Winter session

Už je to zatraceně dlouho, co jsem sem přispívala naposled sem na blog a za to se předně omlouvám, veškerou vinu házím na své dobré vychování, protože jsem se celý měsíc věnovala Zorce, co nás sem přijela navštívit. Že jo, Zori? :-)
Tak, ale konec výmluv a hurá do psaní. Mám pocit, že můj poslední příspěvek končí větou: "Těšíme se, až bude sníh." Nebo tak něco podobného. Inu, tak sněhu tu máme požehnaně. Doneslo se mi, že v ČR je sníh momentálně nedostatkovou komoditou a tak pokud jste zapomněli, tak je to bílé, nadýchané a když to napadá pod bundu, tak to studí!

SNÍH

Rozesmátí lyžníci-Kuba a Zorka na Ripper chair

Nicméně předně popíšu naší pracovní náplň a pak radovánky. Během listopadu byl hotel hotový ghost town (rozuměj-nikde nikdo). Hosta člověk nepotkal, co byl týden dlouhý a tak jsme si hleděli svého a na plno jsme se věnovali deep cleaningu. Nevím, jestli jsem popisovala, co je deep clean pokoje. Anglicky hovořící nejspíš tuší, nicméně spočívá to v tom, že banda housekeeperů vtrhne do pokoje, převrátí ho vzhůru nohama a po cca 4 hodinách pokoj opouští, ten se leskne a blyští v každém zákoutí. Je to takový hloubkový úklid, kde ani vidlička nezůstane na svém místě. Dělá se inventura vybavení, všechno se přepočítává, otírá se každá žaluzie zvlášť, myjí se okna, omývají se zdi, otvírá se každý šuplík a skříňka, po kolenou se leze aby se otřely všechny kobercové lišty a takové podobné libůstky, ješte mne napadá zvedání nábytku, včetně asi 200 kilového gauče a postelí a luxování pod vším, co stálo na koberci. Taky počítání ramínek! To bych málem zapomněla.:-) To by se člověk někdy divil, co všechno se dá najít. Deep cleaning nevyžadoval žádné nahlašování kam jsme se dopracovali, během dne a tak jsme všechny pauzy trávili v pokojích, rozvalení na gaučích a u televize. Není tajemstvím, že některé pauzy se nebezpečně protáhly. Ale jak jsem již psala, nikde nikdo, kdo ví, co dělaly šéfky :-) Na konci dne se, všichni odpotáceli domů a pak zase na novo. Volné dny jsme trávili doma, venku pršelo a sníh pořád nikde. Ski areál se otevíral 30.11. a do poslední chvíle to vypadalo, že nebude na čem jezdit. Pravda, někdy v půlce listopadu se objevil poprašek na vrcholcích, to v nás udržovalo naději.
Jak se blížil začátek sezóny, tak hotel posiloval pracovní pozice, my, co zůstali z léta, jsme se těšili na nové tváře. Moc nás nebylo, asi 10-15. Nabíralo se cca 40 lidí, takže velká změna. První várka lidí dorazila a bylo třeba je zacvičit do houskeeperské činnosti. Byla jsem pověřena zácvikem nových duší a tak mám na svědomí asi 6 vyškolených nově příchozích. Asi kvůli kouzlu mé osobnosti :-)
Nejprve bylo zacvičování zpestřením, pak spíš otrava :-) Po osmé trpělivě stát nad nebohým teenagerem a vysvětlovat mu, že ten rožek při stlaní postele má mířit dolů a né nahoru, nakonec omrzí každého. Na druhou stranu někteří nováčci jsou poslušní a úslužní a vzhlíží k vám. Při odpovědi na dotaz, jak jsem zde dlouho, povážlivě kývou a vyzařuje z nich respekt. Samozřejmě, že je mezi sebou porovnáváme a většina z nás, co tu pracuje déle dostává nové lidi, aby se s nimi rozkoukali a zvykli si na pracovní tempo. Pak se o pauze navzájem zajímáme: "Tak co ta nová/ý co s ním děláš?" "No nic moc, je pomalej a nejdou mu kuchyně." :-) A podobně. Nemyslíme to zle, jen jsme trochu škodolibí. Kuba proslul jako nápravné zařízení skoro zatracených a zcela netalentovaných uklizečů. Vyvinul jedinečnou metodu cukru a biče. Pokud je někdo opravdu ztracený případ, je mu přidělen Kuba a ten nasadí svoje svědomité taktiky. Jasné příkazy, neustálé popohánění, nekompromisní kritika (vždy konstruktivní :-) a za odměnu čokoládka. No kdo by s ním rád nepracoval? :-) Na schopné kolegy je samozřejmě milejší :-)

Kuba na vrchu Stoke chair

Vypuknutím lyžařské sezóny hotel výrazně ožil. Narvaná místnost při pauzách, lidé sedící po zemi-my ovšem ne, už máme vydobytou jistou pozici. Ale hlavně spousta hostů. A jak říká šéfka: "Kde jsou hosti, jsou problémy." Náš hotel, cílený na bohatší klientelu bohužel jenom potrvzuje, že někteří movití jedinci dávají výrazně najevo, kdo tomu tady velí. Naivně si myslí, že jsou to oni :-) S opovržlivým pohledem zavírají výtah, když se chcete svést nebo s velice očividným gestem, jak moc je otravuje, projít kolem uklizecího vozíku, který stojí v chodbě. Nebo paní, která platí asi 750 dolarů za noc v pokoji a zeptá se vás, zda jí můžete sehnat další jablka, že ty co měla při příjezdu v míse, už jí došly. No zase se máme čím bavit. Nejvíc mi ovšem vyrazilo dech kradení čokolád. Hotelová novinka pro tuto sezónu je čokoláda na pokoji. Jsou to takové ty malé čokoládičky, co se dávají na noční stolek. Protože housekeeping je banda nezvedených mladých lidí, tak čokolády dostáváme přidělené každé ráno, podle toho kolik máme pokojů. Jaký byl můj údiv, když z původních 12ti co jsme ráno obdrželi, nám po chvíli, co stál vozík v chodbě, zbyly v košíčku pouhé tři. Lamentovala jsem celou cestu k výtahu a s neuvěřením se přesvědčila, že kdo má hodně, chce ještě víc, i kdyby to měla být jenom čokoláda. Takže teď je schovávám pod kafe a je to! :-)
Tím si myslím, že jsem obsáhla naší pracovní činnost a působení na pracovišti.

Jízda gondolou z úpatí až téměř na vrchol

Panorama, vrchol Stoke chair

Je tedy čas přejít k příjemnější stránce. To jsou naše víkendy, které trávíme samozřejmě na sjezdovce. Od hotelu máme ski pass na celou sezónu za opravdu výhodnou cenu. Z původních 1200 dolarů jsme zaplatili 105, dostali kartičku s fotkou a hurá na svah! Já jsem měla to štěstí, že při otevíracím dni 30.11. jsem byla mezi lyžujícími.První dojmy byly opravdu smíšené., Po loňské zimě strávené ve slunné jihovýchodní Asii, tělo znatelně odvyklo na snowboardové pohyby.

Snowboardové vyčerpání

Tady už v plné síle, černá Jallapeno

Důležitý a největší rozdíl oproti ježdění (lyže, prkno) v Evropě, je v tom, že tady se hodně cílí na prašanový sníh a rolba je tu pomalu sprosté slovo. Areál se pyšní nejprudšími svahy v severní Americe a tak většinu z nich rolba ani nevyjede. Upravené jsou za tzv. powder days (den kdy padá., padá, padá a padá) pouze nejnutnější traverzy (sjezdovky propojující vleky, atd.). Další výrazný rozdíl je množství lyžařů. Až na dny, kdy kvůli sněhu zavřou obousměrně dálnici a lidé v Revy uvíznou, tak jste tu skoro sami. Asi tak jako kdyby jste pobrali lidi ze Šacberku ( http://www.sacberk.cz/ ) a rozpustili je v Aspenu. :-) Areál se rozkládá na hoře Mt. Mackenzie 2,456m jezdí se na jižní, západní a severní straně. Většinu prostoru, kde se jezdí pokrývají lesy (glades). Takže se tu z velké části holduje freeride a skokům jak v lese, tak z útesů. Když jsem slyšela, že se tu jezdí v lese, můj pud sebezáchovy hlásil, že já nebudu mezi těmi, kdo se dobrovolně pustí mezi stromy. Ani nevím, jak se to stalo a už skáču přes klády a honím freeride v průsmycích a sněhu po kolena hrnu před sebou jako malá rolba. :-)

Kuba hrne prašan

A póza na černé Tally Ho

Ještě abych se vrátila k té technice, nebo stylu jízdy. První nadšenci, co sejdou panenský prašan jsou nejspíše ti nejšťastnější. Kdo jízdu prašanem zažil, dá mi za pravdu. Vytváření vlastní stopy, ne tak jízda, jako spíš plutí sněhem. Prkno nebo lyže nevidíte, zato zažíváte, pro mě nový pocit, jaké to je hrnout před sebou sníh vlastními koleny :-) Tělo se musí trochu více snažit než jen přenášet automaticky váhu, jako při jízdě na urolbovaném svahu. Po prvním kontaktu s bohužel už rozježděným prašanem onoho 30. jsem divoce mávala rukama a mojě tělo vlálo jako vlajka na stožáru. Moje pocity smíšené až rozpačité. Takhle to dál nejde! Začala jsem trochu více přemýšlet, co po mě sníh chce a co potřebuju s tělem dělat. Světe div se, pokroky se dostavily nečekaně rychle.

Už zase skáču ...!

Mimo váhu na zadní nohu, což je v prašanu nezbytností, tak i poloha těla při skoku a dopadu. Už to tady s Kubou brázdíme jako profící (nadsázka) a každým dnem jsme si jistější. Nejde ani tak o styl, jako o pocit z jízdy a o schopnost překonat výzvy, kterých hora nabízí nespočet!
Kubovi Ježíšek donesl outdoorovou kameru GoPro a tak snad brzy nabídneme videa z našich sjezdů. Zatím jsou k našemu pobavení, pro publikaci vyžadují úpravu a střih. Takže se jistě máte na co těšit! :-)

Tak takhle to vidím já!

Koho by zajímalo, kde že to vlastně jsme a jezdíme, tak http://www.revelstokemountainresort.com/  odkaz na resort a hotel.

Pozdravy od Jakuba do Jakuba

aneb dobro došlo....děkujeme!

Cestou necestou

Náš nástup do práce ihned po třešních nám znemožnil vydat se do sousední provincie Alberta a tak jsme si na její návštěvu vyhradili první týden v říjnu. V hotelu opadlo šílenství bus turistů a tak nás mohli na devět dní postrádat. Není to mnoho, ale lepší než nic. V plánu bylo převážně vzít útokem všechny lezecké destinace, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli do části Alberty, kde se táhnou Skalisté hory, tzv. Rockies, tak jsme lezení po jednom velice chladném a větrném pokusu vzdali.
Zbývala tedy možnost výlet pojmout zcela poznávacím způsobem a to stylem, zastavit u každé zajímavosti, kterou po cestě hlásala cedule. To se nám beze zbytku podařilo a na konci devátého dne jsme zaparkovali před domem a tachometr hlásal ujeto něco kolem 3 000 km.

Mapa trasy našeho výletu

 Vyjeli jsme  tedy směrem Alberta, konkrétně městečko Banff a Canmore. Mekky lezení, obě města jsou výrazným turistickým centrem a hlavní třídy jsou převážně tvořeny obchody a restauracemi.

Hlavní třída v Banff

 V Banffu se potkáváme s Evčou a jejím bráchou Jožou, cestují spolu poslední týden, před jejich odletem domů. Rozhodujeme se společně cestovat pár dní. Jedeme z Banffu směrem do Canmore, kde jsme udělali výšlap ke Grassi lakes, jezírka nad městem, které jsou obklopeny kvalitní skálou, na které se leze. Zde se ovšem setkáváme s prvním sněhem a tak lezení zavrhujeme.

Grassi lakes

Po pikniku, procházce po městě a objevení českého turistického značení, ovšem v angličtině a přespání na parkovišti u Tim Hortons jsme se vydali do Grotto canyon, kde jsme také zkoušeli lezení. Mrazivý vítr, který profukoval kaňonem, nám dal jasně najevo, že pokud lézt tady, tak rozhodně ne v říjnu. To už je v místě, které je skoro nejvýše položené v celých Rockies, trochu pozdě. Tak jsme jeli okouknout aspoň nedaleký masiv Yamnuska, který je vyhlášený pro vícedélkové cesty. Obdivovali jsme ho ze silnice, udělali fotky a jeli zpět do Banffu, kde jsme  měli naplánované grilování v parku.

Na první pohled české turistické značení, tady anglicky

Yamnuska

Po úspěšném grilování, ale zmrzlí na kost, jsme zapadli do spacáků a usnuli pod zcela jasnou oblohou, abychom se ráno probudili do jinovatky a námrazy na autě. Po snídani a troše nakupování v Banffu se vydáváme nahoru  na sever, do městečka Jasper. Právě mezi Banff a Jasper vede dálnice označovaná HWY 93 nebo taktéž Icefields Parkway. Jedna z nejpanoramatičtějších silnic v Kanadě. Má něco kolem 250 km a právě podél této cesty je spousta turistických zajímavostí.
První den  jsme dojeli k jezeru Bow lake, kde jsme i přespali. Bylo naprosto ledové a obklopené zasněženými horami.

Bow lake

Nocujeme na parkovišti, oblečení do všeho péřového oblečení, které máme s sebou, včetně čepice a ponožek, není čas na hrdinství, teploty v noci klesají pod nulu. Ráno se vydáváme na malý výšlap okolo jezera a následujeme stezku, která vede k vodopádu, který je ale před zimou dočista vyschlý. Po tomto okruhu sedáme do auta a pokračujeme dál na sever, jen o pár kilometrů dále je vyhlídka na Peyto lake. Neuvěřitelně tyrkysově modré jezero, které doslova září z krajiny. Barva  jeho hladiny je způsobena odrazem slunečních paprsků od části hornin splavené z ledovce, který do jezera vtéká.

Peyto lake

Peyto lake necháváme za námi a jedeme dál na sever. Cesta vede horským údolím, kde na obou stranách lze vidět tyčící se hory, krásná podívaná, máme štěstí a je jasno, výhledy jsou krásné, cesta je většinu úplně rovná a jízda rychle ubíhá.
Zastavujeme u Misthaya canyon, což je v překladu z indiánského jazyka Grizzly. Naštěstí na nás nikde žádný medvěd nečíhá a tak si v klidu prohlížíme hluboký kaňon, který vytvarovala řeka, na jaře vždy o něco mohutnější, díky sněhu, který taje z hor. Kuba se rozhodne zapózovat u hrany kaňonu a protože je sice kaňon hluboký, ale úzký rozhodne se ho nečekaně přeskočit. Jak jsem čekala, až zapózuje, tak jsem ho i při přeskoku stihla vyfotit, nicméně následně měl štěstí, že je na druhém břehu, protože mě dost vyděsil a něco by si vyslechl :-) Kuba vysmátý od ucha k uchu ještě chvíli skáče do děr a vylézá a pak se trochu uklidní :-)

Kuba levitující nad Misthaya canyon

 Po proskočení sedáme do vozu, který nás spolehlivě veze zase "o dům dál" k dalším přírodním zajímavostem. Projíždíme nejvýše položeným místem naší cesty na sever a to průsmykem Sunwapta Pass, který leží cca 2000 m.n.m.
Naším dalším zastavením je Athabasca Glacier, což je ledovec de facto viditenlý ze silnice. Většina zajímavostí je dostupná autem, maximálně je návštěvník podroben chůzi na vyhlídku a to činí tak 300-700 m chůze po dobře upravené cestě, kde by projelo i dítě na tříkolce, takže žádná velká turistika.

Athabasca glacier

Ledovec doslova mizí před očima, podél cesty, co k němu vede, jsou vidět cedule, které nesou datum kdy ledovec sahal až k nim. Je smutné pozorovat, jak rychle taje. Informační tabule u něj předpovídají i jeho potenciální zmizení v době několika desítek let.
V podvečer dorazíme do Jasper, malého městečka, dalo by se říci uprostřed  ničeho. Jedna z věcí, co sem láká turisty je lyžařský resort a fakt, že do Edmontnu-města velkého asi jako Calgary, je to necelých 300 km. Tady nocujeme zaparkovaní na jedné z ulic ve městě, jediní návštěvníci široko daleko našich aut, jsou laňe, které přišly okusovat rostliny ze zahrady u jednoho z domů. Nikdy jsem neviděla laňe takhle blízko, musím říct, že jsou vážně velké :-)
Další mrazivé ráno v Jasper a tak jdeme na snídani do Tim Hortons, což je síť kaváren po celé Kanadě a USA. Všichni Kanaďani Tima bezmezně milují a pověstné je především kafe DoubleDouble, což je dvojité mléko a dvojitý cukr, na mě až příliš sladké, ostatně jako všechno tady. Mají i nepřeberné množství koblih a muffinů a i když si člověk myslí, že sladší už to být nemůže, tak u Tima zjistíte, že to vždy sladší být může :-) Fakt, že Kuba nedopil svojí horkou čokoládu, protože bylo moc sladká, už o něčem svědčí! :-)

Snídaně od Tima

Po snídani se loučíme s Evčou a bráchou, zatímco oni se vracejí stejnou cestou do Revy, tak my pokračujeme na západ po Yellowhead HWY směrem na Kamloops. Evča a Joža nocují v našem bytě, aby po téměř měsíci života v autě zjistili, jeké to je opět chodit po koberci :-)
Jedeme ještě  k Maligne lake, což je jedno z největších kanadských ledovcových jezer.

Maligne lake, 22km dlouhé a až  96 m hluboké

Cestou na západ se zastavujeme u hory Mt. Robson, která je viditelná až v momentě, kdy u ní zastavujete, tato 3954 m vysoká hora je druhou nejvyšší horou Britské Columbie. Téměř dokonalý tvar pyramidy měl dost možná za příčinu několik nepodařených pokusů o dobytí vrcholu. Hora byla zdolána až na počátku 20.století.

Mt. Robson

Naším dalším cílem je Wells Grey Provincial park, do kterého se dá dojet z malého městečka Clearwater. Děláme tedy padesátikilometrovou odbočku a i když azurová obloha nás opustila, tak si i přesto užíváme výhledy na krásné vodopády.

Helmcken Falls, dominanta parku

Naše cesta parkem končí u Clearwtwe lake. Tam totiž doslova končí i silnice a tak se otáčíme a míříme zpět na silnici číslo 5, která se už stáčí na jih a vede nás do Kamloops, města mezi kopci s všemi vymoženostmi civilizace, trochu nezvyk, po malých městečkách nebo cestou mezi horami. Ale využíváme vyžití města a jdeme se naložit do výřivky a zaplavat v bazénu. Spíme, jak jinak než u Walmartu a ráno se rozhodujeme, co dál. Rozhodnutí padlo na Skaha, lezeckou oblast u  Penticton, kded jsme v létě trávili deset dní.

Camping u Walmartu

Vyrážíme tedy na cestu, stavujeme se i v Kelowně na návštěvu u kamarádky a pak už hurá dolů na jih. O Penticton jsme slyšeli, že je nejsevernějším výběžkem Nevadské pouště. Ostatně klima by tomu odpovídalo, v létě není daleko ke 40°C a teď v říjnu nás čekalo krásných 17 °C. Příjemná změna po ranních mrazících. Neváháme a rozbalujeme lezecké vybavení a trochu neoharbaně se vrháme do cest. Ve Skaha je prostě dobře a tak nocujeme zase u Walmartu, stejně jako v létě a další den se vydáváme ještě dál na jih, až skoro k hranicímm s USA, jedme do městečka Nelson, které stále nese náladu po osídlení hippie komunitou. Pravda, přijedeme večer, najdeme Walmart a nocujeme a i když druhý den prší, tak na nás městečko svou atmosférou zapůsobilo. Kousek je také lyžařský areál, takže o vyžití není nouze. Ráno v Nelson je poslední den naší dovolené a tak se pomalu, ale jistě vydáváme zpět do Revy.
Doma se ještě potkáme s Evčou a Jožou, odvážím je na autobus, kterým jedou do Calgary a odsud letí domů. Evča nám odkáže svoje poklady, které nashromáždila během ročního pobytu a tak máme druhé Vánoce :-) Loučíme se a přejeme šťastnou cestu.
My už teď jenom čekáme na ten první sníh, abychom zažili tu pověstnou zimu a prašan!

Days of our lives

Nyní již článek obohacen o pár fotek, tudíž si nevšímejte poznámky níže, o tom, že fotky ještě nejsou :-)

Dny nám tu příjemně plynou a tak zase píši, jak se nám podařilo zabydlet se v Revelstoke. O tom, jak trávíme volný čas se tu už rozepsal Kub a tak netřeba dodávat nic víc. V práci máme volno vždy dva dny v týdnu, v našem případě máme víkend v pondělí a úterý. Pokud počasí přeje, lezeme, pokud nepřeje, tak spíme nebo sedíme v bazénku s termální vodou :-). V horším případě spravujeme auto-ano už zase. Ale vodní pumpa není zas takový problém a tak Luňáček zase zvesela drandí kanadskými zákrutami.
Za týden to jsou dva měsíce, co jsme přijeli do Revy a nastoupili do hotelu jako housekeepeři, což je pokojská a pokojský(?). Překvapivě to dělá víc kluků než holek :-) A tak jsem se rozhodla, že přiblížím náš všední den v práci.

Výhled za sedmého patra "dvojky" na hotelové náměstíčko, to šedé je třetí budova, to hnědé je první budova

Náš velkolepý hotel, který měl svého času čtyři a půl hvězdičky, v průběhu času už stihl jednu hvězdičku ztratit, se nalézá šest km za městem na úpatí lyžařského areálu. Důvodem, proč je o práci v hotelu před zimní sezónou takový zájem je fakt, že personál má výraznou slevu na skipass. Ceny jsou tu vůbec něco, čím se tu neustále ohání a tak sem hodím nějaká čísla. Permanentka na lyžování na nejstrmnějších svazích severní Ameriky, jak hrdě hlásá poutač, stojí na sezónu 1200 CAD (kanadský dolar je cca 20,-). Housekeepeři ho mají za 100 CAD :-). A tak jich sem na zimu najmou kolem 80. Uááá! Teď je nás tu tak 20 a nemáme pomalu co dělat. No, takže jsme nakonec rádi, že jsme nastoupili ještě před sezónou a ušetřili jsme si tří fázový vstupní pohovor o tom, co pro nás v životě znamená prachovka a záchodová štětka.
Pokud se v pokoji na něco zapomene, tak nastoupí šéfka a ohání se dalšími čísly, tentokrát cenou pokoje za noc a to v, už zmiňované, zimní sezóně. Tak tedy za jednolůžkový pokoj, je to kulatých 500 CAD. No nekupte to.
Jak jste jistě pochopili, tak hotel je cílený především na zimní sezónu a tak není divu, že prosinec-únor je již plně obsazený. Hotel má tři budovy. První a třetí budova mají po pěti patrech a druhá budova má pater osm. K tomu ještě třípodlažní kryté parkoviště. Budovy jsou semknuté k sobě spletí chodeb v kterých nebohý nováček kolikrát marně bloudí. Vně hotelového komplexu je ještě restaurace, vinárna a kavárna, kabinky lyžařského vleku jsou od hotelového vchodu, co by lyžákem dohodil.
Teď už tedy k popisu pracovního dne. Oblečeni v uniformě s hotelovým logem na prsou a v černých kalhotách se každý den scházíme v 8:30 v místnosti pro zaměstnance. Zapíšeme příchod, nafasujeme klíče a kouzelný čip, který otevírá všechny dveře hotelových pokojů :-) a čekáme, až nám šéfka rozdá rozpis. Pracujeme většinou ve dvojicích a dostáváme seznam pro konkrétní dvojici, kde jsou pokoje, co jsou třeba uklidit a informace o tom, zda jsou pokoje volné nebo ještě ne. Check out je v 11 dopoledne a tak, pokud ani jeden z vašich pokojů na seznamu neí volný, tak se snažíte najít nějakou činnost, kterou děláte až do první pauzy :-) Takže po nafasování seznamu se všichni odeberou do skladu, kde si do černých pytlů na mrtvoly naberou spousty starých hadrů a rozstříhaných ručníků, kterými pak šudlí každý flíček. Dostatek hadrů je první stavební kámen k úspěchu! S pytlem hadrů a úsměvem na rtech špekulujete, odkud si vezmete vozík. Ano máme takové ty vozíky, jaké znáte z filmů. Tak tedy v každém patře je sklad uklízecích potřeb a tam jsou také vozíky. Na konci každého dne je třeba vozík doplnit, ale ne vždy se tak děje a tak se špekuluje, kde je plnější vozík a kde je třeba víc ručníků.

Sprejový souboj

Po ukořistění vozíku a napuštění mopu hurá do pokojů. Zatímco budova jedna a tři jsou určené normálním hostům, tak budova dva je přes léto z větší míry vyhrazená autobusovým zájezdů z Koreje a Japonska. Ti tráví v hotelu vždy jednu noc a druhý den v těch samých pokojích již spí další "bus turisti". Takže být ve "dvojce" znamená dělat tytéž pokoje pořád dokola, povlékat dvě jednolůžka, namísto jedné manželské postele a tím pádem se radovat z toho, že máte povlečení na gumu a nemusíte se tam zastrkovat s normálním prostěradlem. Povlečení na gumu totiž není nikdy dost a tak nikdy nevíte, jak na tom budete :-)
Abyste dobře rozumněli, jako housekeepera, vás učiní šťastným i prostoduché maličkosti. Jako třeba fakt, že váš vozík je pěkně naplněn, že je pokoj na vašem seznamu již hotový, že máte ta správná prostěradla (s gumou!), vaše láhve se spreji jsou plné, co to jde, že vám nechybí žádné mýdlo a že jste si konečně zapamatovali, kolik ručníků se dává do koupelny :-)

Kuba číhá ozbrojen spreji, v popředí mýdla!

 Kromě toho, že jste v těch samých pokojích, tak vás překvapí vynalézavost turistů a to třeba ignorace koše a proto odpadky vybíráte z mísy na ovoce nebo ze dřezu. Vypnutá  klimatizace  a topení nastavené na 35°C i když je venku letní den jako malovaný. Zvláští  zápach a čaj z kytek. Většinou naprostá absence všeho, co se dá odnést (mýdla, čaje, cukry, káva) a co personál doplňuje. A jako dýžko jeden americký dolar.
Tudíž k samotné činnosti v pokoji. Sundání povlečení a znovu ustlání postele, systémem tří  prostěradel. První jde na matraci, zbylé konce zasunout pod. Rám postele je zakryt sukničkou, která jak na potvoru ráda zalézá spolu s prostěradlem pod matraci. Takže jakmile se vám povede to tam všechno napěchovat, tak to zase taháte ven a u toho anglicky klejete něco ve smyslu: "Fu*king skirt!" Kolegové, co zde pracují již déle, s úměvem přikyvují.
Druhé prostěradlo pěkně přes postel, na to peřina, vršek prostěradla ohnou přes vrchní kraj peřiny a na to tradá takzvané horní prostěradlo s proužky a to zase zahrnou pod peřinu, tentokrát opačným směrem. Zbylé kraje pěkně pod matraci, udělat rožek (to mi trvalo asi dva týdny), až vám z té bílé oči přecházejí. Povléknou polštáře, nandat ozdobné polštáře, přehoz a hurá do koupelny. Ve dvou se práce dělí, jeden dělá koupelnu, druhý kuchyň. Obojí spočívá v tom, že správnou barvou spreje (oranžový-kuchyň, růžový-deziinfekce, modrý-sklo) se vše postříká a pak se to hadrem setře. Dobré je spreje nedýchat, to se pak nedusíte :-) Naučit se počet ručníků a správných mýdel jdoucích do koupelny mi taky chvíli zabralo, nicméně nic není nemožné. A tak, i kdybyste mě o půlnoci vzbudili, budu vědět, že: Na podtácek mezi umyvadly přijde tělové mléko, šamón, kondicionér a mýdlo na ruce, vše úhledně srovnané do trojúhelníčku. Před každé umyvadlo srolovat ručník na obličej. Na vanu položit předložku s mýdlem na tělo. Na polici nad vanou jeden ručník na ruce a jednu osušku. Na tyč vedle záchodu dát dvě osušky a na ně rozložit dva ručníky na ruce. Složit trojúhelníček na toaletním papíře a hurá vytřít a vypadnout. A takhle celý den dokola :-) V kuchyni je to dost podobné, doplnit kávu, čaj, vyhodit věci z ledničky, vynést koš-recyklovat! Odpad k  recyklaci- jakákoliv láhev, plechovka či petka je tu zálohovaná-takže ten uložit do zvláštního pytle a na konci dne si ho vzít. Schraňovat ve sklepě a jednou za čas ho jít vrátit a peníze za lahvičky nechat v nedaleké sushi restauraci. :-)
Za den je běžné stihnout tak 16 pokojů. Pokud je vše, tam kde má být a vy nestrávíte většinu času pracovní doby ve výtahu, sháněním tu povlečení, tu povlaky na polštáře, tu cenněným prostěradlem na gumu nebo prostě jen ručníky na obličej. Prádelna je jenom jedna a silně výkonná Amanda, co tam dělá, prostě nemůže být na více místech naráz :-)
Je mi opravdu líto, že ještě nedošlo k pořízení fotek celého našeho pracovního vybavení, jsem si toho vědoma a budu se to snažit, co nejdřív napravit :-)

Tak komu to víc sluší? :-)

 

Vozík taktéž ověšen pytli na mrtvoly, v pytlích jsou toaleťáky, utěrky, kapesníčky, drahocené hadry, atd. Pytle se taky rádi přivírají do výtahových dveří... :-)

Každé dvě hodiny je pauza a tak den vesele uteče :-) Někdy se spíš utěšujete, že všechno jednou skončí :-) V pět se za námi zaklapnou hotelové dveře a my se svým pytlem na mrtvoly, plným cinkajících lahví, v kapse pár amerických dolarů si to vesele míříme k autu.
Práce v hotelu má mnoho kladů i záporů. Zápory jsou jasné: stereotyp, ztráta motivace, nudný parťák, atd. Klady jsou takové, že lidi jsou jen lidi a lidi zapomínají. Takže, vše, co se v pokojích najde, míří popsané do Ztrát a nálezů a tam je to po dobu tří měsíců, pokud se o to nikdo nepřihlásí, tak je to na vyhození. Než se to nemilosrdně vyhodí, tak se nechá housekeepery nahlédnou a ti si to většinou rozeberou, tak že ani není co vyhazovat. Takto jsme s Kubou přišli k super helmám na lyže, zimním podvlíkačkám a rukavicím, já k sukni a Kuba asi k patero kraťasům, dvěma čepicím a mikinám. Na kluky tam toho bylo prostě víc! :-)
O zimním období se tady navíc básní jako o zlaté horečce. Každý pokoj, který otevřeš, má něco, co si můžeš nechat! :-) Ať už je to víno, vajíčka a jiné potraviny nebo dva pytle plechovek od piva.
Co dodat víc...těšíme se na zimu! Jo a mimo to, tady prý taky padá 16m sněhu a o pověstném prašanu by vám řekli i v nevadské poušti...tak uvidíme :-)
Pro zvědavce odkaz na náš hotel a sjezdovku : http://www.revelstokemountainresort.com/

Není Puma jako puma

        Po zatracených třešních, kdy po jediném po čem jsme lezli byl sadařský žebř, byl čas posunout se o pohoří dále. Třešně byly hell ve všech směrech jak už tady nedávno popsala Hanito. Úkol zněl jasně, nebyl čas ptát kdo je kdo, nakopli jsme naši opět nemocnou káru, tentokrát na kulhající na vodní pumpu a vyrazili vstříc našemu zimovišti-Revelstoke.
         Díky koneksím získaných v zemích vzdálených šlo vše ráz na ráz. Za dva dni bydlíme a kroutíme se v další hokně. Co už heavy metal si nevyberá!
         Útěchou je, že Revelstoke je oblokepený nebo v pohodlném dosahu (300km jsme v Kanadě rozuměj:-) šutráky, skálami, mega skalami, řekami, horami a jinými hřištěmi, jak dělanými speciálně pro horolezce. První návštěva padla na Waterworld, což je 3-6 délkové lezení nad místní přehradou. Fotogenické, krásné scenérie a podobně, ale spíš než po skále se tu leze po šuflatech a každý krok je více hororem než lezeckým zažitkem.

Water world

         Člověk stárne a s tím i jeho preference doznávají jistých posunů. Jo jsem linej sportovkář! Než jedu do nové oblasti a koukám se do průvodce první na co koukám je jak dlouhý a jak dlouho trvá nástup. Rád si zalezu na metry, ale taky se rád pohoupu u toho svého nýtu. Mám v autě peřinu a chladíci box na lachtánky. Holt pro přelezy člověk musí kašlat na kompromisy :-) Co kanaďan to lenoch tudíž ke každé hovadině vede asfaltka, stejně tak ke skále. V okolí Revelstoke je takových skal nespočet. Okusili jsme Drive-in kde se dá při jištění poslouchat muzika z auta a cesty dají pokouřit jak třikrát olíznutá startka. Shaketown kde prsty zažijí středověk a deníček na lezeckém servu znovuzrození nebo Begbie Bluffs kde předloktí máte nateklé už na parkovišti. Bluffy jsou vůbec oblast nevídaných možností i kdybych chodil do skal i na odpolední těžko bych zkusil onsajty všech 5.12a co tam jsou...
           Nejen skal jsou tady plné lesy sem tam nějakej medvěd a nebo puma co vám může skočit na záda. (pro fotbalisty Puma: http://cs.wikipedia.org/wiki/Puma_americk%C3%A1 )

           O tom že nám občas rupne nejen v koleně svědčí výprava na kopec Mt.Begbie na, který koukáme každý den z okna našeho balkonů. Napíši tohle jen: 2300m převyšení na 7km, lesem plným medvědů a pum, bez pepřáku a bear bellu (zvoneček na baťohu co nasírá medvědy, aby utekli), bez  lana a maček....

Mt. Begbie

..., že lezení vícedélek může být nejen dřina, ale i speologie a canyoning nám ukázala cesta na Takkakaw Falls. Vytečný zažitek: nástup 50  stupňovým suťoviskem, lezení v kamenolomu, spršky od 230m vysokého vodopádu a plazení se jeskyní užší než čerstvě vyprané džíny z hasínající čelovkou. Nejen manžel je RomanTyčka.
 http://www.youtube.com/watch?v=YPJTNBzfHHo

Takkakaw falls

Vlez do jeskyně

I lišta za nehet je chyt jsme se dozvěděli na Loretta Slabs, plotna bez jediného chytu nakloněná na 70 stupňů. První místo kde se tady začalo lézt. Marně do teď hledám důvody proč právě tady. Každopadně tato skála nám dala pěkně za uši. Už dlouho jsem nemusel ohákovat 5.9 nebo ošlapat tři borháky v cestě abych dobil slanák v 5.11a i takové je tady lezení.

Loretta slabs