Večeře za 50.000 aneb teď jsme milionáři

Náš pobyt na Ko tao se nachýlil ke konci a tak 22.12. mizíme směr přístav a nasedáme na ferry, která nás veze do přístavního města Chumphon. Tady zase nasedáme na autobus a jedeme do BKK, kde máme být v pět ráno. Jeden z oblíbených cestovatelských balíčků aneb jinak to tu nejde, cizinče. No nic, tak kupujeme a vyrážíme, cesta lodí probíhá hladce a vzhledem k tomu, že v Thajsku  snad nikdy nic nevyjede na čas, ale se zpožděním 20-40 minut, tak do Chumphonu dorazíme o půl hodiny později. Tady ale prostě není kam spěchat. Jak bystře pravil Kuba: "V Asii vždycky docestuješ, tam kam sis koupil jízdenku, akorát to někdy dýl trvá". Na jeho slova ještě došlo... Nicméně, autobus vyjíždí už v sedm místo v devět a tak jsme rádi, že v přístavu nemusíme čekat tak dlouho. No, ale když dřív odjede, taky dřív přijede a tak když se mi asi v jednu v noci konečně podaří usnout, tak vzápětí ve tři zastavujeme a autobusák křičí: "Lááást stóóóp láááást stóóóp, bakóók bakóók." Chvíli mi trvá, než mi dojde, že už jsme nejspíš v Bangkoku, Kuba spí jak zabitej a tak ho odlepuju od okýnka a cpu ven do uličky. Vůbec netuší, čí je:-) Vystupujeme do dusného raního Bangkoku a sypou se na nás taxikáři. Dost rezolutně odmítám pána, co na nás zkouší za 500 na train station a nakonec jedeme za stovku oba. Bangkok je drsné město :-)
Máme v plánu na Štědrý den být ve městě Ayutthaya, město chrámů, kde kdysi bylo sídlo krále a Ayutthaya byla na nějaký čas hlavním městem. To už je ale hodně dávno. Dřívější příjezd do BKK způsobí delší čekání na vlakovém nádraží, ale aspoň jsme tam hodně s předstihem. Hala je samozřejmě zavřená a spící či sedící místní všude okolo na nás hledí stylem nespletlistese??!! No nic, opatrně kličkujeme mezi rohožemi a usídlíme se hned před vchodem. Nádraží naštěstí za půl hodiny otevřou a tak hurá koupit lístky, Ayutthaya je asi 70 km severně od BKK, tak si kupujeme třetí třídu, pěkně jak místní a frčíme každý za 20 B. Zkouším paní u okýnka na lístky na náš přesun do Laosu, který je plánovaný na 25., abychom ten Štědrý večer netrávili ve vlaku přeci. Paní se směje a ukazuje mi vyprodaná místa, to samé na 26. Zatraceně...no nic, tak pojedem už 24. je vidět, že pravé Vánoce jsou tady pro lidi až o den později než v ČR.
Přijíždíme do Ayutthayi a ubytováváme se. Trávíme zde jen jednu noc a dárky si dáváme už 24.ráno, protože v deset večer odjíždíme směr laoské hranice, tedy do města Nong Khai a odtud po všech procedurách na hranicích pokračujeme do Vientianu, což je laoské hlavní město. O tom jak jsme trávili Štědrý den chce napsat moje kamarádka Janička do Jihlavského deníku a tak počkám až noviny vyjdou a pro doplňení sem článek, který jsem pro ní napsala, umístím.
Večer nastupujeme na vlak, který, jak jinak, přijel pozdě. Ale hlavně, že je tady a postele už jsou rozestlané. Naštěstí  většinu dvanáctihodinové cesty spíme a ráno se vyloupneme v Nong Khai. Sice nevíme co a jak, ale jak to tu tak chodí, místní se o vás postarají. Ví proč jste tady a tak si nás jedna energická paní nacpe do tuk tuku a veze nás k thajsko-laoskému mostu přátelství, kde se vyřizují víza na počkání. Jedeme asi tři minuty, každý za 30B. U okénka obdržíme formuláře a jdeme si vyměnit bathy na dolary.  Za laosské vízum se platí 30-42 USD podle národnosti. V průvodci si hledám czech, ale marně. Najdu však Poland a Germany a vzhledem k tomu, že oni platí 35, tak soudím, že to bude stejný, když sme mezi nima :) Pán u okýnka jasně nemá svůj den a přehled poplatků, který je vylepený vedle jeho obličeje říká, že czech platí 30, pán si říká o 35, tak se nedám a zkouším, že v přehledu má 30, pán se oboří a trvá na 35. Dám mu je, ale říkám, máte tady chybu! On jen udělá něco jako tss a je mu to dost ukradený. No nic, tak čekáme, až nám v pase přistane nálepka a hurá přes most přátelství, tentokrát busem a tentokrát každý za 15B. Jsme úspěšně převezeni a hurá se prodírat dalšími taxi a tuk tuky, do Vientianu je to  22km a tak nasedáme v osmi do mrňavého stroje a hurá směr Vientian, tentokrát za 100B pro dva. I Pepa si lámal hlavu nad tím, jak na ty ceny tady chodí. Já si myslí, že to je podle nálady. Matematika je tady ostatně asi okrajový předmět, já bych tipla, že bude možná nepovinně vollitelný. Čísla tady umí napsat pěkně, ale počítají na kalkulačce dvě jídla za 20 a pivo za deset anebo v tom pro jistotu udělají chybu i s kalkulačkou. No nic.
Na hranicích měníme peníze, protože bankomat je v nedohlednu, za 1000 B dostáváme asi 700000 kipů a rázem jsou z nás milionáři :-)) Místní měna kip, má nejmenší bankovku v hodnotě 500 a tak se nám zpočátku špatně zvyká na ceny a snaha o přibližný přepočet dost selhává. Nutno podotknout, že 1000 kipů je cca 2,5 Kč. :-)
Ve Vientianu pokračujeme v naší cestománii a vystupujeme na autobusáku, kde jsem rozhodnuti jet tím nejobyčejnějším busem do Vang Vieng. Město slibující sprotovní vyžití a lezení. Vang Vieng je vzdálený asi 150 km severně od Vientianu, cesta ovšem trvá čtyři hodiny, což o lecčem vypovídá. Ani na autobusáku si neodpočinete od soukromníků, kteří se tváří, že chtějí svézt právě vás. Narazíme na pána s mini vanem, který nám nabízí jízdu za 80 000 kipů pro jednoho. Vzhledem k tomu, že průvodce tvrdí cenu za autobus 40 tisíc, tak s pánem diskutuji. On na  mě dělá ok ok, tak mu říkám, že my klidně busem jedeme a že se ho nikdo o svezení neprosil. Tvrdí, že nás tam bus doveze za 50 tis a za pět hodin a on, že za tři a za šedesát, když mu slíbíme, že ostatním ve vanu nic neřekneme. Kýveme jen abychom se ho zbavili a jen co zmizí za roh jdu na průzkum přímo k autobusu, jízdenka je za 40 a pan řidič je očividně nadšený a neumí ani slovo anglicky. Jako většína llidí tady. Vypadá to, že spíš pochodíte s francouzštinou-tuto možnost nechávám až na chvíle největší nouze :-) Nasedáme do busu a já si jen tak říkám, doufám, že se nikde neporouchá. Autobus má místo na zavazadla vzadu, sedadla spojená. Pro jednoho je super velké a pro dva super malé. Pro dva asiaty, akorát.

Autobus pro místní a odvážné cizince

Autobus má otevřené oboje dveře a snad všechna okénka, místní mají roušky-už vím proč, není to panický strach z bakterií, ale ochrana před prachem, kterého je v autobusu dost, obzvlášť když se chvíli jede po nezpevněné cestě. Ve zkratce-náš autobus jede asi hodinu a půl a pomalu šplhá do kopců a následně kličkuje zatáčkami, cesta celkem v pohodě a pak...pak se rozbije. A ou, říkám si, to máme za to, že sme utekli tomu pánovi s mini vanem. Řidičovi nejde zařadit rchlost a tak nás pěkně odstaví u silnice, všichni kolem lamentují v laoštině a nás si nikdo nevšímá. Došlo na Kubova slova a tak vytahujeme karty a hrajeme a hrajeme. Sedíme asi hodinu, když oblak prachu napoví, že přijel bus, který nás vysvobodí. Autobus už je docela plný a místní tedy rozhodně necestují na lehko. Nejspíš jezdí do hlavního města nakoupit pro celou vesnici a pak se vrací zpátky. Běžně dva pytle a tři tašky o velikosti metr na metr na osobu, kterou je většinou vetchá babička. Nějak se ale naskládáme a jedme. Za chvíli blahořečíme našemu ex řidiči a Kuba se mě opatrně ptá: "Bojíš se?" A já trochu s nadsázkou: " Trochu jo" a Kuba na to: "Já taky..." Pak pronáší něco ve smyslu, že by tomu řidiči měli vzít licenci-jestli něco takového vůbec má a že až dojedeme, tak  mu propíchne všechny kola, aby nemohl ohrožovat životy dalších lidí. Pravda, jel jako prase a to doslova. Já jsem na lescos zvyklá (viď mami), ale do teď jsem si myslela, že vozidlo se do zatáčky naklání jen v kreslených filmech. Očividně ne, tady je to realita. Nepsané pravidlo asijského provozu je, když jsem větší a odhodlanější, popř. jedu rychleji, tak mám prostě přednost. Po úzké silnici se s námi řítí tak, jako by se rozhodl tu hodinu čekání nahnat zpátky. Do zatáček mám pocit že hraju videohry a přesvědčuju se, že autobus se jen tak nepřevrhne, neb je v něm mnoho lidí a věcí a je dost těžký na to, aby jel dál po všech kolech. Nikdo si to nepředstaví i když to popíšu sebe líp. Pocit, když vidíte, že autobus se fyzicky naklání při průjezdu zatáčkou,  že si oddychnete, když dojedete kamion, protože to donutí řidiče trochu zpomalit, abyste v zápětí byli vyděšeni ještě víc, když se kamion rozhodne předjet v nejmíň  vhodném místě. Vše doprovázeno troubením o frekvenci asi 150x za minutu.
Do Vang Viengu dorazíme už za tmy, ale daří se nám najít pohodlné ubytování v centru, dobře se najíme a smějeme se tomu, že jsme si dali večeří za 58 tisíc a zítra jdeme do bankomatu vybrat milión :-) Průvodce, který líčí Vang Vieng jako město outdoorového vyžití je trochu mimo. Skály na lezení jsou dle Kuby kvaky a Roviště je proti tomu královská oblast. Kayaking a tubing (což je velký kruh) na místní řece není až takovej vodvaz, když je sice čistá, ale i Sázava v nejpomalejšímm místě nejspíš teče rychleji. Do jeskyní se tu platí vstup a abyste se někam podívali, tak si musíte půjčit kolo nebo motorku a to se nám moc nechce. Přecejen nechceme poslední týden jíst kořínky a tak radši otevřeme mapu a míříme dál. Zítra jedeme krásných šest hodin severně na Planinu džbánů a snad vstříc méně turistům a více rýžovým polím :-)

Řeka u Vang Vieng