Stránky

Translate

sobota 26. října 2013

Cestou necestou

Náš nástup do práce ihned po třešních nám znemožnil vydat se do sousední provincie Alberta a tak jsme si na její návštěvu vyhradili první týden v říjnu. V hotelu opadlo šílenství bus turistů a tak nás mohli na devět dní postrádat. Není to mnoho, ale lepší než nic. V plánu bylo převážně vzít útokem všechny lezecké destinace, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli do části Alberty, kde se táhnou Skalisté hory, tzv. Rockies, tak jsme lezení po jednom velice chladném a větrném pokusu vzdali.
Zbývala tedy možnost výlet pojmout zcela poznávacím způsobem a to stylem, zastavit u každé zajímavosti, kterou po cestě hlásala cedule. To se nám beze zbytku podařilo a na konci devátého dne jsme zaparkovali před domem a tachometr hlásal ujeto něco kolem 3 000 km.

Mapa trasy našeho výletu

 Vyjeli jsme  tedy směrem Alberta, konkrétně městečko Banff a Canmore. Mekky lezení, obě města jsou výrazným turistickým centrem a hlavní třídy jsou převážně tvořeny obchody a restauracemi.

Hlavní třída v Banff

 V Banffu se potkáváme s Evčou a jejím bráchou Jožou, cestují spolu poslední týden, před jejich odletem domů. Rozhodujeme se společně cestovat pár dní. Jedeme z Banffu směrem do Canmore, kde jsme udělali výšlap ke Grassi lakes, jezírka nad městem, které jsou obklopeny kvalitní skálou, na které se leze. Zde se ovšem setkáváme s prvním sněhem a tak lezení zavrhujeme.

Grassi lakes

Po pikniku, procházce po městě a objevení českého turistického značení, ovšem v angličtině a přespání na parkovišti u Tim Hortons jsme se vydali do Grotto canyon, kde jsme také zkoušeli lezení. Mrazivý vítr, který profukoval kaňonem, nám dal jasně najevo, že pokud lézt tady, tak rozhodně ne v říjnu. To už je v místě, které je skoro nejvýše položené v celých Rockies, trochu pozdě. Tak jsme jeli okouknout aspoň nedaleký masiv Yamnuska, který je vyhlášený pro vícedélkové cesty. Obdivovali jsme ho ze silnice, udělali fotky a jeli zpět do Banffu, kde jsme  měli naplánované grilování v parku.

Na první pohled české turistické značení, tady anglicky

Yamnuska
Po úspěšném grilování, ale zmrzlí na kost, jsme zapadli do spacáků a usnuli pod zcela jasnou oblohou, abychom se ráno probudili do jinovatky a námrazy na autě. Po snídani a troše nakupování v Banffu se vydáváme nahoru  na sever, do městečka Jasper. Právě mezi Banff a Jasper vede dálnice označovaná HWY 93 nebo taktéž Icefields Parkway. Jedna z nejpanoramatičtějších silnic v Kanadě. Má něco kolem 250 km a právě podél této cesty je spousta turistických zajímavostí.
První den  jsme dojeli k jezeru Bow lake, kde jsme i přespali. Bylo naprosto ledové a obklopené zasněženými horami.

Bow lake
Nocujeme na parkovišti, oblečení do všeho péřového oblečení, které máme s sebou, včetně čepice a ponožek, není čas na hrdinství, teploty v noci klesají pod nulu. Ráno se vydáváme na malý výšlap okolo jezera a následujeme stezku, která vede k vodopádu, který je ale před zimou dočista vyschlý. Po tomto okruhu sedáme do auta a pokračujeme dál na sever, jen o pár kilometrů dále je vyhlídka na Peyto lake. Neuvěřitelně tyrkysově modré jezero, které doslova září z krajiny. Barva  jeho hladiny je způsobena odrazem slunečních paprsků od části hornin splavené z ledovce, který do jezera vtéká.

Peyto lake


Peyto lake necháváme za námi a jedeme dál na sever. Cesta vede horským údolím, kde na obou stranách lze vidět tyčící se hory, krásná podívaná, máme štěstí a je jasno, výhledy jsou krásné, cesta je většinu úplně rovná a jízda rychle ubíhá.
Zastavujeme u Misthaya canyon, což je v překladu z indiánského jazyka Grizzly. Naštěstí na nás nikde žádný medvěd nečíhá a tak si v klidu prohlížíme hluboký kaňon, který vytvarovala řeka, na jaře vždy o něco mohutnější, díky sněhu, který taje z hor. Kuba se rozhodne zapózovat u hrany kaňonu a protože je sice kaňon hluboký, ale úzký rozhodne se ho nečekaně přeskočit. Jak jsem čekala, až zapózuje, tak jsem ho i při přeskoku stihla vyfotit, nicméně následně měl štěstí, že je na druhém břehu, protože mě dost vyděsil a něco by si vyslechl :-) Kuba vysmátý od ucha k uchu ještě chvíli skáče do děr a vylézá a pak se trochu uklidní :-)

Kuba levitující nad Misthaya canyon
 Po proskočení sedáme do vozu, který nás spolehlivě veze zase "o dům dál" k dalším přírodním zajímavostem. Projíždíme nejvýše položeným místem naší cesty na sever a to průsmykem Sunwapta Pass, který leží cca 2000 m.n.m.
Naším dalším zastavením je Athabasca Glacier, což je ledovec de facto viditenlý ze silnice. Většina zajímavostí je dostupná autem, maximálně je návštěvník podroben chůzi na vyhlídku a to činí tak 300-700 m chůze po dobře upravené cestě, kde by projelo i dítě na tříkolce, takže žádná velká turistika.

Athabasca glacier
Ledovec doslova mizí před očima, podél cesty, co k němu vede, jsou vidět cedule, které nesou datum kdy ledovec sahal až k nim. Je smutné pozorovat, jak rychle taje. Informační tabule u něj předpovídají i jeho potenciální zmizení v době několika desítek let.
V podvečer dorazíme do Jasper, malého městečka, dalo by se říci uprostřed  ničeho. Jedna z věcí, co sem láká turisty je lyžařský resort a fakt, že do Edmontnu-města velkého asi jako Calgary, je to necelých 300 km. Tady nocujeme zaparkovaní na jedné z ulic ve městě, jediní návštěvníci široko daleko našich aut, jsou laňe, které přišly okusovat rostliny ze zahrady u jednoho z domů. Nikdy jsem neviděla laňe takhle blízko, musím říct, že jsou vážně velké :-)
Další mrazivé ráno v Jasper a tak jdeme na snídani do Tim Hortons, což je síť kaváren po celé Kanadě a USA. Všichni Kanaďani Tima bezmezně milují a pověstné je především kafe DoubleDouble, což je dvojité mléko a dvojitý cukr, na mě až příliš sladké, ostatně jako všechno tady. Mají i nepřeberné množství koblih a muffinů a i když si člověk myslí, že sladší už to být nemůže, tak u Tima zjistíte, že to vždy sladší být může :-) Fakt, že Kuba nedopil svojí horkou čokoládu, protože bylo moc sladká, už o něčem svědčí! :-)

Snídaně od Tima

Po snídani se loučíme s Evčou a bráchou, zatímco oni se vracejí stejnou cestou do Revy, tak my pokračujeme na západ po Yellowhead HWY směrem na Kamloops. Evča a Joža nocují v našem bytě, aby po téměř měsíci života v autě zjistili, jeké to je opět chodit po koberci :-)
Jedeme ještě  k Maligne lake, což je jedno z největších kanadských ledovcových jezer.

Maligne lake, 22km dlouhé a až  96 m hluboké

Cestou na západ se zastavujeme u hory Mt. Robson, která je viditelná až v momentě, kdy u ní zastavujete, tato 3954 m vysoká hora je druhou nejvyšší horou Britské Columbie. Téměř dokonalý tvar pyramidy měl dost možná za příčinu několik nepodařených pokusů o dobytí vrcholu. Hora byla zdolána až na počátku 20.století.

Mt. Robson
Naším dalším cílem je Wells Grey Provincial park, do kterého se dá dojet z malého městečka Clearwater. Děláme tedy padesátikilometrovou odbočku a i když azurová obloha nás opustila, tak si i přesto užíváme výhledy na krásné vodopády.

Helmcken Falls, dominanta parku
Naše cesta parkem končí u Clearwtwe lake. Tam totiž doslova končí i silnice a tak se otáčíme a míříme zpět na silnici číslo 5, která se už stáčí na jih a vede nás do Kamloops, města mezi kopci s všemi vymoženostmi civilizace, trochu nezvyk, po malých městečkách nebo cestou mezi horami. Ale využíváme vyžití města a jdeme se naložit do výřivky a zaplavat v bazénu. Spíme, jak jinak než u Walmartu a ráno se rozhodujeme, co dál. Rozhodnutí padlo na Skaha, lezeckou oblast u  Penticton, kded jsme v létě trávili deset dní.

Camping u Walmartu

Vyrážíme tedy na cestu, stavujeme se i v Kelowně na návštěvu u kamarádky a pak už hurá dolů na jih. O Penticton jsme slyšeli, že je nejsevernějším výběžkem Nevadské pouště. Ostatně klima by tomu odpovídalo, v létě není daleko ke 40°C a teď v říjnu nás čekalo krásných 17 °C. Příjemná změna po ranních mrazících. Neváháme a rozbalujeme lezecké vybavení a trochu neoharbaně se vrháme do cest. Ve Skaha je prostě dobře a tak nocujeme zase u Walmartu, stejně jako v létě a další den se vydáváme ještě dál na jih, až skoro k hranicímm s USA, jedme do městečka Nelson, které stále nese náladu po osídlení hippie komunitou. Pravda, přijedeme večer, najdeme Walmart a nocujeme a i když druhý den prší, tak na nás městečko svou atmosférou zapůsobilo. Kousek je také lyžařský areál, takže o vyžití není nouze. Ráno v Nelson je poslední den naší dovolené a tak se pomalu, ale jistě vydáváme zpět do Revy.
Doma se ještě potkáme s Evčou a Jožou, odvážím je na autobus, kterým jedou do Calgary a odsud letí domů. Evča nám odkáže svoje poklady, které nashromáždila během ročního pobytu a tak máme druhé Vánoce :-) Loučíme se a přejeme šťastnou cestu.
My už teď jenom čekáme na ten první sníh, abychom zažili tu pověstnou zimu a prašan!

Žádné komentáře:

Okomentovat