Squamish

          Tak po dlouhé době jsem se odhodlal, že náš blog obohatím o nějaké myšlenky. Naší první lezeckou zastávkou na cestě po Britské Kolumbii v Kanadě byla sama největší meka lezení Squamish. Oblast se nachází nedaleko Vancouveru (cca 50 km)na sever od něho.  Městečko Squamish je důležitým přístavem při přepravě dřeva a uhlí, které se rozkládá na samém konci  jednoho z nekonečných fjordů. Samo městečko by působilo velice ospale, kdyby se nad ním nerozkládala dominta Chief. Chief je žulová hora dosahující výšky až 500 metrů.  Její stěny jsou protkané nekonečnými spárami, což je dokonalý hřiště pro horolezce. Avšak to není jediné lezení tady, údolí je plné spousty nádherných stěn jak sportovních tak tradičních, nespočtem bouldrů a mrtě potenciálu do budoucna.

První výstupy jsou datovány až do šedesátých let minulého století. Svou stopu tady zanechal i Sharma prvovýstupem Dreamcatcher  5.14d což byla jednu dobu cesta považována za tu nejtěžší na světě (zatím pouze dva přelezy) a i Češi tady byly. Největší lezecký shop ve městě provozuje Čech Kuba Frič. Na oblast je několik průvodců, ty nejaktuálnější jsou z roku 2012 (Bouldering  Select a Climbing Select).  Leze se tu po nejlepší žule, jakou sem kdy viděl, hrubá s dokonalým třením, ale nežere prsty, můžete tady lézt do nekonečna. V těsném okolí  Squamishe, by jste chyty jen těžko potkali, je to tam totiž sama spára. Zasloužilý Ádrista Mocek by řekl, že spára je jeden velký chyt od zdola až na vrch, ale spousta těchto nekonečných prstových, žabových, pěsťových, kolenových a kdoví jakých záludnic dá člověku pěkně pokořit. Naštěstí je možný do nich použít všechny ty vymoženosti, které většina zná pouze z katalogu Hudáče takže je to vcelku bezpečné…i tak měl jsem párkrát v gatích. Ze začátku mi přišlo divný, že všichni místňáci tahají do skal na skalky baťohy jak autobusy, ale po první cestě mi to došlo. Většina spár má jeden konstantní rozměr od zdola až na vrch takže mít šest friendů, každý jiný velikosti je dost na prd a působíte tady jako trochu chudý příbuzný na návštěvě. Zase si rozpomenete na český písky když máte na třiceti metrech jenom jednoho pořádně držícího frienda.  Je tu však oblast i pro nespáraře, kde je tolik nejtů co není v celým Chiefu. Jmenuje se The Gym J. Super mega dlouhé mírně převislé cesty po lištách a pozitivních chytech, kde se dá spát, dělat oheň, jsou lavičky a perfektní pramen. Zde se dají nahnat deníčkové cesty je to takový Roviště kde nejsou varianty variant, protože to není zapotřebí. Tuhle oblast nám doporučili kámoši fotografové z Chile, kde je prý lezení, že by jsme se divili… takže kam po Kanadě? Za lezením na serfy?

Po cestě do skal se zastavte na malinách jsou tu asi tak třikrát větší a sladší než v Evropě a adrenalin je to skoro stejnej, jako potrápit se v nějaké prstové záludnici, protože na maliny zde chodí medvědice s malýmaJ

Moving on

Lezením by se ve Squamish dal strávit hravě celý měsíc, ale protože se Luňáček začal hlásit ke slovu, tak jsme ho vzali do servisu, abychom mu zařídili nové brzdové destičky. Tam jsme ještě nechali udělat test na to, kde nám utíká voda z chladiče. Pan mechanik, který házel vtípky a poté co odložil nedokouřenou cigaretu, aby si zapálil druhou,  nám to vše spravil, ale řekl si o 230 dolarů, což nám zkrouhlo rozpočet víc, než jsme čekali a tak bylo načase se poohlédnout po práci.
Zašli jsme tedy do knihovny (kde trávíme více času, než za celá svá studentská léta) a začali obesílat farmy a sady po celé Britské Kolumbii. Jeden nedočkavý majitel sadu nám odepsal asi do dvou hodin a tak je rozhodnuto a druhý den vyrážíme směr Kelowna v Okanagan Valley, asi 500 km jiho-východně od Squamish.
Pochvalujeme si, jak Luňáček šlape a hravě zdolává kopce, které jsou vstupem do údolí, kde se u jezera rozkládá Kelowna. Na hřebeni vjedeme do silné průtrže a asi do minuty leží na zemi dva centimtry krup. Nečekaná změna, aspoň nám to umylo auto. Za chvíli je po všem a začíná dlouhé klesání do údolí. Decentně dodržujeme rychlost a Kuba kroutí volantem o 106 aby držel krok se zatáčkami. Místní znalí terénu nás předjíždí i s připojeným karavanem o velikosti českého 2+1 :-)
Projíždíme Kelownou a bez obtíží nalézáme sad. Jen co dojedeme, tak nás vítá Catty a probíráme nezbytnosti okolo ubytování a začátku pracovní doby. Dobrá zpráva je, že v sadu můžeme v autě bydlet zdarma a k dispozici je zázemí na vaření a sprcha. Horší je, že Luňáček spustil vodopád vody z pod kapoty a né a né přestat. Takže potíže s chladičem nás neopustily.
Další den pracujeme, děláme apple thinning, což je protrhávání malých jablíček, aby byl prostor pro rostoucí zbylá jablka. Placeno na hodinu, pracovní doba dle našeho výběru. Výborné podmínky :-) Den nato prší a tak jedeme do města do servisu, zjistit, cože má ta naše kára za problém. Vysmátý Bob nás požádá, abychom se na to raději posadili a začne do poznámkového bloku psát položky a sčítat. Bohužel nám praskl chladič, takže výměna, práce, termostat a kapalina, sečteno a podtrženo za 460 dolarů. Protočí se mi panenky a říkám, že tak za týden nebo dva sme tam cobydup, až na to vyděláme. Pevně doufáme, že je to poslední oprava, která je nezbytná a teď už nám Luny bude dělat jenom radost. A my konečně budem vydělávat taky pro naše potřeby (lezecké obchody  mají vskutku lákavé zboží :).
Další den překvapivě prší už i přes noc a tak jedeme, vyzbrojeni kanystry s vodou v zásobě na sad s třešněmi, kde máme za tři týdny začít. Je to asi 20 km a sad vypadá dobře, mluvíme s majitelem Rogerem, který je podle Kuby správný kanadský farmář. Trochu nám to zvedne náladu a podle předpovědi nás čekají dny plné práce, zatím na jablkách. Až vyděláme na chladič, tak zase dáme vědět :-)

Naše kanadské postřehy

Doma je doma, ale když vyjedete za hranice začnete si nejdříve všímat věcí, co se od rodné vlasti liší anebo si nejlépe pamatujete to, co vás osloví nebo překvapí. Níže uvádíme naše postřehy, které přináší země javorového listu:

- ceny v obchodech a vůbec všude, kde si jdete něco koupit, jsou uváděné bez daně. Což nás mírně řečeno dost překvapilo. V restauraci se u jídel též neuvádí daň a navíc se počítá ještě s dýžkem ve výši 15%, takže konečný součet se vším všudy, bude tak o polovinu vyšší než ceny v lístku. Asi do restaurace chodit nebudem :-)
- Češi nemají nejdražšíí volání na světě. Je to Kanada. Nebo se o prvnenství aspoň pokouší. Co nás štve je, že se platí i za příchozí hovor.
- Hodně aut má barvu zadního blinkru červenou. Chvíli mi trvalo zjistit, zda auto přede mnou brzdí nebo odbočuje :)
- první anglické slovíčko, které jsme neznali a zde se jemu přiučili bylo "cougar" což je puma. A to v souvislosti: "Pumy jsou tady všude, stejně jako medvědi. Jo, někdy přijdou i do města, ale to všude vyvěsí cedulky. Takže to včas zjistíte..." OK
- auta a domy jsou zde značně předimenzované. Takový rodiný dům o třech patrech není vyjímka, ani bych se nedivila, kdyby měl výtah. Oblíbený druh aut je tu tzv. truck, takže auto s korbou. Jeho kapota ovšem dosahuje takové výšky, že si mohu přečíst jeho SPZ ve výšce svých očí :-)
- znalost dopravních značek je omezená, myslím tím rozmanitost. Značka jako "Slepá ulice", "Hlavní silnice" nebo "Dej přednost" tu nejsou, vše se řeší spíš nápisem: "Tahle silnice dál nevede" nebo "Zařaďte se". Obzvlášť nás pobavilo řešení přednosti na křižovatce, nejsem si jiistá, že zde jsou obeznámeni s pravidlem pravé ruky, protože křižovatka se zpravidla řeší tak, že se do každého směru dá stopka. Když se na takové křižovatce potkají tři či čtyři auta tak průjezd zpravidla vypadá tak, že na sebe všichni řidiči koukají a čekají, kdo bude odvážnější a vyjede jako první :-) Já jsem například obdržela přednost od protijedoucího auta, které jelo rovně a já odbočovala přes pruh doleva. Nevadí, takže to řešíme Asia style a suveréně jezdíme mezi prvními :-)

Truck a za ním duha

Co je milé, je fakt, že při červené na semaforu a při odbočování doprava můžete jet barva nebarva, tedy pokud zleva nic nejede.
-zajímavý poznatek, byť zatím nevyzkoušený je, že v každém městě (údajně) každou první a třetí středu v měsíci probíhají tzv. Food bank a znamená to, že se vystojí fronta a pak jste vpuštěni do prostoru, kde si můžete nabrat jídlo zdarma. Je to určeno pro nejchudší, takže jsme tam zatím nebyli, ale někde je třeba velký přebytek chleba, který by se vyhodil a tak tam možná zajdem :)

Snídaně, co v autě zbylo

-další luxusní zpráva pro nás byla, že na všech parkovištích před obchodem Wal Mart se může legálně stát přes noc, takže tam teď bydlíme! Nikdo s tím neměl problém a prý je to ověřeno i u policie, takže všechny Wal Marty v BC, těšte se! :-) Ve zmíněném obchodním řetězci jsme také nalezli naší novou "oblíbenou" značku potravin (viz. obr.)

Litr džusu za 89 centů, atd.

-taky máme nové kamarády: Mariu a Diega z Chile a českou Evu :)

Po lezení u táboráku

Kde je lezení, tam je blaze

Po všech nutnostech, co jsme zařídili se naše cesta obrátila směr sever a to hlavně do Squamish a do Whistler. Tam jsme jeli navštívit Kubovy "známé" které jsme v životě neviděli a měli o nich velice chabé povědomí, stejně jako oni o nás. Nicméně nás velice vstřícně přijali a my za nimi zamířili už ve čtvrtek. Whistler je mini horské městečko, které je pěkně vyšperkované hlavně kvůli olympiádě, která zde probíhala v roce 2010. Setkáváme se tedy s Evou, která nám v rychlosti představí dům a běží pro děti do školy. Ještě se ptáme, kde koupit věci potřebné k výrobě postele a dle instrukcí vyrážíme na nákupy. Přijíždíme do industry čtvrti ve Whistler a jako Alenky vstupujeme do obchodu, kde mají snad všechno právě k našemu účelu, prkýnka, desky, matrace a spoustu dalších věcí. Škoda, že rozpočet nedovoluje pořádně autíčko vyšperkovat. Bereme to nejnutnější, obdržíme dvě hrsti šroubů zdarma a hurá všechny ty poklady naložit.
Při návratu se zrovna potkáváme s Evou se kterou vyskakují z auta její tři dcery. Eva je Kanaďanka, takže ke Kubově úleku mluví anglicky (rychle), přestože rodiče byli Češi. Nicméně místo češtiny naznali, že pro dcery bude užitečnější francouzština a jak se zdá, tak se trefili. Holky zvědavě nakukují do našeho auta a přemýšlí o tom, proč tam budeme mít postel :-)

Řežeme...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

...měříme...

...a bydlíme!

Druhý den se pouštíme do práce a po poledni už zkoušíme pevnost kontrukce i s matrací. Zdá se, že drží i když to trochu skřípe :-) Zůstáváme ještě jednu noc a v sobotu dopoledne míříme zpátky na jih do Squamish. Významná a vyhlášená lezecká oblast, kam by měl zavítat nejspíš každý horolezec. Průvodce nemaje se vrháme podle vlastního uvážení vstříc místním spárám (cracks).
Kouzlo lezení ve Squamish spočívá převáže ve vlastním jištění, tzn. ve skále se neleskne ani jeden nýt či borháček, aby napověděl či případně zachránil nebohého lezce. A tak Kuba vyndává na světlo svoje sety friendů, stopperů, vklíněnců, čoků a samozřejmě spárové rukavice. Spáry protkávají kompaktní žulové stěny všemi směry. Lezcovo srdce plesá. Nalézáme a daří se nám, na začátek nadšení. Lezeme v sektoru Smoke Bluffs. Oblast obrovská, čistí se více a více stěn a tak lezení přibývá. Oběma se nám líbí kvůli lezení, mě ještě o trochu víc díky všudepřítomným malinám :-) Večer testujeme postýlku v autě a první  noc přespáváme. trochu se bojím medvědů, ale vypadá to, že si na nás žádný nepočíhal a tak se oba dožijeme rána.
Druhý den míříme prozkoumat druhou oblast Murrin Park. Tady jsou položenější náklony stěn a tak jako správný práskač odmítám jít na druhého a dvě cesty tahám. Pak prý jdeme na něco těžšího a tak mě Kuba nažene do kolmé spráry za 5.11a - zdálo se mi to trochu těžší :-D (převod viz. tabulka níže)

Tabulka pro převod lezecké obtížnosti

Den nato dáváme rest day a jedeme obhlédnout největší dominantu Squamish a tou je masiv s příhodným názvem The Chief. Je to obrovská skála, která má cca 500 m na výšku.

The Chief

Nahoru vedou turistické trasy, nás však více lákají ty lezecké. Jednalo by se asi o šestnáct délek spárového lezení po vlastním jištění. To znamená zábava na celý den a ještě k tomu sejít celý masiv dolů, protože na slanění nám chybí druhé lano. Prostě velká výzva! Zvažujeme naše možnosti a uvidíme :-)

Kuba v akci

Přetlačuju kámen :-)

Mezitím Kuba pobíhá v lese pod masivem a zkouší nějaké bouldry, já dávám prstům odpočinout, ale pak si taky jeden dám.
Pobíhání nás zavede až pod cestu The Dreamcatcher 5.14d, kterou jsem znala díky Sharmovi ještě dřív než jsem věděla, že je v Kanadě :-) Prostě na ni koukáme s otevřenou pusou a vracíme se zpátky do reality :-)

Nejdřív po rajbajsu vlevo, pak linií vpravo a nahoru...The Dreamcatcher.

 

Zatím zůstáváme tady, v plánu je přesun směr Kelowna, což bude naše pracoviště, ale to zatím není aktuální :-)

Cesta do Kanady

Datum našeho odjezdu do Kanady se přiblížilo na den "D" a my se už v předvečer nacházeli v Praze, kde jsme poslední večer v ČR srdnatě zapíjeli se Zorkou a Zuzákem. Z oblohy se lily proudy vody a my jsme špekulovali, jak se dostanem na letiště, když nám pro jistotu zavřeli metro. Volíme dopravu tram-bus a místo pohodlných 40 min nás čeká dobrodružná hodina a půl cesty. Když nás tram vyhodí někde u Motola a my pak bez čekárny stojíme 15 min v dešti, bez možnosti si ověřit, zda slibovaný autobus přijede, protože někdo zřejmě uznal za vhodné vlatniti jízdní řád ze zastávky a ukradl ho. Neklesáme na mysli, mokneme a čekáme. Autobus na letiště přijíždí a my kompaktně sbalení do kufru o váze 24 kg (17 kg je lezení a zbytek Kubovo oblečení) a do krosny, která má 14 kg s mým oblečením, se vecpeme do busu a vesele se vezeme. Na letišti si vytiskneme palubní lístky u samoobslužného automatu, což zapříčiní, že let Praha-Frankfurt sedíme vedle sebe, ale let Frankfurt-Vancouver máme sedadla každý někde úplně jinde. Odbavení proběhne v pohodě a tak máme spoustu času na poflakování po obchodech, kde půl litru džusu stojí 150,- :-) Nalodíme se do pidi letadla, kde dostaneme muesli s jogurtem a těšíme se na velký letadlo se správným servisem. Aerolinky Condor jsou z Německa a tak vydedukuji, že letušky nebudou nic moc a k jídlu bude bramborový salát a schitzel. V obojím jsem měla pravdu. Navíc se doplácelo za  jakýkoliv alkohol a při letu, který trval 9:50 hod jsme neměli ani obrazovky na sedačkách před sebou. To jsme shledali jako velice závažný problém. Naštěsttí jsem zasedla místo vedle Kuby milému Němci, který ochotně šel na původně moje místo a tak jsme aspoň byli vedle sebe.

Mini přístav ve Vancouver

Let proběhl celkem v pohodě, pořád za denního světla a ve Vancouveru jsme přistáli po čtvrté odpoledne místního času. Počkat na kufry, v pohodě. Jít na imigrační...předložit pas a zvací dopis, co přišel z kanadské ambasády doporučeným dopisem. Jaký nepříjemný pocit, když jsem zjistila, že můj dopis v dokumentech chybí! Hlavou mi proběhl seriál otočení se na letišti na patě a tradá do Čech. Připravuji si výmluvu, že se musel někde ztratit, atd. Paní u přepážky naštěstí jen zajímá, cože to sem jedeme dělat a bum razítko je na místě. Dobrý, teď ještě k přepážce, kde udělují pracovní povolení. Budou tam chtít dopis? Kubův radši schovám a kdyžtak se  na něco vymluvím. Jsme skoro na začátku fronty, hlavně se usmívat! Pán prohlíží  víza, pasy, tiskne povolení, bum razítko a tradá. Hotovo! To šlo hladce, až se tomu nechce věřit. Super, takže bereme kufry a jdeme na Skytrain, kupujeme lístky, které si neoznačíme, takže jsou neplatné :-) a jedeme do centra, kde máme najitý hotel.

Kub kráčí spolu se sochami polské umělkyně

Pán na recepci je dozajista bývalý hipík a povídá mi, že tady je to pro chudý a ať se jdu radši na pokoj prvně podívat. No, tak se jdu podívat a to teda koukám, hostel byl na vrcholku své existence asi před padesáti lety, ale což není na zbyt, tak platíme tři noci a moc se nerozhlížíme.
Vinou časového posunu se druhý den budíme ve čtyři ráno a okouníme. Když udeří normální hodina vyrážíme do města obstarat nezbytnosti jako kanadskou SIM kartu, SIN číslo kvůli daním, založit účet v bance, koupit evropsko-kanadský adaptér. Šetříme peníze a chodíme pěšky, myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsme ušli tak deset kilometrů! Ve Vancouveru je teplo a svítí sluníčko, my díky rannímu startu jsme pěkně v mikinách...no nic. Vše vyřídíme a opět se hlásí posun a tak se nám chce šíleně spát už ve tři odpoledne, no devět hodin se někde projeví. Nepodléháme a v knihovně na netu projíždíme inzeráty aut k prodeji. Naše možnosti jsou poněkud omezené.

Luňáček má novou SPZ

Naštěstí natrefíme na horký tip a druhý den se ho vydáme obhlídnout. Je to Chevrolet Lumina, 1994, samo automat. Trochu z toho něco kape, ale shodíme cenu z 1200 na 950 a dohoda je na světě. Ještě paní na pojistku, které vysolíme další 360 dolarů a "Luňáček" je náš. Postupně zjišťujeme, že nemá vodu v chladiči a asi je potřeba často kontrolovat olej v motoru i převodovce, za první výplatu koupit nové brzdové destičky, ale jinak se zdá vše ok. Ťuk, ťuk! A tak vymontujeme zadní sedačky, zanecháme je v bazaru a tradá do ulic. Parkujeme za hostelem, ráno nahážeme bagáž do auta a vyrážíme na sever.

Důkaz! :-)