Chatička z bambusu aneb kachlíky jsou pro boháče

Předvečer našeho odjezdu se naposledy procházíme tržištěm v Krabi a městem pomalu míříme k našemu hostelu. Procházíme okolo hospůdky, kde jsme seděli včera. Koukám jen letmo kdo je vevnitř a nevěřím vlastním očím. Vidím tam sedět Pepu a Míšu z Jihlavy, lezce

kterého znám z ČR a se kterým jsem se potkala i na NZ. Zdravím ho příhodně: To si snad děláš srandu? :-)) Následuje překotné vítání a vyprávění, sdělení dojmů. Děcka přiletěli z BKK letadlem až do Ktrabi, my jim sdělujeme zážitky z přesunu vlakem. Plány jsou jasné, my jedeme do Railay, Pepa přitakává, domlouváme komunikaci, měníme čísla, jedeme hned ráno tak se ozveme. Dáváme si společně Changa, ktarý stmeluje přátelství a ještě trochu udiveni z nečekaného setkání se loučíme a odcházíme spát.

Plni očekávání vyrážíme druhý den lodí, které se říká long tail, podle charakteristického dřevěného „ocasu“, který má na přídi, většinou ovázaný několika pruhy barevné látky. Jedeme z Krabi do Railay. Ač se to traduje, tak jsme zjistili, že v Krabi žádné lezení není. Lodí se musí přejet na výběžek mezi Krabi a Phuketem, kde je právě osada Railay a na sever od ní je zátoka Ton Sai-meka lezení a náš cíl. Bystří čtenáři dobře tuší, že následující řádky budou nejen o našich dalších zážitcích, ale také především o lezení. Takže lajci prominou:-)

Po půl hodince jízdy, kdy Kuba nedočkavě vyhlíží první náznaky skal kotvíme na východní straně Railay. Bereme batohy a protože ani nevíme kde ten večer budeme spát, vyrážíme na průzkum, úzkou uličkouprocházíme na Railay west. Jak jdeme dál moc se nám nechce věřit vlastním očím..všude okolo luxusní resorty, ve výstavbě spoustu nových okolo...kde ti horolezci sakra bydlí?! To snad lezou už jen mmilionáři? Vrtá mi to hlavou, když se hladoví a unavení dopotácíme na pláž a chceme si dát něco k jídlu, s hrůzou zjišťujeme, že jenom předkrm tady stojí to, co ve vnitrozemí jídlo pro čtyři lidi. Jsme unavení, hladoví a naštvaní nebo spíš zklamaní. Kde je ta pohoda, klídek, lezci a houpací sítě?

Když v roce 2004 uhodila tsunami na pobřeží Thajska, bylo to právě Railay, které bylo zasaženo...po tomto neštěstí, které spláchlo všechny ty chatičky a bungalovy pro chudé batůžkáře, sem nastoupili investoři a začali budouvat resorty pro lidi, kteří dají za pokoj 35,000 bahtu a vedle bílé pláže s tyrkysovou vodou dávají přednost hotelovému bazénu.

Ptáme se v lezeckém shopu kde se tady levně ubytovat a pán mávne rukou, že tady nikde, že musíme přejít do Tonsai. To je také naše poslední naděje. Při odlivu se dá přejít po pláži, ale vzhledem k přílivu musíme přes kopec džunglí. Doufáme, že tam je přesně to místo, které hledáme.

Po půlhodince chůze s našimi vele krosnami s lezeckým vybavením se doslova dopotácíme skrz džungli k prvním náznakům civilizace. A hned slyšíme: Room room, do you want a room...jediné na co se zmůžu je: How much? Jaká je naše radost, když paní odvětí 250 bahtu i se sprchpou a wc v bungalovu! Nevěřícně koukám na chatičku, je celá z bambusu, jednoduchá, pro naše účely ideální, jsme na kopci v džungli, k pláži je to deset minuut. Bereme! S úlevou shazujeme batohy a pouštíme studenou sprchu.

Patřičně osvěženi vyrážíme k pláži. Podáváme info Pepovi a později na ně narazíme na pláži. Nacházíme jakousi mini vesničku tvořenou především střídáním ubytoven a restaurací. Něco málo turistických informací, salóny na masáže, pronájem kajaků, organizace výletů a lezecká základna Basecamp Tonsai. Tam míříme jako první, prohlížíme si pěkně zpracovaného lezeckého průvodce z letošního roku. Nedočkavě listujeme, zjišťujeme, že tady se leze prostě všude, snad i po palmách. Vyrážíme na pláž kde je první lezení, okouknout to více zblízka. Skalní stěny do kterých za přílivu šplochá Andamské moře měří i 300 metrů. Nestačíme se zaklánět. Skalní masivy všude kolem pláže a v džungli, majestátně se tyčící nad malou zátoku Ton Sai. Většina cest je ale jen na úpatí, klasické sportovní krátké cesty, do 30 m. Klasa dobrá, Kuba tvrdí, že měká. Asi na tom něco bude..ale komu by vadilol vylézt 6b a sedět v něm jen jednou?? :-)

První dny jsou obětované lezení, ze začátku trochu nesnesitelné pocity, že se utopíte ve vlastním potu nebo že si vás na prach rozeberou místní mosquitos. Tyto nedostatky jsou postupem času odstraněny kvalitním repelentem a adaptací těla na fyzickou zátěž v tropickém klimatu.

Nejsou to žádné velevýkony, lzeme pár cest denně, střídáme se s Pepou a Míšou, kteří nemají vlastní lano, všem to stačí jen Kuba by lezl tak třikrát tolik...no na konci našeho zájezdu nazná, že se sem ještě musí vrátit a všechny ty pěkné cesty, co nestihl vylézt, musí vyzkoušet a že jich tu je. Na Tonsai trávíme krásných dvanáct dní. Celý pobyt svítí sluníčko, jen poslední den prší a že to je pořádná tropická průtrž.

Neodoláme nabídce v Basecampu a kupujeme si jednodenní výlet na dws, což je deep water solo. Tento druh lezení spočívá v tom, že jste lodí dovezeni k převislému útesu na který vede provazový žebřík, po kterém se vyleze do míst, kde se dá chytit pohodlně za skálu. Poté lezete podle libosti a když nemůžete tak se pustíte a padáte. Do hluboké vody samozřejmě. :-) Na lodi jede pár zkušených a pár začátečníků. Kuba s Pepu jako první nasedají do kajaku a nechají se dovézt rovnou k žebříku. Ostatní ještě zůstávají v lodi a tak trochu čekají, co bude. Kluci hlásí, že už jenom vylézt na žebřík je záhul. No to se mám na co těšit, říkám si. Ale což zatím fotím a pomalu nazouvám lezečky.Poté vyrážím i já okusit zač je toho loket. Lezu po žebříku, který se se mnou všemožně kýve a konečně dosahuju na skálu. Lezení je až překvapivě snadné a tak lezu lezu pořád dál. Pak mi dojde, že čím budu výš, tím déle poletím do vody a tak zastavuju na místě, odkud by potenciálně šlo skočit a ještě to nemuselo tak bolet. Stylizuju tělo do polohy prkno a s nahromaděným adrenalinem se odrážím k pětimetrovému skoku. Bác a sem ve vodě, ani to nebylo tak hrozné, takže lezu znovu, tentokrám už v mokrých botech, ale nějak extra to nevadí, fotím Kubu..proti světlu visí za jednu ruku ze skály..krásné fotky, posuďte sami.



Já vylezivší po žebříku...



Kub visivší v díře

Když se všichni dosyta vyskáčí, jedeme na opuštěnou pláž poobědvat, pro ty co jsou po jídle čeká k prozkoumání velká jeskyně. K dispozici jsou také šnorchly a tak pozorujeme barevné rybky a korály. Naše loď pak staví ještě jednou, ale tahle skála už budí respekt a tak se na průzkum vydává už jen část naší posádky, Kuba a Pepa samozřejmě jako první. Ostatní fotí a vyklepávají vodu z uší nebo nevěřícně přihlíží jak náš kajakista leze na skálu bez bot, do výšky asi třiceti metrů a bez zaváhání skáče dolů. Všichni jsou v údivu a tleskají. Náš průvodce to komentuje, čím větší výška tím větší zábava. Nemohu souhlasit, mám prosolené všechny dutiny a těším se na pevninu :-)

Náš dws trip se náramně vydařil a večer odcházíme na pivo či drink do jednoho z mnoha plážových barů, kde jsou houpací sítě, stolní hry a rohože s polštářky okolo malých stolků. Pohoda tu čiší ze všeho a ze všech. V každém baru nechybí natažená slack line na procvičování rovnováhy.

Mezi lezením je třeba si dopřát odpočinek a k odpočinku se jako báječný nápad jevil plán půjčit si kajak a jet prozkoumat okolí a šnorchlovat. Ve zkratce-z kajaku všichni byli nadšení asi první půl hodiny než jsme se spálili, začali nás bolet ruce a zjistili jsme, že dopádlovat do Railay je pěkná štreka. Nebylo to tedy úplně špatné, ale rest to tedy taky nebyl, vracíme se s lehkým úpalem, spálenými holeněmi a bolestí zad a rukou :-) Lezení je zlatý sport! :)

Dny ubíhají a my plánujeme, co bude dalším bodem naší cesty. Volba padá na ostrov na východním pobřeží. Míša s Pepou se přidávají a tak tedy vyrážíme ve čtyřech na Koh Phan Ngan. Právě frčíme busem, který v přístavu Donsak pier vyměníme za speed boat a budem čeřit vody oceánu směrem k tomtu ostrovu.