního poledne směr nej hotel v  Revy. Na recepci nás odbavil Peter, jak jsme se později dozvěděli, manažer. Ten, z důvodu vytížení klíčové osoby, vedl přijímací pohovor. Když jsme vytáhli jméno našeho klíčového člověka, tak se rozzářil a dveře k naší kariéře housekeeperů byly otevřeny. Nemohl se vzpamatovat z toho, jak dobré je naše načasování a div si radostí neposkočil, když zjistil, že jsme tu zcela legálně, můžeme pracovat hned a zůstat chceme dlouho :-) Takže tedy přijďte zítra na osmou. A tak tedy jo.
Teď už jen zařídit bydlení, náš člověk ví všechno a tak i díky němu máme byt s výhledem na řeku Columbia a Mt. Begbie :-) Hovíme si tady s Kubou sami v 1+1. Sice platíme víc, ale zjistili jsme, že na sdílení kuchyně a praní se o koupelnu, jsme už nejspíš staří :-) To mi připomíná, že většina kolegů v práci je o cca deset let mladší než já?! Všichni jsou moc milí a tvrdí mi, že by mi tipli max tak 23. Hodné děti.
Takže takhle se nám to semlelo, během jednoho dne práce a bydlení. Sice jsem byla pořád nesvá z toho, že budem zase dělat, když jsme chtěli aspoň měsíc procestvat. Obzlášť když všechny ty lákadla, jsou už jen kousek, cca 300-500 km :-) Což tady je kousek. V NP za rohem, ale co, snad budeme mít možnost si v září vzít dovolenou a trochu si to vynahradit.

Lake Louise za rohem

Proč na zimu všichni jezdí do Revelstoke a my nebyli vyjímka? Inu, je tu pověstný prašan, kterého se v zimě sesype z oblohy klidně i 16 metrů. Hotel, ve kterém děláme je hned na úpatí sjezdovky-areálu, který se pyšní nejstrmějšímy svahy v celé severní Americe. Jako pilní pracovníci máme obdržet skipass na celou sezónu za zlomek ceny a tak tady všichni melou dokola jen o tom, jak už se těší na zimu :-) My zatím nemáme z vybavení nic, krom Kuby, který obdržel lyže, ze kterých musí vrátit vázání. A vzhledem k tomu, jaké vyžití se nabízí na léto, tak zatím zimu ještě nechci, obávám se ale, že mě se tu nikdo ptát nebude a sychravý podzim dostihne i Revy.

Meadows in the sky, Mt. Revelstoke NP

Podzim je zatím ale daleko a tak o volných dnech podnikáme výlety po okolí. Obrazili jsme populární lezecké oblasti v okolí, nedá se to srovnat se Skaha či Squamish, ale člověk nepohrdne. Plánujeme pokořit Mt. Begbie, na kterou koukáme každý den z obýváku.

Mt. Begbie

 Podnikli jsme mini výlet na Lake Lousie v Albetě a taky jsme zaskočili na jezera v místním Mt. Revelstoke national park.

Miller lake, Mt. Revelstoke NP

Plánů je hodně a volna je málo, ale co. My si poradíme. :-)

Život pickera

Trochu jsem přemýšlela zda je relavantní psát článek a pickování, věřte, že můj pohled je velice zkreslený a tak uvádím příspěvek jen pro dokreslení situace. Nechci se litovat...i když trochu možná jo :-)
Tak tedy. Správný sběrač - picker je drsný a ostřílený tvor. Dle toho co pozoruji okolo sebe na sadu, kde všichni bydlíme, jak tu všichni rádi říkají, jako jedna velká rodina. Většina mé nové "rodiny" má dredy a hulí trávu, někdy i něco tvrdšího, je strašně cool a  nejspíš by si přála, aby doba hippies nikdy  neskončila. Škoda, že se absolutně necítím jako její součást a rebelsky se vymykám tím, že ve sprše použiji mýdlo a hygienu neřeším pouze skokem do jezera. Nic proti jezeru. Naše bydlení sse nachází přímo na sadu, kde se nachází domeček s kuchyní aledničkami a jednou sprchou, na začátku sezóny nás tu bylo 117 a tak člověk musel být opravdu hbitý. Nicméně, po tom, co sem poprvé vkročila do kuchyně, tak mi bylo jasné, že mě žádné vaření na sporáku nečeká, protože bych se tu bála odložit i nenačatou konzervu. Takže my se od rodiny separujeme, parkujeme na travnatém plácku, vaříme na vařiči a myjeme nádobí vodou z barelu, jako kdyby žádná kuchyň nebyla. V krajní nouzi dojedeme pro vodu nebo do ledničky.
Teď  k samotné náplni práce. Budík zvoní každý den v 3:30 a člověk se budí s pocitem: Áááááá,....(tečky nahrazují něco sprostého). Vyloupnete se do absolutní tmy, nasadíte úvazek na kyblík, do kterého se trhá, pak taky čelovku (svítá až asi po páté), vodu, iPod, svačinu a tradá. Jdete si poslechnout meeting ve 3:50, který je vedený šílenou Emily, která je samozvaným šéfem dalších supervisorů. Ta se hned první den vytasila s megafonem a dokud to něj nezačala řvát každé ráno: "Okey, everybodyyyyy, let´s pick some cheriiieeeees..." tak se tomu všichni smáli. Dneska se jí naštěstí vybily baterky, takže pokud si nekoupí nové, tak budeme ochuzeni o update toho, kdo z jejího týmu kolik natrhal. Šílenou Emily doprovází další samozvaný šerif, který dohlíží na pořádek v rodině a ať se na mě nikdo nezlobí, ale poslouchat před čtvrtou ráno, že je super, jak si všichni po sobě myjou nádobí a že jídlo se do dřezu nehází, je trochu silné kafe.
Ve čtyři se odjíždí na sad americkým žlutým školním autobusem a sranda může začít. Do potemnělého sadu naráz vtrhne asi 50 bludiček a ozvývá se řinčení žebříků. Pokud dokážete najít, kde jste včera skončili, tak máte vyhráno a můžete začít plnit svůj kyblík, což doprovází dunění prvních třešní o plastové dno. Kyblík, kterých musíte na minimální mzdu za den naplnit 17 váží 10 kilo. Tudíž po ránu je ani lepší nemyslet na to, že musíte natrhat minmálně 170 kilo třešní a to kvůli teplu většinou za 5-6 hodin. Upevnění této nádhery je provedeno na úvazku, který vypadá jako otočený batoh a vpředu má na každém konci popruhu karabinu, do které se zacvaknou kovové části kyblíku.
Každý v řádce dělá dva stromy a vláčí si bezvadný devítišprušlový žebřík. Kyblíky nosí každý k binu, který je někdy blíž někdy dál a to po dvou. Celý den tedy trávíte trháním, pocitem,  že musíte zrychlit, vláčením dvou kyblíků na sobě, plných třešním, nahlašováním počtu a kontrolou (občas se něco ztratí), inhalací marihuany, co se pálí ve velkém všude kolem z jointů mých bratrů a sester, balancováním na deváté šprušli a proklínáním té vysoké větve, který je obalená, takže by si každý všiml, že strom není kompletně dodělaný a taky občas trnete, zda vás nesrazí neohrabaní québečani, kteří trpí značnou dezorientací a taky komplexem nepoznám své třešně a tak trhám všechno na co dosáhnu, i když nejsopu moje. Den plný boje, trhání, bolesti zad a proklínání stromu, žebříku nebo neschopné supervisorky, které říkáme Coco. Ta naní z rodiny, ale taky hulí a hlavně nic neřeší. Takže dokud nás déšť nerozdělí - LET´S PICK SOME CHERRIES!

Spare time fun

When apple thinning times were over we left lowely Kelowna and find our new temporary home near small town Penticton, where is Skaha-great climbing area. Penticton lies between two lakes- Okanagan and Skaha. Our friend Eva is working there in outdoor shop so we were hanging around with her when she had a day off.

We had ten days in between apples and cherries, so we enjoyed our free time as much as possible. We bought a climbing guide, which Kuba loves from the very first time :-) We found out that Skaha is ful of animals. Some of them are cute some of them are not. Cute ones are chipmunks, marmots, many birds and we were lucky and saw an elk. Less cute are poison snakes such a rattle snake and some other five kinds. Kuba is lucky about animals snd he saw a rattle snake twice. I touched a frog when I was climbing! It was in one hole I put my figers in. A many sware words came out.:-)

Being on the road is for sure different than park in the orchard and have a kitchen and shower around the corner. But we solve this problem. During the day is very hot in Skaha so we were swimming in the lake. If you want a wash your hair you have to be patient and find an ankle in which you can fit your head in between the tap and the sink in public wasroom. During the day we were cooking in the park beside the lake and nights spent at Walmart´s parking lot. Funny thing is that if you don´t have a fridge you can actually pouring you butter onto the bread. Don´t have to use a knife. Pretty handy. :-)

Our climbing days were full of exploration, the area is so huge that we were climb every day in different sector. There´s over a thousand routes bolted and there is a huge potential still. I started to lead routes till 5.10b and Kuba tried many of 5.12a. We´d love to come back to have more climbing again but there´s many other places where we wanna ggo. Canada is just so huge. :-)

Like I mentioned Eva´s working in outdoor shop so she managed a renting a paddle board for one day for us. We never did it before. Firstable we went to give a try in pretty wavy Okanagan lake and we tried our first stand ups and falls. After that we swap to Skaha lake and the water level was like a mirror, so we were like a pros there :-)

Our short vacation were over and we hit the road again and we were ridding to Oyama, where is our new home now.

Skaha aneb lezecké povyražení

Když se naše jablečné dny završily, popadli jsme poslední šek s výplatou a hurá na jih. Vydali jsme se do Skaha, kam jsme si odskočili na jeden den za Evou, kterou známe za Squamishe. Skaha je lezecká oblast, která se rozkládá nad městečkem Penticton, které je mezi Okanagan a Skaha Lake. Je to obrovská oblast, která má ještě velký potenciál, ale už teď tam člověk prochodí boty :-)

Skaha

Kuba už první den lamentuje, že tu nemáme aspoň měsíc čas, ale datum nástupu ne třešně nám dává deset dní, takže se je snažíme patřičně využít. Abychom byli maximálně efektivní, tak kupujeme lezeckého průvodce, který se stává Kubovou biblí. Dozvídáme se, že mimo skal a lezení je Skaha plná zvířat. Jsou zde veverky, bobři, spoustu ptáků a laně, to méně pěkné je, že tu jsou docela obvyklí chřestýši a asi dalších pět jedovatých hadů. Kuba hned během prvních dnů viděl chřestýše a také nějakého dalšího, dost vzácného hada, kterých je na celou BC (asi 300x ČR :) jen něco kolem šedesáti.

Skaha z Great White

Být on the road s sebou nese trochu méně pohodlí, než parkovat na sadu vedle kuchyně a sprchy. Třeba absence ledničky se projeví poměrně rychle, obzvláště, když tuto oblast Kanady místní přirovnávají k poušti. Přes den je tu opravdu teplo a ještě v osm večer je kolem 25 °C. Taže se například nemusíte obtěžovat mazáním másla na chleba, protože vám na něj samovolně nateče :-) Bez sprchy se dá žít vcelku dobře, jezero poslouží dokonale a na umytí hlavy se stačí trochu šikovně vklínit pod kohoutek umyvadla na veřejném WC. Z elektrických zařízení ta vybitá přestanetee používat a ta co hodně chcete použít-Kuba pc, já foťák- tak opatrně nabijete adaptérem z auto baterie (s mírou samozřejmě, je fajn mít nabitý laptop, ale když tím vybijete baterku v autě, tak to zas tak fajn není). Volný čas, ještě před setměním trávíme v příjemném parku u jezera, kde vaříme všemožné dobroty, dokonce jsme se vrhli i do palačinek, dopadlo to náramně! :-) Když je už tma tak spaní nám opět vyřešilo parkoviště u Wal martu a návštěva Super store nám otevřela další možnosti levného nákupu a tak teď podporujeme značku se žlutým štítkem a nápisem No Name.

Fern Gully

K lezení samotnému je netřeba dodávat nic, mluví samo za sebe a nejlepší je sem samozřejmě přijet a vše si zkusit. Nemohli jsme projít všechno a tak jsme aspoň vybírali ohvězdičkované cesty (víc hvězdiček, víc hezká cesta-někdy dost subjektivní).

Ready to paddle board

Já jsem se osmělila v lezení na prvního, páč na "topinku" (Top Rope) mě to v cestách do 5.10b už moc nebere a tahala jsem jako ďas :-) Kuba pokusoval na OS mnoho 5.12a a oba jsme byli spokojení :-) Evča se k nám ve volných dnech přidala a dělá v outdoor obchodě, kde mají všechno.

Kuba brázdí vody Okanagan lake

Tak nám zařídila půjčení paddle boardu zdarma. Tak jsme v pátek naložili prkno na střechu jejího džípu a hurá k jezeru :-). Z počátku jsme zvolili nekllidné Okanagan lake, kde nám vítr a vlny dávali zabrat, ale posléze jsme přejeli na protější Skaha lake, kde byla hladina jako zrcadlo a bravurně jseme brázdili hladinu sem tam.

Our Canada mission

As I promised I´ll try to write somee posts on our blog in english from time to time. I´m also sorry for my grammar mistakes but that´s the best that I can do :-)
So shortly...we decided to go to Canada and spend here a year. Me and my boyfriend Kuba are having a working holiday permit so we are allowed to work. We arrived a month ago. Quick stop in Vancouver for all working permits, canadian SIM card, canadian account and this kind of stuff. We bought a car, nice and beloved Chevy Lumina, threw out all seats, except from front seats and made a bed at rear. So ready for travelling! Live in your van style!
We managed the cherry picking which supposed to star on July 15th so till this date we were thinking about little climbing holiday. So we hit the road to Squamish. I don´t need to introduce Squamish to climbers. It is a Mecca of crag and trad climbing. Climbing areas are huge and wide spread all over. We spent a 10 days there. Our car needed a brake pads change so we spent also our last money for a repair. We decided to work before cherries and on the internet we found a job very easily.
Glenn needed a apple thinners so we jump into repaired car and begin our way to Kelowna. Kelowna is 5-6 hours driving from Squamish, road leads through the mountains, you are having very nice landscape views and also 3 cm of hails when we were driving through the mountain pass. After all adventure we arrived to Function Junction Cross Family Orchard and find out that water is running down from our car. This was a bad news. The good news were that we can start working tomorrow morning and we can camp in the orchard for free.
Nice group of people were working with us so we had a fun after every day in apple tree rows. Glenn-the owner told us that there is a work for 2 or 3 weeks and in total we worked 2,5 weeks there.
We went to the garage to see what next happened to our car and we found out that we need a new radiator. We were lucky because Glenn ordered one from Vancouver and helped us with change. So we save some money and can drive around again :-)
On July 1st was a Canada day so Glenn and his wife made for us great BBQ and best chocolate cake with ice-cream ever! :-)
When work was done and to the begginig of cherry picking is a more than week of time remain our next target was clear! Another climbing spot in Penticton better Skaha Bluffs. We met a friend in Squamish who lives there-czech girl Eva and she is a great guide through Skaha area for us.
So now we are enjoying a climbing opportunities here. Our days are lazy and great. We are climbing from morning, after usually go to have a swim in the Skaha lake, make a dinner in a park next to the lake. And every night sleep at Walmart carpark-it is allowed to stay here overnight so no problem. What a shame that we can´t stay overnight at Skaha´s parking lot, it´s real beauty up there.
Our days in Skaha are running out and cherries are calling us. I have to admit that I want to stay longer but what we can do. We gonna be in Oyama it´s 90 km up north from Penticton. And probably will explore the climbing area in Kelowna which lies 30 km down south from Oyama. Wish us a luck and I´m sending a cherry greetings from Canada.

Mezi stromy

Jak jsem slíbila, tak se ozýváme a už máme i chladič. Vše dobře dopadlo, vydělali jsme první peníze, utratili je za chladič a teď pracujeme vesele dál :-) Naštěstí nám Glen (majitel sadu) pomohl s výměnou i s objednáním a tak jsme výrazně ušetřili za práci v servisu a vše bylo na sadu hotovo během 15 minut.

Chladič ještě není a tak na nákup do města na kole

 

Bydlení na sadu má nesporné výhody. Vedle auta nám zrají maliny, o kus dál cibule a mrkev. Když se na trhu nestihne prodat, co bylo určeno k prodeji, tak od majitelů většinou obdržíme ještě salát nebo 100% jablečný džus, který sami vyrábí. Další spolupracovník Joe, který je z Portugalska a bydlí tu s rodinou už 35 let, aniž by uměl souvislou anglickou větu, nám dopravil do kuchyňky dvě přepravky brambor a tak tu o jídlo a pestrou stravu opravdu nemáme nouzi. Nedá se nezmínit pravé kanadské domácí BBQ, které bylo včera uspořádáno na počest Canada day (1/7), majiteli sadu Glenem a Lorettou. V rádiu celý den znělo Happy birthday Canada! A večer byl v Kelowně ohňostroj. Tak sem si říkala, že je celkem škoda, že se takhle rozverně neslaví náš 28.říjen. :-)

Naše bydlení na farmě

Co se práce týká, tak nás počasí zkoušelo. Dělat můžeme libovolně a tak jsme si nastavili  tvrdý režim od 7-16 a snažili se ho provozovat. Přepověď jsme sledovali  opravdu bedlivě, ale minulý týden na to byl i server yr.no krátký a prostě to vůbec nevycházelo. Předpověď říká sluníčko-venku prší. Nebo svítí a prší asi tak 10x za den. Nebo prší hodně, tak přestanete, jdete vařit, přestane pršet, jíte, neprší, chcete jít pracovat, začne pršet. A takhle to bylo celý týden, jen za dobu než jsme vyměnili chladič, tak dvakrát pršelo a zase stihlo přestat.

Nad sadem zapadá slunce

Farma ve dne

Máme multi kulti spolupracovníky, jak už jsem říkala: Portugalec Joe, kradač žebříků Kanaďan (Québec) Nevím jméno, irský pár Leah a Nat, Španěl Javier a Američan Chris, který je středobod vesmíru a dává to patřině najevo. Irové umí španělsky a tak se Kuba zdokonaluje ve dvou jazycích naráz. Já jsem se jako první větu španělsky naučila: Jak se máš? Kuba se jako první naučil: Zas*aný déšť! :-) Nicméně jsme naše naděje upínali k poslednímu červnovému víkendu, kdy bylo hlášeno slunce, jasno a teplo-hodně teplo (39°C max jinak tak okolo 29°C- co byste za to v ČR dali, že?) na celý ttýden no a to se zdá, že vyšlo. Takže odkládáme mikiny, nasazujeme bikiny-aspoň vršek a hurá do korun.

Po jednom z dešťů nastává duha

Gumáky, šátek a hurá do práce

Noční Kelowna na Day of Canada

Pracovní doba se tak radikálně mění a budík je nastaven na hrůzostrašných 4:30. Žebříkem v řádku cloumáme už od pěti od rána a dokud nepadneme okolo 11 vedrem, tak srdnatě trháme a trháme. Potom většinou dáme pauzu a usneme, tím si rozhodíme celý režim a trochu jako mátohy se vracíme k práci kolem čtvrté odpoledne, odkroutit zbytek, ať jsou z toho nějaký hodiny :-) Moje záda jsou hnědý jak mléčná čokoláda, ovšem přes kraťasy to neopaluje a tak stejně vypadám jako pako :-)
Touha vydělat na chladič a taky na pivo nás držela u žebříků, co to šlo, nicméně po deseti dnech bez volna, jsme sbalili saky paky a na jeden den odjeli na výlet za Evčou do Penticton. Penticton je asi 60 km na jih od Kelowny a proč právě sem? Protože je tady jezero Skaha a hlavně stejnojmenná lezecká oblast. Evča jako správný místňák (už je ve Skaha asi dva měsíce, poznali jsme se ve Squamish) nás zavede do nej oblastí a tak od rána do večera-doslova-lezeme. Místní materiál je sopečný tuf a cesty pro každého. Rozhodla jsem se tahat, lezení na druhého nechám pro pokusy v těžších cestách a tak skotačím v 5.9 a trochu si posedím a vybojím se v 5.10a. Parádně odjitěno, místy až 35 m dlouhé cesty, položené, kolmé, převislé. Prostě paráda, zase tak na měsíc pobytu :-) Kuba jde během dne pro vodu do auta a cestou zpátky úplně náhodou narazí na Peťu a Ondru z Brna, kteří vyrazili do Kanady na měsíc za lezením. Milé shledání, trochu klábosení.  Už jsou v Skaha pět dní a dneska to balí směr Banff. Škoda, že nemáme víc společného času.
Naše jablečná odysea se koncem týdne uzavře a tak je rozhodnuto, kde týden mezi jablky a třešněmi strávíme! Skaha-we are comming soon! :-)

Squamish

          Tak po dlouhé době jsem se odhodlal, že náš blog obohatím o nějaké myšlenky. Naší první lezeckou zastávkou na cestě po Britské Kolumbii v Kanadě byla sama největší meka lezení Squamish. Oblast se nachází nedaleko Vancouveru (cca 50 km)na sever od něho.  Městečko Squamish je důležitým přístavem při přepravě dřeva a uhlí, které se rozkládá na samém konci  jednoho z nekonečných fjordů. Samo městečko by působilo velice ospale, kdyby se nad ním nerozkládala dominta Chief. Chief je žulová hora dosahující výšky až 500 metrů.  Její stěny jsou protkané nekonečnými spárami, což je dokonalý hřiště pro horolezce. Avšak to není jediné lezení tady, údolí je plné spousty nádherných stěn jak sportovních tak tradičních, nespočtem bouldrů a mrtě potenciálu do budoucna.

První výstupy jsou datovány až do šedesátých let minulého století. Svou stopu tady zanechal i Sharma prvovýstupem Dreamcatcher  5.14d což byla jednu dobu cesta považována za tu nejtěžší na světě (zatím pouze dva přelezy) a i Češi tady byly. Největší lezecký shop ve městě provozuje Čech Kuba Frič. Na oblast je několik průvodců, ty nejaktuálnější jsou z roku 2012 (Bouldering  Select a Climbing Select).  Leze se tu po nejlepší žule, jakou sem kdy viděl, hrubá s dokonalým třením, ale nežere prsty, můžete tady lézt do nekonečna. V těsném okolí  Squamishe, by jste chyty jen těžko potkali, je to tam totiž sama spára. Zasloužilý Ádrista Mocek by řekl, že spára je jeden velký chyt od zdola až na vrch, ale spousta těchto nekonečných prstových, žabových, pěsťových, kolenových a kdoví jakých záludnic dá člověku pěkně pokořit. Naštěstí je možný do nich použít všechny ty vymoženosti, které většina zná pouze z katalogu Hudáče takže je to vcelku bezpečné…i tak měl jsem párkrát v gatích. Ze začátku mi přišlo divný, že všichni místňáci tahají do skal na skalky baťohy jak autobusy, ale po první cestě mi to došlo. Většina spár má jeden konstantní rozměr od zdola až na vrch takže mít šest friendů, každý jiný velikosti je dost na prd a působíte tady jako trochu chudý příbuzný na návštěvě. Zase si rozpomenete na český písky když máte na třiceti metrech jenom jednoho pořádně držícího frienda.  Je tu však oblast i pro nespáraře, kde je tolik nejtů co není v celým Chiefu. Jmenuje se The Gym J. Super mega dlouhé mírně převislé cesty po lištách a pozitivních chytech, kde se dá spát, dělat oheň, jsou lavičky a perfektní pramen. Zde se dají nahnat deníčkové cesty je to takový Roviště kde nejsou varianty variant, protože to není zapotřebí. Tuhle oblast nám doporučili kámoši fotografové z Chile, kde je prý lezení, že by jsme se divili… takže kam po Kanadě? Za lezením na serfy?

Po cestě do skal se zastavte na malinách jsou tu asi tak třikrát větší a sladší než v Evropě a adrenalin je to skoro stejnej, jako potrápit se v nějaké prstové záludnici, protože na maliny zde chodí medvědice s malýmaJ

Moving on

Lezením by se ve Squamish dal strávit hravě celý měsíc, ale protože se Luňáček začal hlásit ke slovu, tak jsme ho vzali do servisu, abychom mu zařídili nové brzdové destičky. Tam jsme ještě nechali udělat test na to, kde nám utíká voda z chladiče. Pan mechanik, který házel vtípky a poté co odložil nedokouřenou cigaretu, aby si zapálil druhou,  nám to vše spravil, ale řekl si o 230 dolarů, což nám zkrouhlo rozpočet víc, než jsme čekali a tak bylo načase se poohlédnout po práci.
Zašli jsme tedy do knihovny (kde trávíme více času, než za celá svá studentská léta) a začali obesílat farmy a sady po celé Britské Kolumbii. Jeden nedočkavý majitel sadu nám odepsal asi do dvou hodin a tak je rozhodnuto a druhý den vyrážíme směr Kelowna v Okanagan Valley, asi 500 km jiho-východně od Squamish.
Pochvalujeme si, jak Luňáček šlape a hravě zdolává kopce, které jsou vstupem do údolí, kde se u jezera rozkládá Kelowna. Na hřebeni vjedeme do silné průtrže a asi do minuty leží na zemi dva centimtry krup. Nečekaná změna, aspoň nám to umylo auto. Za chvíli je po všem a začíná dlouhé klesání do údolí. Decentně dodržujeme rychlost a Kuba kroutí volantem o 106 aby držel krok se zatáčkami. Místní znalí terénu nás předjíždí i s připojeným karavanem o velikosti českého 2+1 :-)
Projíždíme Kelownou a bez obtíží nalézáme sad. Jen co dojedeme, tak nás vítá Catty a probíráme nezbytnosti okolo ubytování a začátku pracovní doby. Dobrá zpráva je, že v sadu můžeme v autě bydlet zdarma a k dispozici je zázemí na vaření a sprcha. Horší je, že Luňáček spustil vodopád vody z pod kapoty a né a né přestat. Takže potíže s chladičem nás neopustily.
Další den pracujeme, děláme apple thinning, což je protrhávání malých jablíček, aby byl prostor pro rostoucí zbylá jablka. Placeno na hodinu, pracovní doba dle našeho výběru. Výborné podmínky :-) Den nato prší a tak jedeme do města do servisu, zjistit, cože má ta naše kára za problém. Vysmátý Bob nás požádá, abychom se na to raději posadili a začne do poznámkového bloku psát položky a sčítat. Bohužel nám praskl chladič, takže výměna, práce, termostat a kapalina, sečteno a podtrženo za 460 dolarů. Protočí se mi panenky a říkám, že tak za týden nebo dva sme tam cobydup, až na to vyděláme. Pevně doufáme, že je to poslední oprava, která je nezbytná a teď už nám Luny bude dělat jenom radost. A my konečně budem vydělávat taky pro naše potřeby (lezecké obchody  mají vskutku lákavé zboží :).
Další den překvapivě prší už i přes noc a tak jedeme, vyzbrojeni kanystry s vodou v zásobě na sad s třešněmi, kde máme za tři týdny začít. Je to asi 20 km a sad vypadá dobře, mluvíme s majitelem Rogerem, který je podle Kuby správný kanadský farmář. Trochu nám to zvedne náladu a podle předpovědi nás čekají dny plné práce, zatím na jablkách. Až vyděláme na chladič, tak zase dáme vědět :-)

Naše kanadské postřehy

Doma je doma, ale když vyjedete za hranice začnete si nejdříve všímat věcí, co se od rodné vlasti liší anebo si nejlépe pamatujete to, co vás osloví nebo překvapí. Níže uvádíme naše postřehy, které přináší země javorového listu:

- ceny v obchodech a vůbec všude, kde si jdete něco koupit, jsou uváděné bez daně. Což nás mírně řečeno dost překvapilo. V restauraci se u jídel též neuvádí daň a navíc se počítá ještě s dýžkem ve výši 15%, takže konečný součet se vším všudy, bude tak o polovinu vyšší než ceny v lístku. Asi do restaurace chodit nebudem :-)
- Češi nemají nejdražšíí volání na světě. Je to Kanada. Nebo se o prvnenství aspoň pokouší. Co nás štve je, že se platí i za příchozí hovor.
- Hodně aut má barvu zadního blinkru červenou. Chvíli mi trvalo zjistit, zda auto přede mnou brzdí nebo odbočuje :)
- první anglické slovíčko, které jsme neznali a zde se jemu přiučili bylo "cougar" což je puma. A to v souvislosti: "Pumy jsou tady všude, stejně jako medvědi. Jo, někdy přijdou i do města, ale to všude vyvěsí cedulky. Takže to včas zjistíte..." OK
- auta a domy jsou zde značně předimenzované. Takový rodiný dům o třech patrech není vyjímka, ani bych se nedivila, kdyby měl výtah. Oblíbený druh aut je tu tzv. truck, takže auto s korbou. Jeho kapota ovšem dosahuje takové výšky, že si mohu přečíst jeho SPZ ve výšce svých očí :-)
- znalost dopravních značek je omezená, myslím tím rozmanitost. Značka jako "Slepá ulice", "Hlavní silnice" nebo "Dej přednost" tu nejsou, vše se řeší spíš nápisem: "Tahle silnice dál nevede" nebo "Zařaďte se". Obzvlášť nás pobavilo řešení přednosti na křižovatce, nejsem si jiistá, že zde jsou obeznámeni s pravidlem pravé ruky, protože křižovatka se zpravidla řeší tak, že se do každého směru dá stopka. Když se na takové křižovatce potkají tři či čtyři auta tak průjezd zpravidla vypadá tak, že na sebe všichni řidiči koukají a čekají, kdo bude odvážnější a vyjede jako první :-) Já jsem například obdržela přednost od protijedoucího auta, které jelo rovně a já odbočovala přes pruh doleva. Nevadí, takže to řešíme Asia style a suveréně jezdíme mezi prvními :-)

Truck a za ním duha

Co je milé, je fakt, že při červené na semaforu a při odbočování doprava můžete jet barva nebarva, tedy pokud zleva nic nejede.
-zajímavý poznatek, byť zatím nevyzkoušený je, že v každém městě (údajně) každou první a třetí středu v měsíci probíhají tzv. Food bank a znamená to, že se vystojí fronta a pak jste vpuštěni do prostoru, kde si můžete nabrat jídlo zdarma. Je to určeno pro nejchudší, takže jsme tam zatím nebyli, ale někde je třeba velký přebytek chleba, který by se vyhodil a tak tam možná zajdem :)

Snídaně, co v autě zbylo

-další luxusní zpráva pro nás byla, že na všech parkovištích před obchodem Wal Mart se může legálně stát přes noc, takže tam teď bydlíme! Nikdo s tím neměl problém a prý je to ověřeno i u policie, takže všechny Wal Marty v BC, těšte se! :-) Ve zmíněném obchodním řetězci jsme také nalezli naší novou "oblíbenou" značku potravin (viz. obr.)

Litr džusu za 89 centů, atd.

-taky máme nové kamarády: Mariu a Diega z Chile a českou Evu :)

Po lezení u táboráku

Kde je lezení, tam je blaze

Po všech nutnostech, co jsme zařídili se naše cesta obrátila směr sever a to hlavně do Squamish a do Whistler. Tam jsme jeli navštívit Kubovy "známé" které jsme v životě neviděli a měli o nich velice chabé povědomí, stejně jako oni o nás. Nicméně nás velice vstřícně přijali a my za nimi zamířili už ve čtvrtek. Whistler je mini horské městečko, které je pěkně vyšperkované hlavně kvůli olympiádě, která zde probíhala v roce 2010. Setkáváme se tedy s Evou, která nám v rychlosti představí dům a běží pro děti do školy. Ještě se ptáme, kde koupit věci potřebné k výrobě postele a dle instrukcí vyrážíme na nákupy. Přijíždíme do industry čtvrti ve Whistler a jako Alenky vstupujeme do obchodu, kde mají snad všechno právě k našemu účelu, prkýnka, desky, matrace a spoustu dalších věcí. Škoda, že rozpočet nedovoluje pořádně autíčko vyšperkovat. Bereme to nejnutnější, obdržíme dvě hrsti šroubů zdarma a hurá všechny ty poklady naložit.
Při návratu se zrovna potkáváme s Evou se kterou vyskakují z auta její tři dcery. Eva je Kanaďanka, takže ke Kubově úleku mluví anglicky (rychle), přestože rodiče byli Češi. Nicméně místo češtiny naznali, že pro dcery bude užitečnější francouzština a jak se zdá, tak se trefili. Holky zvědavě nakukují do našeho auta a přemýšlí o tom, proč tam budeme mít postel :-)

Řežeme...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

...měříme...

...a bydlíme!

Druhý den se pouštíme do práce a po poledni už zkoušíme pevnost kontrukce i s matrací. Zdá se, že drží i když to trochu skřípe :-) Zůstáváme ještě jednu noc a v sobotu dopoledne míříme zpátky na jih do Squamish. Významná a vyhlášená lezecká oblast, kam by měl zavítat nejspíš každý horolezec. Průvodce nemaje se vrháme podle vlastního uvážení vstříc místním spárám (cracks).
Kouzlo lezení ve Squamish spočívá převáže ve vlastním jištění, tzn. ve skále se neleskne ani jeden nýt či borháček, aby napověděl či případně zachránil nebohého lezce. A tak Kuba vyndává na světlo svoje sety friendů, stopperů, vklíněnců, čoků a samozřejmě spárové rukavice. Spáry protkávají kompaktní žulové stěny všemi směry. Lezcovo srdce plesá. Nalézáme a daří se nám, na začátek nadšení. Lezeme v sektoru Smoke Bluffs. Oblast obrovská, čistí se více a více stěn a tak lezení přibývá. Oběma se nám líbí kvůli lezení, mě ještě o trochu víc díky všudepřítomným malinám :-) Večer testujeme postýlku v autě a první  noc přespáváme. trochu se bojím medvědů, ale vypadá to, že si na nás žádný nepočíhal a tak se oba dožijeme rána.
Druhý den míříme prozkoumat druhou oblast Murrin Park. Tady jsou položenější náklony stěn a tak jako správný práskač odmítám jít na druhého a dvě cesty tahám. Pak prý jdeme na něco těžšího a tak mě Kuba nažene do kolmé spráry za 5.11a - zdálo se mi to trochu těžší :-D (převod viz. tabulka níže)

Tabulka pro převod lezecké obtížnosti

Den nato dáváme rest day a jedeme obhlédnout největší dominantu Squamish a tou je masiv s příhodným názvem The Chief. Je to obrovská skála, která má cca 500 m na výšku.

The Chief

Nahoru vedou turistické trasy, nás však více lákají ty lezecké. Jednalo by se asi o šestnáct délek spárového lezení po vlastním jištění. To znamená zábava na celý den a ještě k tomu sejít celý masiv dolů, protože na slanění nám chybí druhé lano. Prostě velká výzva! Zvažujeme naše možnosti a uvidíme :-)

Kuba v akci

Přetlačuju kámen :-)

Mezitím Kuba pobíhá v lese pod masivem a zkouší nějaké bouldry, já dávám prstům odpočinout, ale pak si taky jeden dám.
Pobíhání nás zavede až pod cestu The Dreamcatcher 5.14d, kterou jsem znala díky Sharmovi ještě dřív než jsem věděla, že je v Kanadě :-) Prostě na ni koukáme s otevřenou pusou a vracíme se zpátky do reality :-)

Nejdřív po rajbajsu vlevo, pak linií vpravo a nahoru...The Dreamcatcher.

 

Zatím zůstáváme tady, v plánu je přesun směr Kelowna, což bude naše pracoviště, ale to zatím není aktuální :-)