Abych to vzala pěkně od začátku, tak vše začalo na Kateřinu v mrazivé Praze. V šest ráno koukáme na lístek SA z Prahy do Mnichova a přemítáme, zda jedemee autobusem nebo vlakem?? Původně mám samozřejmě zakódovaný v hlavě bus, ale místo odjezdu je Wilsonova a čas 7:16??? To je podezřelé, tak se nechám Kubou zvyklat k myšlence, že možná fakt jedeme vlakem. No nic je na čase jít to zjistit. Po chvíli, co lítáme nádražím skrz naskrz, v neděli ráno všude zavřeno, nám svitne a jdeme na na nádraží na bus. Tak přece jedeme busem.
Průběhem letu nebudu čtenáře zatěžovat...pár turbolencí, myšlenek na to, jaká škoda by byla zemřít nad Ruskem a nakonec po šestihodinovém čekání na letišti v Pekingu nasedáme do Boeingu 777 a letíme směr Bangkok.
Na letišti se rozhodujeme se do hostelu dostat na vlastní pěst a kašlat na taxi. Bereme tedy skytrain a vyrážíme do města, na půli cesty musíme měnit skytrain za bus a to se zdá trochu těžší, než jsme předpokládali. Bus jezdí ze zastávky, to ano, ale nikdo neví kdy. Na zastávce není jízdní řád a ani schéma, kam jede, je tam jenom cedulka bus. Tak čekáme. Hned jak jsme vystoupili ze super truper vlaku, tak máme pocit, že jsme ve skleníku. Nedočkavě se rozhlížím po ulicích, říkám si, to je teda mazec,, změť všemožného všude :-)
Bus ne a ne dorazit, tak nasedáme do tuk tuk, vtipného vozítka na třech kolech, se sedačkou pro dva až tři lidi. Frčíme směr náš hostel. Nepamatujeme si přesně naší ulici, tak říkáme tu v Bangkoku nejvyhlášenější Khao San Road. Tuk tuk nás po zběsilé jízdě, kde nic není překážkou, vysadí a my bereme batohy a vystupujeme. To je teprve něco! Říkám, si, to není možný, taková mela na jednom místě..Kuba zocelený Pákistánem a okolím, poznamená, že to ještě neí tak hrozný. Ulice ve které život snad nikdy neutichá. Hlasitá hudba, tisíc a jedna neonová reklamní cedule, ta na Mc Donald je suveréně nejlevětší. Jídlo a zboží všeho druhu. Thajské masáže, smažené kobylky, kokosová zmrzlina, obleky na míru, zcela pravé Calvin Klein boxerky, pivo Chang, milión a jeden suvenýr, naue jsou dvěšnice za dvanáct korun-to je něco pro mě, oblečení, tašky, boty a také falešné doklady k čemukoliv, na počkání. Můžete být třeba UK press nebo agent FBI, stačí foto pasového formátu :-)
Do postele se dostáváme asi ve dvě v noci..na krásných dvanáct hodin propadáme spánku v úspěšně nalezeném hostelu, který jsme mělli zamluvený. Pojem o čase je trochu komplikovaný, neseřídili jsem si mobily a tak nám každý časoměřič, včetně pc, ukazuje jiný čas. Snažilli jsme se řídit místními, ale pán v cestovní kanceláři měl osm a na nádraží bylo tři čtvrtě na šest..tak vlastně nevíme.
Den druhý, vsatáváme ve dvě odpol-aspoň si myslíme, že jsou dvě. Plán dne je jasný, najít nádraží a koupit si jízdenky na vlak a následně autobus, který nás doveze do Krabi. Bájného místa na jihu, které skýtá, pláže, drinky s paraplíčkem, potápění a hlavně lezení. Po cestě potkáváme ochotné místní, kteří radí co je třeba vidět a nepromeškat. Jeden pán vyděšeně kouká, proč jdeme až na nádraží? A míní, že je to nejméně patnáct kilometrů. Tomu trochu nevěřím, nicméně říkám, že to nevadí. Ptá se tedy: Where do you come from? A já říkám: We are from Czech republic. A on říká: You come from to here?? AAA, so you like to walk... Trochu zmateně na něj koukám, ale nakonec přikyvuju :-) Vtipná představa dojít z ČR do Thajska pěšky. Co naopak překvapilo nás je systém dopravy. Každému musí být tak po dvou vteřinách, co pozoruje dopravu v centru, jasné, že dobrovolně by za volant sedl jedině blázen nebo místní. Jezdí se vlevo a jezdí se neohroženě. Barva na semaforu není zeď a přechází ten, který se tváří nejodhodlaněji. Můj osobní tip je, ýe každý thajec má minimálně dvě auta, jinak není možné, kde se to všechnoo bere. Auta a autobusy jakž takž dodržují barvu na semaforu, to ale neplatí pro motorky, skútry a tuk tuky. Ono to pro ně tedy platí, ale oni se podle toho moc neřídí. Protože se vejdou do pruhu vedle aut, tak jezdí bez ohledu na barvu. Když to nejde po silnici, tak po chodníku. Inu chodec není nikdy ponechán pocit, že za ním nebo z poza rohu něco nevyjede. :-)
Naše mise je splněna, patnáct kilometrů to nebylo, ale tak pět možná jo. Statečně cestou odmítáme všechny tuk tuky, jejichž řidiči očividně nechápou cizince, kteří jdou pěšky a cestou obědváme vynikající polévku. Po zakoupení lístků se ztratíme v China town a poté co se najdeme, nasedáme na zpáteční cestě na loď. Ta frčí po ohromné řece a za osmnáct korun za dva nás veze tu šílenou cestu zpátky do hostelu. Na rohu ulice, kde je náš hostel si kupujeme každý sedmičku piva Chang-čech se nezapře-za 50 bathů a jdeme si sednout ke stolečku před hostel a probrat co zítra. V plánu zcela komerční sight seeing a festival světel, který je při listopadovém úplňku. máme štěstí.
