Very merry po thajsku

České Vánoce mám ráda, opravdu moc. Stromeček, kapr, salát, cukroví, dárky, sejde se celá rodina. Ovšem můj a Kubův cestovatelský duch trochu napoví, že ne každé naše Vánoce budou tradiční české. Pro letošek se naší vánoční destinací stalo Thajsko. Výlet do Asie jsem plánovali dlouho a nakonec se nám podařilo odjet na tři měsíce. Právě na Štědrý den to je měsíc, co jsme odjeli z ČR. Uběhlo to tu jako voda, člověk vidí kolem sebe mnoho nového, odlišná kultura – pořád je co obdivovat. Pro náš Štědrý den, jsme se rozhodli odjet do města mnoha chrámů, což je Ayutthaya. Leží asi 80 kilometrů severně od Bangkoku. K objevování je tu mnoho-ruiny starých chrámů, které jsou stovky let staré, ale i chrámy nové a impozantní.

Jsme v podstatě pořád na cestách a tak naše Vánoce byly trochu improvizované. Vánoční stromeček nakreslený na kartonu od piva, dárky zabalené do novin a propagačních letáků. Nadělujeme si dárečky už 24. ráno. Na Štědrý večer máme totiž koupené lístky do nočního vlaku, který nás poveze směr Laos. I přes veškerou improvizaci si Štědrý den náramně užíváme. Půjčujeme si kolo a vyrážíme do rušných asijských ulic objet pár vytipovaných chrámu, které dle našeho průvodce opravdu nelze vynechat. Přesto, že se místní Vánoce slaví až 25., tak je v mnoha restauracích

a obchodech k vidění umělý stromek, s umělých sněhem, falešnými dárky a tisíci světýlek. Těžko se mi navozuje pocit evropských Vánoc, když jsem si při projížče na kole spálila nos.

Chrámy mají své kouzlo a ukáže se, že navštívit na Vánoce právě Ayutthayu byl dobrý nápad. Co na tom, že při tom máte kraťasy a je 30° ve stínu.

Štědrovečerní večeři si dáváme velice klasickým asijským způsobem. Parkujeme naše půjčená kola u rozsáhlé tržnice. Strava na pouličních tržištích je tu velice častá a ani místní doma nevaří a raději se nají venku. Vybíráme si u stánku krásně vypadající, do křupava ugrilované ryby, co je to za druh ale opravdu netušíme. Pak ještě kupujeme sáček rýže a místo vánočního cukroví si poručíme pár malých zákusků, na styl české koblihy a čokoládových kuliček.

Spokojení a najedení, u trochu netradičního posezení při zapadajícím slunci a polovyschlého vodního koryta, se vracíme do hotelu pro naše batohy. Už pěkně po svých se vydáme k vlakovému nádraží a po dvanácti hodinách jízdy budeme na první svátek vánoční vítat Laos.

Pěkné vánoční svátky a pohodový nový rok 2013, přejí Hanka a Kuba

Večeře za 50.000 aneb teď jsme milionáři

Náš pobyt na Ko tao se nachýlil ke konci a tak 22.12. mizíme směr přístav a nasedáme na ferry, která nás veze do přístavního města Chumphon. Tady zase nasedáme na autobus a jedeme do BKK, kde máme být v pět ráno. Jeden z oblíbených cestovatelských balíčků aneb jinak to tu nejde, cizinče. No nic, tak kupujeme a vyrážíme, cesta lodí probíhá hladce a vzhledem k tomu, že v Thajsku  snad nikdy nic nevyjede na čas, ale se zpožděním 20-40 minut, tak do Chumphonu dorazíme o půl hodiny později. Tady ale prostě není kam spěchat. Jak bystře pravil Kuba: "V Asii vždycky docestuješ, tam kam sis koupil jízdenku, akorát to někdy dýl trvá". Na jeho slova ještě došlo... Nicméně, autobus vyjíždí už v sedm místo v devět a tak jsme rádi, že v přístavu nemusíme čekat tak dlouho. No, ale když dřív odjede, taky dřív přijede a tak když se mi asi v jednu v noci konečně podaří usnout, tak vzápětí ve tři zastavujeme a autobusák křičí: "Lááást stóóóp láááást stóóóp, bakóók bakóók." Chvíli mi trvá, než mi dojde, že už jsme nejspíš v Bangkoku, Kuba spí jak zabitej a tak ho odlepuju od okýnka a cpu ven do uličky. Vůbec netuší, čí je:-) Vystupujeme do dusného raního Bangkoku a sypou se na nás taxikáři. Dost rezolutně odmítám pána, co na nás zkouší za 500 na train station a nakonec jedeme za stovku oba. Bangkok je drsné město :-)
Máme v plánu na Štědrý den být ve městě Ayutthaya, město chrámů, kde kdysi bylo sídlo krále a Ayutthaya byla na nějaký čas hlavním městem. To už je ale hodně dávno. Dřívější příjezd do BKK způsobí delší čekání na vlakovém nádraží, ale aspoň jsme tam hodně s předstihem. Hala je samozřejmě zavřená a spící či sedící místní všude okolo na nás hledí stylem nespletlistese??!! No nic, opatrně kličkujeme mezi rohožemi a usídlíme se hned před vchodem. Nádraží naštěstí za půl hodiny otevřou a tak hurá koupit lístky, Ayutthaya je asi 70 km severně od BKK, tak si kupujeme třetí třídu, pěkně jak místní a frčíme každý za 20 B. Zkouším paní u okýnka na lístky na náš přesun do Laosu, který je plánovaný na 25., abychom ten Štědrý večer netrávili ve vlaku přeci. Paní se směje a ukazuje mi vyprodaná místa, to samé na 26. Zatraceně...no nic, tak pojedem už 24. je vidět, že pravé Vánoce jsou tady pro lidi až o den později než v ČR.
Přijíždíme do Ayutthayi a ubytováváme se. Trávíme zde jen jednu noc a dárky si dáváme už 24.ráno, protože v deset večer odjíždíme směr laoské hranice, tedy do města Nong Khai a odtud po všech procedurách na hranicích pokračujeme do Vientianu, což je laoské hlavní město. O tom jak jsme trávili Štědrý den chce napsat moje kamarádka Janička do Jihlavského deníku a tak počkám až noviny vyjdou a pro doplňení sem článek, který jsem pro ní napsala, umístím.
Večer nastupujeme na vlak, který, jak jinak, přijel pozdě. Ale hlavně, že je tady a postele už jsou rozestlané. Naštěstí  většinu dvanáctihodinové cesty spíme a ráno se vyloupneme v Nong Khai. Sice nevíme co a jak, ale jak to tu tak chodí, místní se o vás postarají. Ví proč jste tady a tak si nás jedna energická paní nacpe do tuk tuku a veze nás k thajsko-laoskému mostu přátelství, kde se vyřizují víza na počkání. Jedeme asi tři minuty, každý za 30B. U okénka obdržíme formuláře a jdeme si vyměnit bathy na dolary.  Za laosské vízum se platí 30-42 USD podle národnosti. V průvodci si hledám czech, ale marně. Najdu však Poland a Germany a vzhledem k tomu, že oni platí 35, tak soudím, že to bude stejný, když sme mezi nima :) Pán u okýnka jasně nemá svůj den a přehled poplatků, který je vylepený vedle jeho obličeje říká, že czech platí 30, pán si říká o 35, tak se nedám a zkouším, že v přehledu má 30, pán se oboří a trvá na 35. Dám mu je, ale říkám, máte tady chybu! On jen udělá něco jako tss a je mu to dost ukradený. No nic, tak čekáme, až nám v pase přistane nálepka a hurá přes most přátelství, tentokrát busem a tentokrát každý za 15B. Jsme úspěšně převezeni a hurá se prodírat dalšími taxi a tuk tuky, do Vientianu je to  22km a tak nasedáme v osmi do mrňavého stroje a hurá směr Vientian, tentokrát za 100B pro dva. I Pepa si lámal hlavu nad tím, jak na ty ceny tady chodí. Já si myslí, že to je podle nálady. Matematika je tady ostatně asi okrajový předmět, já bych tipla, že bude možná nepovinně vollitelný. Čísla tady umí napsat pěkně, ale počítají na kalkulačce dvě jídla za 20 a pivo za deset anebo v tom pro jistotu udělají chybu i s kalkulačkou. No nic.
Na hranicích měníme peníze, protože bankomat je v nedohlednu, za 1000 B dostáváme asi 700000 kipů a rázem jsou z nás milionáři :-)) Místní měna kip, má nejmenší bankovku v hodnotě 500 a tak se nám zpočátku špatně zvyká na ceny a snaha o přibližný přepočet dost selhává. Nutno podotknout, že 1000 kipů je cca 2,5 Kč. :-)
Ve Vientianu pokračujeme v naší cestománii a vystupujeme na autobusáku, kde jsem rozhodnuti jet tím nejobyčejnějším busem do Vang Vieng. Město slibující sprotovní vyžití a lezení. Vang Vieng je vzdálený asi 150 km severně od Vientianu, cesta ovšem trvá čtyři hodiny, což o lecčem vypovídá. Ani na autobusáku si neodpočinete od soukromníků, kteří se tváří, že chtějí svézt právě vás. Narazíme na pána s mini vanem, který nám nabízí jízdu za 80 000 kipů pro jednoho. Vzhledem k tomu, že průvodce tvrdí cenu za autobus 40 tisíc, tak s pánem diskutuji. On na  mě dělá ok ok, tak mu říkám, že my klidně busem jedeme a že se ho nikdo o svezení neprosil. Tvrdí, že nás tam bus doveze za 50 tis a za pět hodin a on, že za tři a za šedesát, když mu slíbíme, že ostatním ve vanu nic neřekneme. Kýveme jen abychom se ho zbavili a jen co zmizí za roh jdu na průzkum přímo k autobusu, jízdenka je za 40 a pan řidič je očividně nadšený a neumí ani slovo anglicky. Jako většína llidí tady. Vypadá to, že spíš pochodíte s francouzštinou-tuto možnost nechávám až na chvíle největší nouze :-) Nasedáme do busu a já si jen tak říkám, doufám, že se nikde neporouchá. Autobus má místo na zavazadla vzadu, sedadla spojená. Pro jednoho je super velké a pro dva super malé. Pro dva asiaty, akorát.

Autobus pro místní a odvážné cizince

Autobus má otevřené oboje dveře a snad všechna okénka, místní mají roušky-už vím proč, není to panický strach z bakterií, ale ochrana před prachem, kterého je v autobusu dost, obzvlášť když se chvíli jede po nezpevněné cestě. Ve zkratce-náš autobus jede asi hodinu a půl a pomalu šplhá do kopců a následně kličkuje zatáčkami, cesta celkem v pohodě a pak...pak se rozbije. A ou, říkám si, to máme za to, že sme utekli tomu pánovi s mini vanem. Řidičovi nejde zařadit rchlost a tak nás pěkně odstaví u silnice, všichni kolem lamentují v laoštině a nás si nikdo nevšímá. Došlo na Kubova slova a tak vytahujeme karty a hrajeme a hrajeme. Sedíme asi hodinu, když oblak prachu napoví, že přijel bus, který nás vysvobodí. Autobus už je docela plný a místní tedy rozhodně necestují na lehko. Nejspíš jezdí do hlavního města nakoupit pro celou vesnici a pak se vrací zpátky. Běžně dva pytle a tři tašky o velikosti metr na metr na osobu, kterou je většinou vetchá babička. Nějak se ale naskládáme a jedme. Za chvíli blahořečíme našemu ex řidiči a Kuba se mě opatrně ptá: "Bojíš se?" A já trochu s nadsázkou: " Trochu jo" a Kuba na to: "Já taky..." Pak pronáší něco ve smyslu, že by tomu řidiči měli vzít licenci-jestli něco takového vůbec má a že až dojedeme, tak  mu propíchne všechny kola, aby nemohl ohrožovat životy dalších lidí. Pravda, jel jako prase a to doslova. Já jsem na lescos zvyklá (viď mami), ale do teď jsem si myslela, že vozidlo se do zatáčky naklání jen v kreslených filmech. Očividně ne, tady je to realita. Nepsané pravidlo asijského provozu je, když jsem větší a odhodlanější, popř. jedu rychleji, tak mám prostě přednost. Po úzké silnici se s námi řítí tak, jako by se rozhodl tu hodinu čekání nahnat zpátky. Do zatáček mám pocit že hraju videohry a přesvědčuju se, že autobus se jen tak nepřevrhne, neb je v něm mnoho lidí a věcí a je dost těžký na to, aby jel dál po všech kolech. Nikdo si to nepředstaví i když to popíšu sebe líp. Pocit, když vidíte, že autobus se fyzicky naklání při průjezdu zatáčkou,  že si oddychnete, když dojedete kamion, protože to donutí řidiče trochu zpomalit, abyste v zápětí byli vyděšeni ještě víc, když se kamion rozhodne předjet v nejmíň  vhodném místě. Vše doprovázeno troubením o frekvenci asi 150x za minutu.
Do Vang Viengu dorazíme už za tmy, ale daří se nám najít pohodlné ubytování v centru, dobře se najíme a smějeme se tomu, že jsme si dali večeří za 58 tisíc a zítra jdeme do bankomatu vybrat milión :-) Průvodce, který líčí Vang Vieng jako město outdoorového vyžití je trochu mimo. Skály na lezení jsou dle Kuby kvaky a Roviště je proti tomu královská oblast. Kayaking a tubing (což je velký kruh) na místní řece není až takovej vodvaz, když je sice čistá, ale i Sázava v nejpomalejšímm místě nejspíš teče rychleji. Do jeskyní se tu platí vstup a abyste se někam podívali, tak si musíte půjčit kolo nebo motorku a to se nám moc nechce. Přecejen nechceme poslední týden jíst kořínky a tak radši otevřeme mapu a míříme dál. Zítra jedeme krásných šest hodin severně na Planinu džbánů a snad vstříc méně turistům a více rýžovým polím :-)

Řeka u Vang Vieng

Konec světa, životní prozření a thajská masáž

Stárnu a jsem zaujatá. To první o sobě tvrdím já, to druhé o mě tvrdí Kuba. Následující řádky odhalí více. Mimo to jsem bohužel součástí davového šílenství o konci světa. Asi jsem to všechno začala, když jsem se před rokem přidala na facebookovou akci Bobování na Mt. Everestu na konci světa 21/12/12. No..to byla ještě sranda, i když jsem před týdnem, opět na fb-hrůza jak mám omezený rozhled, viděla „předpověď počasí“ na 21. 999°C a meteority a na 22. tmu, atk jsem se smála..když se to blíží a člověk míjí letáky s pozvánkou na párty ke konci světa a k příchodu soudného dne, jen kroutí hlavou a když 20. usíná a k ránu ho budí sny, jak malinký ostrov Ko Tao nemilosrdně zaplavuje dvacetimetrová vlna, je jasné, že jsem se nechala pohltit davovým šílenstvím. Ovšem pokud čtete tyto řádky je jasné, že nic neskončilo.

K tomu, že stárnu, což není žádný objev, stárne totiž každý. Jen jak se chcete konečně vyspat, když předešlou noc vás budily představy, že plujete kdoví kam v tsunami, tak vás tři anglický hoši, který si pár týdnů už můžou koupit pivo sami, od naproti poněkud vytáčí tím, že sedí do pěti do rána venku před pokojem, telefonují domů tatínkovi, přičemž celý hovor se skládá jenom z toho: jak se máááááááš?? cožéééééééééé??? a po zbytek se opilecky tlemí jeden druhému a vy přemýšlíte, že byste moc rádi šli a ráno jim šplíchli kýbl vody do postele, ale jste příliš otrávení a „staří“ na to abyste se tím obtěžovali a tak si to prostě necháte líbit (!) Rezignace nebo moudřejší (starší) ustoupí?

K tomu, že jsem zaujatá..prý. Ostrovy mají pláže, tam jsou turisti a mají plavky, je toho tedy vidět víc než obvykle...všichni to znají. Já toho viděla už příliš a už nechci! Řeč je o tetování. Já sama, jako hrdá nositelka tetování a památky na nz v jednom, se cítím být zainteresovaná v této problematice. Je mi jasné, že je to je každého věc, ale proboha!Má umělecká duše trpí a jsme zase u toho, že s vkusem se člověk musí narodit a naučit se to za žádnou cenu nedá. Takže od subtilnější paní s kotvou na rameni a žlutým kuřetem Tweety na pravém prsu. Po slečnu s mapou světa na lopatce. Která, jak Kuba trefně poznamenal, si tam může nechat dotetovávat, kde všude byla. Po přehlídku všech možných kytiček a nepovedených srdíček, po mohutného pána s rozevlátým krucifixem okolo krku (vytetovaným) po něžného chlapce s povrchním gestem a nápisem Family na levé straně hrudníku a dívkou s vyobrazením holčičky, co drží panenku na bedrech. Ach jo! No a tak když tohle okolo sebe vidím, tak říkám Kubovi: Chápeš to, jak si někdo může nechat vytetovat tohle....? Načež se Kuba zamyslí a povídá: A nejsi trochu zaujatá? Takže asi jsem a dost! :-)

Být v Thajsu a nejít na masáž?! Nemyslitelné. Takže volím si salón a vstupuji. Hodinová masáž celého těla kokosovým olejem a za necelých 200 korun. Ulehám a malá thajka mi dává pokyny lámanou angličtinou, v podstatě je jí stejně rozumět jenom please a thank you. Nikdy jsem nebyla na takové masáži v Čechách a tak pokud tady budu popisovat, co jiní už znají, tak to přeskočte. :-) Thajská masáž, je dle mého vypozorování, založena na stlačování bodů na lidském těle a na prokrvení ostatních částí těla. Masáž začíná stlačením nohou a masírovat se začínají záda. Jsou to docela jednoduché pohyby, které se hodněkrát za sebou opakují. Rozproudí krev a zahřejí svaly. Po zádech přichází na řadu nohy. Po masáží chodidel se masírují celé nohy, kde se, stejne jako po zádech přejíždí prsty, dlaněmi, ale také celým předloktím. Nohy se masírují i při lehu na zádech, tudíž zvrchu. Nevím z jakého důvodu, ale při masáži nohou se stiskne silně, směrem dolů tepna v tříslech..celá noha potom cítí úlevu, asi je to tím, že se do ní navalí zpátky krev. Thajka je malá, ale sílu má pořádnou :) Po nohou jsou na řadě ruce. Někdy se snažím přijít na to, co vlastně mi dělá, a čím, ale občas je to těžké identifikovat :-) Po promasírování vleže, mi ruku opírá dlaní o podložku, prsty směřují k nohám. Velice efektivně se tak protáhne triceps a jeho masáž je velmi příjemná. U rukou se samozřejmě masírují i dlaně a jednotlivé prsty. A to nejlepší nakonec:-) Krk a obličej. Thajka si sedá za mou hlavu do tureckého sedu a na klíně má polštář, tam si pokládá mou hlavu a celý prostor okolo krční páteře je tak volný. Masíruje krk, až k hlavě, poté na lebce stlačuje všemožné body, to samé na spáncích, na čele a na bradě. Dekolt je ale zapovězený. Nevadí. Po masáži krku vleže ještě následuje protažení v sedě, kdy se protahuje hlavně celá páteř, trapézové a krční svaly.

Po masáži jsem se cítila jako znovuzrozená a ještě jsem dostala čaj. Vzhledem k tomu, že šlo o olejovou masáž, tak to nebyla úplně tradiční masáž thajská. Ta spočívá v mnohem důkladnějším protažení celého těla a thajky si s lidmi pohazují a ohýbají je jako gumové panenky-na takovou masáž nechodit s plným břichem :-))

Jestli v Čr narazíte na thajský masážní salón, neváhejte. :-)

Koh Pha Ngan & Koh Tao-ostrovy, kde je všechno možné

Po našem usídlení se v zátoce Tonsai bylo na čase promyslet, kam se vydáme dále a tak výběr padl tentokráte na východní stranu ostrova, v thajském zálivu sídlí pár roztomilých ostrůvků a mezi nimi tři nejpopulárnější: Koh Samui, které má letiště a je jakýmsi uzlem pro cesty dál všemi směry a dále naše cíle Koh Pha Ngan a poté Koh Tao. Tudíž se  vydáváme busem z Krabi do Surat thani abychom se tam nalodili na ferry, vše ještě společně s Pepou a Míšou, tak nějak sme začali dělat všechno společně :)) Cesta je to na půl dne, ale všechno jednou končí a tak i naše útrapy z cestování mají svůj konec. Loď přirazí ke břehům Koh Pha Nganu a vítá nás déšť..což ve třiceti stupních vlastně ani nevadí. Procházíme uličkou thajců, kteří na přeskáčku volají taxi, sandwich nebo where you go? Kam jdeme vlastně nevíme a tak se necháváme zastavit jednou paní co vehementně mává mapou. Chceme se ubytovat co nejlevněji, což ve vrcholné sezóně je nesnadný úkol. Paní nám dává jméno bungalovů a my se jdeme i s našimi krosnami sesypat k jídlu do nebližšího pohostinství. Po dobrém jídle promýšlíme, že je nejlepší nápad půjčit si skútr hned a ušetřit tak za taxi. Stejně jsme to měli v plánu, abychom celý ostrov pořádně prozkoumali. Tak tedy vyrážíme směr půjčovna, fasujeme zánovní, ale spolehlivý stroj Honda a vesele vyrážíme. V průvodci píší, že pokud nejste zkušení řidiči na motorku byste raději neměli ani pomýšlet...věříme v náš přirozený talent a motorku půjčujeme. Musím říci, že po několika mých upozorněních směrem ke Kubovi, že tady jezdit vvpravo opravdu nemůže, jsme zapadli v davu. Kluci se s batohy vydali hledat zmíněný resort a my holky jsme čekaly u batohů až se pro nás vrátí, nějak se nám nepovedlo se napasovat na skútr najednou. Kluci vyrazili se jménem resortu, ale už bez mapy ostrova..tudíž, světe div se, resort nenašli...pak pošlete někam chlapy samotný :-)) Nicméně ubytování máme pěkné, všichni v jednom bungalovu, hned na břehu moře. Majitelem je austarlský salámista, který do Thajska nadobro emigroval.

naše chajda malá

Na Koh Pha Nganu trávíme pouze tři noci, protože se chceme vyhnout šílené taneční akci Full Moon party, která probíhá na jižní pláži Hat Rin a láká na tisíce lidí. Proto neleníme a vyražíme na malou obhlídku ostrova hned potom co se ubytujeme. Sice nemám řidičák na A nebo A1, ale Kuba mě nechává skútr řídit a začíná se bát . Přehnaně lamentuje jako malá holka a já se neohroženě řítím do údolí:-) Mám to pod kontrolou, sice jsem to jednou málem poklopila a podruhé sjela z útesu někam do džungle, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Druhý den míříme na vyhlášenou Hat Rin, kde v místních obchodech všude visí zářivě barevná trička Full Moon Party a kupují si je jenom tlustí němci. My si raději užíváme obrovské vlny a pěkně se necháme propláchnout mořskou vodou.
Třetí den jedeme prozkoumat severní část ostrova, míříme na view point, bílou pláž Malibu Beach a na ostrov Koh Ma, kam se dá dojít po písečné duně. Čtvrtý den je den odjezdu a tak balíme a míříme do přístavu, kde kupujeme lístky na loď. Pepa s Míšou se s námi svezou jen k našemu cíli-Koh Tau a pokračují dále na pevninu do přístavního městečka Chumphon.

Malibu beach

Jako je Koh Pha Ngan známý jako místo dění Full Moon party, tak je jeho menší soused Koh Tao mekkou potápěčů. My jsme snad s Kubou jediní, kdo si sem nepřijel udělat licenci PADI, což opravňuje potápěče k samostatnému potápění do 18 metrů a víc, záleží na typu kurzu. Vykročíme na vratké molo malého ostrůvku, který má na délku něco kolem osmi km a na šířku asi tři a půl km. Máváním se loučíme s Pepou a Míšou, kteří zůstávají na lodi. Prodíráme se uličkou taxi vyvolávačů a přicházíme do malé přístavní vesničky. Úspěšně se dobereme k ubytování za příhodnou cenu, na jehož terase se v pozdním odpoledni náramně popíjí vychlazené pivo Leo, při psaní blogu :-)
Jak jsme zjistili v lezeckém průvodci na Koh Tau je možnost boulderingu. Zatím jsme byli jen okouknout oblasti a vypadá to slibně. Zůstáváme na pět nocí a první dva dny pronajímáme opět skútr a šnorchl a vydáváme se objet známá místa na šnorchlování, když už se tady nepotopíme pod hladinu. Oba by nás to lákalo, ale přecejen jsme nevyhráli sportku:-) Pochvalujeme si jaká mají místní skútry terénní kola oproti těm na Koh Pha Nganu. V zápětí zjišťujeme proč. Následující popis jízdy na pláž vzdálenou asi pět kilometrů snad přiblíží situaci: jedeme po silnici, kde asi ve čtyřech proudech vedle a proti nám jdou další skútry, auta a psi, potom odbočíme z hlavní a následuje úzká silnička, která prudce stoupá vzhůru..poté strmě klesá dolů...a když máte štěstí, tak se ani nepromění na hliněnou, což se ale asi ani stát nemůže. A tak se z betonu najednou stane hlína, která má všechny tvary jen není rovně a tak se sjíždí rychlostí kroku a spolujezdec (já) seskakuje a naskakuje, podle náročnosti terénu. Po takovéto procedúře, která zabere asi půl hodiny jste konečně na pláži a pokud jste zlobili, začne pršet, když jste byli hodní je jen pod mrakem a může se jít šnorchlovat :-)
V následujících dnech odtajníme záhadné boulder oblasti a kouzlo thajské masáže.

Pod čarou:
-Kub je na skútru jako doma, už řídí daleko hůř než všichni místní, nacpe se všude a tváří se, že tam on patří a ostatní mu překážejí:)
- to že je v mapě značená cesta, ještě neznamená, že se po  ní bude dát jet něčím jiným než čtyřkolkou. Místní to ovšem nevyvádí z míry a Kuba už taky ne :)
- všichni tady jezdí ve velkých trucích, tzn. čtyřkolka, nejčastěji Toyota Hilux, Mitsubishi nebo Isuzu, má to vpředu dvě místa a vzadu korbu, tam jsou dvě lavice a takhle se tu vozí turisti, někdy koukají dost vyděšeně-nedivím se:)
-ještě poznámka k cestám, jsem jimi upřímně fascinována...buď jsou betonové a šíleně strmé, třeba i 30° svahy-kdo nevidí neuvěří a nebo jsou hliněné a šíleně rozeklané od protékající vody
-do včech obchodů a většiny restaurací se zouvají boty anechávají se venku
-vzhledem k místnímu klimatu, zde vidíte nevídané: pivo s ledem a brčkem-chybí jen paraplíčko a byl by to parádní drink :)
-dopravní značení se zde vyskytuje, ovšem nikdo se jím neřídí, tak ani nevíme kolik je povolená rychlost, jestli se může jezdit po jednoum pivu a paní v půjčovně na skútry nám se smíchem nabídla helmu, s tím, že jí stejně nikdo nenosí, ale jestli chceme...
-masaman chicken o kterém thajka tvrdí, že není ostré není pravda-pálí to jako čert
-u jídel, kde byste čekali nůž, tak ho nemáte-všechno thajské je vařeno tak, že si vystačíte se lžící, vidličkou či hůlkami a potom u jídel jako, smažená vajíčka např., u kterých byste čekali vidličku, máte pouze nůž a toast :-)

-Kub viděl metrového varana a místní jakk kouří cigarety ubalené v eukalyptových listech

Jak to vidi kub: Lezeni v zatoce Ton sai

Tento clanek pro mnohe z vas nebude prilis zajimavy, protože bude jen a jen o lezeni v zatoce Hat Ton Sai, tak prominte a vydrzte na další clanky:-)

O lezeni v Thajsku je napsano vsude hodne, ale vsude v superlativech, které dle me neodpovidaji skutecnosti, protože i lezeni tady ma sve mouchy (teda hlavne mosquito). Lezeni na ton sai je opravdu mrte a na poradne prozkoumani by to chtelo minimalne nekolik mesicu. Letos vysel novy pruvodce, který obsahuje lezeni komplet v celym Thajsku a Laosu (v AJ) od erika schneltze (nejspis nemec) stoji 800 bathu a ja si ho koupil takze do budoucna kdyby se tam někdo chystal mohu zapujcit.

K pruvodci: je pekne zpracovany, pristupy, nazvy i nakresy cest, stav jisteni atd. Stoji za to protože člověka navede aspon ze zacatku kam vyrazit za peknymi cestami.V Ton sai se da koupit v lezeckem shopu Basecamp.

K jisteni: spoustu cest uz je dnes prejisteno, ale najdou se i cesty neprejistene (nejcasteji nyt-plaketa- tem se doporucuji vyhybat protože morsky slanny vzduch dela divy a videl jsem nejednu samovolne upadnutou plaketu). Nove prejistene cesty mají titanove borhaky (poznaji se tak ze je u nich pouzite cervene lepidlo. Z devadesatideviti procent se tu najde hlavne lezeni po hadech krapnicich krapasech atd. (az do velikosti autobusu) v kolmicich az po totalni strechy, zcela vyjmecne se najde i nejaka listovacka. Leze se tu i v jeskynich, jsou to krasne linie bohuzel jsou vetsinou hodne spinave (netopejri bobky). Lezt se da jen když je dana cesta ve stinu jinak je to mordor. Maglajz aby si clovek sypal i do podpazdi.... Od peti do sedmi vecer nelze kvuli komarum snad ani vychazet na toz tak lezt. Delka cest je tu dost ruznoroda od 8m kratkych kvaku po 40m nekonecne routy a dost peknych multi pitch se tu najde, ale nelezli jsme kvuli teplu.

Ke klase: je mekka hodne... obzvlaste u kratsich cest.(dejme tomu pul az jeden stupeň u kazde cesty urcite, pro denickare ideal). Za ta leta tady zanechali stopy i cesi Polo Koran tu ma dve cesty za 8b+ u jedne bohuzel doslo k vylomeni chytu a nemá prelez takze kdo vi jak to je..., dále tady nekdy v roce 2002-4 nevim ted presne, mela prelezt jako první ceska tereza kysilkova 8b tezko rict jak to je, protože ke zkouseni této cesty (Jebel rum) jsem se nedostal, ale vzhledem k mistni klase ???tezko odhadovat, která ceska byla vlastne první...

Rozlozeni cest je tu takove ze se tu vyziji hlavne lezci lezouci nekde mezi 6a-7a a pak lezci co lezou 7c az 8a+ tezsich cest tady prilis neni. Nebudu to dále natahovat, neb jako zaklad by to mělo stacit a tento blog ctou hlavne lidi co lezeni prilis nezijou. Pro pripad, ze by byl zajem o další info napsite do komentu.

Chatička z bambusu aneb kachlíky jsou pro boháče

Předvečer našeho odjezdu se naposledy procházíme tržištěm v Krabi a městem pomalu míříme k našemu hostelu. Procházíme okolo hospůdky, kde jsme seděli včera. Koukám jen letmo kdo je vevnitř a nevěřím vlastním očím. Vidím tam sedět Pepu a Míšu z Jihlavy, lezce

kterého znám z ČR a se kterým jsem se potkala i na NZ. Zdravím ho příhodně: To si snad děláš srandu? :-)) Následuje překotné vítání a vyprávění, sdělení dojmů. Děcka přiletěli z BKK letadlem až do Ktrabi, my jim sdělujeme zážitky z přesunu vlakem. Plány jsou jasné, my jedeme do Railay, Pepa přitakává, domlouváme komunikaci, měníme čísla, jedeme hned ráno tak se ozveme. Dáváme si společně Changa, ktarý stmeluje přátelství a ještě trochu udiveni z nečekaného setkání se loučíme a odcházíme spát.

Plni očekávání vyrážíme druhý den lodí, které se říká long tail, podle charakteristického dřevěného „ocasu“, který má na přídi, většinou ovázaný několika pruhy barevné látky. Jedeme z Krabi do Railay. Ač se to traduje, tak jsme zjistili, že v Krabi žádné lezení není. Lodí se musí přejet na výběžek mezi Krabi a Phuketem, kde je právě osada Railay a na sever od ní je zátoka Ton Sai-meka lezení a náš cíl. Bystří čtenáři dobře tuší, že následující řádky budou nejen o našich dalších zážitcích, ale také především o lezení. Takže lajci prominou:-)

Po půl hodince jízdy, kdy Kuba nedočkavě vyhlíží první náznaky skal kotvíme na východní straně Railay. Bereme batohy a protože ani nevíme kde ten večer budeme spát, vyrážíme na průzkum, úzkou uličkouprocházíme na Railay west. Jak jdeme dál moc se nám nechce věřit vlastním očím..všude okolo luxusní resorty, ve výstavbě spoustu nových okolo...kde ti horolezci sakra bydlí?! To snad lezou už jen mmilionáři? Vrtá mi to hlavou, když se hladoví a unavení dopotácíme na pláž a chceme si dát něco k jídlu, s hrůzou zjišťujeme, že jenom předkrm tady stojí to, co ve vnitrozemí jídlo pro čtyři lidi. Jsme unavení, hladoví a naštvaní nebo spíš zklamaní. Kde je ta pohoda, klídek, lezci a houpací sítě?

Když v roce 2004 uhodila tsunami na pobřeží Thajska, bylo to právě Railay, které bylo zasaženo...po tomto neštěstí, které spláchlo všechny ty chatičky a bungalovy pro chudé batůžkáře, sem nastoupili investoři a začali budouvat resorty pro lidi, kteří dají za pokoj 35,000 bahtu a vedle bílé pláže s tyrkysovou vodou dávají přednost hotelovému bazénu.

Ptáme se v lezeckém shopu kde se tady levně ubytovat a pán mávne rukou, že tady nikde, že musíme přejít do Tonsai. To je také naše poslední naděje. Při odlivu se dá přejít po pláži, ale vzhledem k přílivu musíme přes kopec džunglí. Doufáme, že tam je přesně to místo, které hledáme.

Po půlhodince chůze s našimi vele krosnami s lezeckým vybavením se doslova dopotácíme skrz džungli k prvním náznakům civilizace. A hned slyšíme: Room room, do you want a room...jediné na co se zmůžu je: How much? Jaká je naše radost, když paní odvětí 250 bahtu i se sprchpou a wc v bungalovu! Nevěřícně koukám na chatičku, je celá z bambusu, jednoduchá, pro naše účely ideální, jsme na kopci v džungli, k pláži je to deset minuut. Bereme! S úlevou shazujeme batohy a pouštíme studenou sprchu.

Patřičně osvěženi vyrážíme k pláži. Podáváme info Pepovi a později na ně narazíme na pláži. Nacházíme jakousi mini vesničku tvořenou především střídáním ubytoven a restaurací. Něco málo turistických informací, salóny na masáže, pronájem kajaků, organizace výletů a lezecká základna Basecamp Tonsai. Tam míříme jako první, prohlížíme si pěkně zpracovaného lezeckého průvodce z letošního roku. Nedočkavě listujeme, zjišťujeme, že tady se leze prostě všude, snad i po palmách. Vyrážíme na pláž kde je první lezení, okouknout to více zblízka. Skalní stěny do kterých za přílivu šplochá Andamské moře měří i 300 metrů. Nestačíme se zaklánět. Skalní masivy všude kolem pláže a v džungli, majestátně se tyčící nad malou zátoku Ton Sai. Většina cest je ale jen na úpatí, klasické sportovní krátké cesty, do 30 m. Klasa dobrá, Kuba tvrdí, že měká. Asi na tom něco bude..ale komu by vadilol vylézt 6b a sedět v něm jen jednou?? :-)

První dny jsou obětované lezení, ze začátku trochu nesnesitelné pocity, že se utopíte ve vlastním potu nebo že si vás na prach rozeberou místní mosquitos. Tyto nedostatky jsou postupem času odstraněny kvalitním repelentem a adaptací těla na fyzickou zátěž v tropickém klimatu.

Nejsou to žádné velevýkony, lzeme pár cest denně, střídáme se s Pepou a Míšou, kteří nemají vlastní lano, všem to stačí jen Kuba by lezl tak třikrát tolik...no na konci našeho zájezdu nazná, že se sem ještě musí vrátit a všechny ty pěkné cesty, co nestihl vylézt, musí vyzkoušet a že jich tu je. Na Tonsai trávíme krásných dvanáct dní. Celý pobyt svítí sluníčko, jen poslední den prší a že to je pořádná tropická průtrž.

Neodoláme nabídce v Basecampu a kupujeme si jednodenní výlet na dws, což je deep water solo. Tento druh lezení spočívá v tom, že jste lodí dovezeni k převislému útesu na který vede provazový žebřík, po kterém se vyleze do míst, kde se dá chytit pohodlně za skálu. Poté lezete podle libosti a když nemůžete tak se pustíte a padáte. Do hluboké vody samozřejmě. :-) Na lodi jede pár zkušených a pár začátečníků. Kuba s Pepu jako první nasedají do kajaku a nechají se dovézt rovnou k žebříku. Ostatní ještě zůstávají v lodi a tak trochu čekají, co bude. Kluci hlásí, že už jenom vylézt na žebřík je záhul. No to se mám na co těšit, říkám si. Ale což zatím fotím a pomalu nazouvám lezečky.Poté vyrážím i já okusit zač je toho loket. Lezu po žebříku, který se se mnou všemožně kýve a konečně dosahuju na skálu. Lezení je až překvapivě snadné a tak lezu lezu pořád dál. Pak mi dojde, že čím budu výš, tím déle poletím do vody a tak zastavuju na místě, odkud by potenciálně šlo skočit a ještě to nemuselo tak bolet. Stylizuju tělo do polohy prkno a s nahromaděným adrenalinem se odrážím k pětimetrovému skoku. Bác a sem ve vodě, ani to nebylo tak hrozné, takže lezu znovu, tentokrám už v mokrých botech, ale nějak extra to nevadí, fotím Kubu..proti světlu visí za jednu ruku ze skály..krásné fotky, posuďte sami.



Já vylezivší po žebříku...



Kub visivší v díře

Když se všichni dosyta vyskáčí, jedeme na opuštěnou pláž poobědvat, pro ty co jsou po jídle čeká k prozkoumání velká jeskyně. K dispozici jsou také šnorchly a tak pozorujeme barevné rybky a korály. Naše loď pak staví ještě jednou, ale tahle skála už budí respekt a tak se na průzkum vydává už jen část naší posádky, Kuba a Pepa samozřejmě jako první. Ostatní fotí a vyklepávají vodu z uší nebo nevěřícně přihlíží jak náš kajakista leze na skálu bez bot, do výšky asi třiceti metrů a bez zaváhání skáče dolů. Všichni jsou v údivu a tleskají. Náš průvodce to komentuje, čím větší výška tím větší zábava. Nemohu souhlasit, mám prosolené všechny dutiny a těším se na pevninu :-)

Náš dws trip se náramně vydařil a večer odcházíme na pivo či drink do jednoho z mnoha plážových barů, kde jsou houpací sítě, stolní hry a rohože s polštářky okolo malých stolků. Pohoda tu čiší ze všeho a ze všech. V každém baru nechybí natažená slack line na procvičování rovnováhy.

Mezi lezením je třeba si dopřát odpočinek a k odpočinku se jako báječný nápad jevil plán půjčit si kajak a jet prozkoumat okolí a šnorchlovat. Ve zkratce-z kajaku všichni byli nadšení asi první půl hodiny než jsme se spálili, začali nás bolet ruce a zjistili jsme, že dopádlovat do Railay je pěkná štreka. Nebylo to tedy úplně špatné, ale rest to tedy taky nebyl, vracíme se s lehkým úpalem, spálenými holeněmi a bolestí zad a rukou :-) Lezení je zlatý sport! :)

Dny ubíhají a my plánujeme, co bude dalším bodem naší cesty. Volba padá na ostrov na východním pobřeží. Míša s Pepou se přidávají a tak tedy vyrážíme ve čtyřech na Koh Phan Ngan. Právě frčíme busem, který v přístavu Donsak pier vyměníme za speed boat a budem čeřit vody oceánu směrem k tomtu ostrovu.

Opouštíme Bangkok a míříme na jih

Tři noci v Bangkoku jsou až až a tak kupujeme lístky na vlak a autobus a vydáváme se na jih, do provincie Krabi a také do stejnojmeného městečka. Odtud je v plánu přesun do zátoky Ton Sai a Railay, kde, jak doufáme, bude lezení tolik, že tam týden bude málo.
Cesta do Krabi probíhala nočním vlakem, jsou v něm sedadla, která se dají rozložit na postel a sedadla normální. Drsní místňáci jedou 12 hodin přes noc vsedě. Cizinci, staří a těhotní místňáci pěkně leží. Až pán přes postele uzná, že už je čas, začne vagónem procházet a postele rozkládat a povlékat. Jsou vždy dvě nad sebou. Dolní jsou širší a tak máme ty. Cestovat vlakem je docela populární, na výběr je první a druhá třída s klimatizací nebo jen větrákem. Jsme chudí batůžkáři a tak jedeme druhou třídou a s větrákem. Jak už jsem psala, u mého sedadla chybělo sklo v okně, otvor byl zakrytý sítí a pěkně tam foukalo. No ale ležení docela příjemné, byla jsem tam tedy pěkně napasovaná, otvor na postel má tak 180cm, takže Kuba se pěkně rozvaloval :-). Přijeli jsme v sedm ráno do Surat Thani odkud jsme měli pokračovat autobusem do Krabi, ten přijel v osm, chvíli jsme jeli a potom zastavili, vystoupili a čekali 40 minut, pak přijel další autobus, chvíli jsme jeli, pak zastavili a pak vystoupili a nasedli do dalšího....jedeme a stojíme, na rohu v nějakém městě, nikdo neví proč no a tak čekáme, místní nakupují v obchodě u autobusu, nakupujeme tedy taky a čekáme. Autobus co opouštěl Surat Thani měl být v Krabi v 11. Je půl jedenácté a my startujeme-jupí. Vyrážíme na cestu. Nestavíme, nepřestupujeme. Po cestě spíme, doháníme časový posun, deficit z vlaku. Ze spaní nás budí řidičovo neustálé troubení a na co či koho a proč to nevíme. Vypadá to, že troubí jen tak, asi jako dlouho jsem netroubil, tak tedy tu tůůůůů! :-)
Ve dvě odpoledne autobus staví na hliněném plácku-aha autobusové nádraží-uprostřed ničeho. Ochotně se nás ujímají místní s nabídkou dopravy do centra. Za malý poplateček samozřejmě. Cizinci jsou tady, ostatně jako všude jinde, zdrojem příjmů. Pozorujeme dva kluky, jak berou batohy a že jdou do města pěšky, je to asi pět kilometrů. Uznáváme, že pro nás dnes není čas na hrdinství a nasedáme do auta. Jsme vysazeni přímo před hostelem a tak se jdeme spokojeně ubytovat. Máme tu zaplaceny dvě noci, když se usměvavé recepční ptám, kde jsou turistické informace nebo jestli nemá mapku města, tak se na mě moc hezky směje, ale tváří se, že nechápe k čemu by mi obě věci byly. Místo toho mi nabídne jednodenní výlet lodí. Fajn.
Dáme si sprchu, je tu tak 35 stupňů, dusno. Jen co vylezem ze sprchy začíná pršet. To nás ale neodradí a protože hlad je silnější vyrážíme do ulic. Google je mocný a tak nám prozradil, že informace v Krabi jsou a tak jsme rozhodnuti je najít na vlastní pěst.
Nacházíme pouliční stravovnu, kde mají šíleně růžové plastově židle a usedáme, vítá nás thajka, co  měří beze srandy asi 130 cm a mluví velice thajskou angličtinou. Dáváme si výborné rýžové nudle s  krevetami, bambusovými výhonky, vajíčkem a sladko kyselou chili omáčkou. Poté vyrážíme dokončit misi Informační centrum, bloudíme městem ale asi po hodině nacházíme íčko. Paní mluví obstojně anglicky a dává mi mapku města, o které už jsem začínala pochybovat, zda vůbec existuje. Pokračujeme na noční trhy, u přístavu je to trh s jídlem. Neodolám a dám si tenkou palačinku na domácím másle s banány a medem. Kuba si dává cosi s rýží a moc si to chválí. Po chvíli tady člověk přestává přemýšlet nad tím, co to na pultu je a vybírá si jen očima:-) A tohle na pohled vypadalo pěkně.
Ve městě pak narazíme na další trhy, kde je vše od jídla, zmrzliny, hodinek, bižu a slunečních brýlí až po malého chlapečka tancujícího break dance s krabičkou na příspěvek od diváků.
Pěkně napapaní a uchození padáme do postele, druhý den kupujeme lístky na loď a hurá do Railay..kde budeme spát zítra, to je zatím ve hvězdách:-)

Krabi v Krabi

Na Kubu útočí...:)

Pod čarou:
-thajci považují za krásné, to co průměrná evropanka za kýč..vše co se třpytí a příliš třpytí je v pořádku, růžová a podobné barvy tu jsou hodně fajn a nejsou cizí ani mužům
-většina tu miluje svůj mobilní telefon, což je většinou iPhone nebo Blackberry a nepouští ho ani na moment z ruky, náležitě ho také zdobí, zlatem a třpytkami
-vše k jídlu, koupené ve stánku co se dá nějak nakrájet, thajci rozkrájí a píchnou do toho špejli
-když někdo tvrdí, že se v Thajsku domluvíte bez problémů anglicky, tak to není tak úplně pravda...domluvíte se ale s problémy :)