Trochu jsem přemýšlela zda je relavantní psát článek a pickování, věřte, že můj pohled je velice zkreslený a tak uvádím příspěvek jen pro dokreslení situace. Nechci se litovat...i když trochu možná jo :-)
Tak tedy. Správný sběrač - picker je drsný a ostřílený tvor. Dle toho co pozoruji okolo sebe na sadu, kde všichni bydlíme, jak tu všichni rádi říkají, jako jedna velká rodina. Většina mé nové "rodiny" má dredy a hulí trávu, někdy i něco tvrdšího, je strašně cool a nejspíš by si přála, aby doba hippies nikdy neskončila. Škoda, že se absolutně necítím jako její součást a rebelsky se vymykám tím, že ve sprše použiji mýdlo a hygienu neřeším pouze skokem do jezera. Nic proti jezeru. Naše bydlení sse nachází přímo na sadu, kde se nachází domeček s kuchyní aledničkami a jednou sprchou, na začátku sezóny nás tu bylo 117 a tak člověk musel být opravdu hbitý. Nicméně, po tom, co sem poprvé vkročila do kuchyně, tak mi bylo jasné, že mě žádné vaření na sporáku nečeká, protože bych se tu bála odložit i nenačatou konzervu. Takže my se od rodiny separujeme, parkujeme na travnatém plácku, vaříme na vařiči a myjeme nádobí vodou z barelu, jako kdyby žádná kuchyň nebyla. V krajní nouzi dojedeme pro vodu nebo do ledničky.
Teď k samotné náplni práce. Budík zvoní každý den v 3:30 a člověk se budí s pocitem: Áááááá,....(tečky nahrazují něco sprostého). Vyloupnete se do absolutní tmy, nasadíte úvazek na kyblík, do kterého se trhá, pak taky čelovku (svítá až asi po páté), vodu, iPod, svačinu a tradá. Jdete si poslechnout meeting ve 3:50, který je vedený šílenou Emily, která je samozvaným šéfem dalších supervisorů. Ta se hned první den vytasila s megafonem a dokud to něj nezačala řvát každé ráno: "Okey, everybodyyyyy, let´s pick some cheriiieeeees..." tak se tomu všichni smáli. Dneska se jí naštěstí vybily baterky, takže pokud si nekoupí nové, tak budeme ochuzeni o update toho, kdo z jejího týmu kolik natrhal. Šílenou Emily doprovází další samozvaný šerif, který dohlíží na pořádek v rodině a ať se na mě nikdo nezlobí, ale poslouchat před čtvrtou ráno, že je super, jak si všichni po sobě myjou nádobí a že jídlo se do dřezu nehází, je trochu silné kafe.
Ve čtyři se odjíždí na sad americkým žlutým školním autobusem a sranda může začít. Do potemnělého sadu naráz vtrhne asi 50 bludiček a ozvývá se řinčení žebříků. Pokud dokážete najít, kde jste včera skončili, tak máte vyhráno a můžete začít plnit svůj kyblík, což doprovází dunění prvních třešní o plastové dno. Kyblík, kterých musíte na minimální mzdu za den naplnit 17 váží 10 kilo. Tudíž po ránu je ani lepší nemyslet na to, že musíte natrhat minmálně 170 kilo třešní a to kvůli teplu většinou za 5-6 hodin. Upevnění této nádhery je provedeno na úvazku, který vypadá jako otočený batoh a vpředu má na každém konci popruhu karabinu, do které se zacvaknou kovové části kyblíku.
Každý v řádce dělá dva stromy a vláčí si bezvadný devítišprušlový žebřík. Kyblíky nosí každý k binu, který je někdy blíž někdy dál a to po dvou. Celý den tedy trávíte trháním, pocitem, že musíte zrychlit, vláčením dvou kyblíků na sobě, plných třešním, nahlašováním počtu a kontrolou (občas se něco ztratí), inhalací marihuany, co se pálí ve velkém všude kolem z jointů mých bratrů a sester, balancováním na deváté šprušli a proklínáním té vysoké větve, který je obalená, takže by si každý všiml, že strom není kompletně dodělaný a taky občas trnete, zda vás nesrazí neohrabaní québečani, kteří trpí značnou dezorientací a taky komplexem nepoznám své třešně a tak trhám všechno na co dosáhnu, i když nejsopu moje. Den plný boje, trhání, bolesti zad a proklínání stromu, žebříku nebo neschopné supervisorky, které říkáme Coco. Ta naní z rodiny, ale taky hulí a hlavně nic neřeší. Takže dokud nás déšť nerozdělí - LET´S PICK SOME CHERRIES!
Žádné komentáře:
Okomentovat