USA climbing roadtrip

Tak jsme se tam konečně taky podívali. O čem je řeč? No přeci o USA, to místo, za velkou louží, opěvované i proklínané. K USA jsem měla vždy trochu skeptický vztah a z toho, co k nám do ČR stihlo ze západu proniknou, jsem nijak do kolen nešla. Cesta do USA byla u nás motivována především návštěvou lezeckých oblastí, kterých je opravdu nespočet. Tedy, těch o kterých slyšel asi každý lezec, ale hlavně těch o  kterých se dozvídáte, když potkáte místní a trochu proniknete do americké lezecké scény. Nekonečné množství oblastí....no ale k tomu později.
Tak tedy vyrážíme, cesta má splnit účel prodloužení našeho pobytu v Kanadě, protože na hranicích lze žádat o turistická víza na 6 měsíců. Naše pracovní víza vypršela 3/6..ano už je to rok, co jsme pryč :-) a tak spojujeme příjmné s užitečným. Máme v plánu ve Státech pobýt skoro měsíc a půl. Na hranicích si paní skepticky prohlídne naše české pasy a vzápětí nás odporoučí zaparkovat si bokem a následuje pán v kožených rukavicích, co prohledává naše auto. Poté, co nenašel ani drogy ani zbraně, trochu zklamaně odchází a my už jen vyplňujeme zelený papír a tradááá. Vstoupili jsme do země mil, galonů, faranheitů, uncí a kdoví čeho ještě. Naštěstí má naše Froggy tachometr v mílích i km, takže nemusím přepočítávat, kolik je jet 35 mph. Převody jednotek nás potrápily i u teplot, když pán ve Smith Rock spokojeně pokyvoval a říkal, že nás čeká příjemných 70-80 °F, to člověka odkojeného metrickým systémem přece jen trochu zaskočí. Nejinak tomu bylo u ceny benzínu, kde je cena uvedená za galon, což jsou necelé čtyři litry a tak ze začátku jste trochu v šoku, že na ceduli u benzínky jsou čtyři dolary, když jste zvyklí vídat 1,3 :-) Nicméně zvykli jsme si. Američani totiž jedou všechno ve velkém stylu :-)
Tak tedy hranice jsme překročili u Osoyoos a vstoupili jsme do státu Washington, tam nebylo na programu nic k vidění a tak rychle frčíme na jih do Oregonu. Naší první zastávkou byl Smith Rock. Vyloženě malebná lezecká oblast v srdci Oregonu.

Smith Rock, Oregon

Zalistovali jsme průvodcem, zaplatili kemp, který je od skal asi 500m a usídlili jsme se na šest nocí. Oblast je dost velká, i když jsme se snažili podívat se i do odlehlejších zákoutí, tak jsme stejně většinou lezli na hlavních stěnách a dávali si nejvyhlášenější cesty oblasti. Když člověk nemá na každou oblast měsíc, tak si holt musí umět vybírat a tak seznam TOP 100 v každém průvodci byl jasnou volbou. Pravda je, že několik cest díky TOPu bylo už notně oklouzaných, ale výsledný dojem byl vyvážen, kvalitními lezeckými zážitky. Další fakt je, že americká klasa je poctivá a tvrdá. V některých oblastech se leze třeba i 30 let a to se třeba s relativně mladou Skaha, kde vylezete na OS až o tři stupně těžší cestu, nedá moc srovnávat. Přehodnotili jsme tedy své ambice a usídlili se u nižších hodnot, než po kterých jsme byli zvyklí pokukovat.
Smith Rock je oblast známá především na jaro a podzim, známí nás zrazovali, že v půli května, co jsme na místo dorazili už může být příliš teplo, ale ne. Trochu větru, trochu přeháněk, pak zas teplo. No od každého něco, ale ve stínu se pořád dalo fungovat výtečně, až se chodil člověk zpátky zase ohřát na sluníčko. Máslo bylo v autě ztuhlé a sýr měl tu správnou konzisteci, to se však mělo brzy změnit. :-)
Naše cesta je na jih do Kalifornie. Jako správní turisti se stavujeme v San Franciscu, kde jedeme okouknou známý Golden Gate, monumentální červený most. Taky jsme se zašli podívat do hippie čtvti, kde v šedesátých letech sídlili všichni beatníci. San Francisco je krásné město, pro naši dodávku leč trochu moc rušné a vzhledem k tomu, že jsme ho navštívili zrovna když padl teplotní rekord okolo 90°F. Tak Kuba řekl, do města s autem už nikdy. Tak sme zase naskákali do Frogginky a uháněli do vnitrozemí.

Golden Gate Bridge, San Francisco

Touha po tom, vidět víc a nejlépe všechno nás popohnala zase o kus dál na jih a to do Californie. Co bychom to byli za lezce, abychom si to nenamířili do Yosemite! No ano! Tak tedy i my se tam podíváme a už také budeme vědět, jak vypadá legendární Camp 4 a taky Half Dome a sám velký El Capitan. No....kdybychom se do Yosemit dostali v 60. letech, tak už nejspíš nikdy neodjedeme, začneme si do vlasů motat kytky, kouřit trávu a jediný o co v životě půjde bude, kde sehnat nový friendy a vklíněnce, když ty starý už budou opotřebovaný...:-) To byla očividně zlatá éra Yosemite, kdy se lezci schovávali ve skalách a venku zuřila Civil war. Kdy jste taky ve skalách nepotkali nikoho jinýho než medvědy a klasiky v elasťákách. Camp 4 byl zadarmo, večer plály ohně a zněla kytara. Tyhle časy jsou (bohužel) dávno pryč.
Hned u vjezdu do "valley" čili údolí, jak se Yosemite zkráceně říká, jsme se dozvěděli, že všechny kempy jsou plné a šance dostat se do nich jsou podmíněné dlouhým čekáním. Nic nás ovšem neodradí a pouštíme se na cestu do údolí, rozhodnuti, že pokud to nepůjde, tak vyjedeme za hranice parku a budem spát venku. No, tak to by bylo. Při vjezdu dolů nevycházíme z údivu. Celé údolí je jedna velká jednosměrka, tedy kruháč dalo by se říci, okruh má asi 15 km a když tedy zajedete někam a pak se rozhodnete, že chcete ještě jet jinam a je to zrovna tím "druhým" směrem, tak si to prostě zase objedete....no. To byla první věc, co nás trochu vykolejila, potom tedy ani snad nemá cenu zmiňovat autobusy počmárané asijskými znaky a milión a jeden turista s foťákem, ze kterým ani nejsou vidět. Typicky asijsky nezorganizovaní a chaoticky pobíhající všude a nejlépe zrovna tam, kam jste právě chtěli šlápnout! To nás otrávilo...pak jsme přijeli do Campu 4 zjistit, jak to teda je. Paní měla dvě místa, ovšem ouha, pouze se stanem. Hm. Když máte epesní dodávku s mega postelí, tak vás moc nenapadne si pořizovat stan...no takže co teď? V autě spát nesmíme, blablala. Stan se koupit dá, ano samozřejmě...tady outdoorový obchůdek a cena 200 dolarů. No tak to zrovna. Děkuji pěkně, zabouchneme dveře Frogginky a jedeme směr brána z parku. Zevlujeme na parkovišti u silnice asi 10 km od vstupní brány do NP. No tak koupit stan někde jinde a výrazně levněji znamená jet asi 50km do nejbližšího města nebo jezdit každý den z parku? No druhý den se tedy do údolí vracíme a situace se opakuje, jednosměrka vždycky jiným směrem než by se hodilo. Asiatů tolik, že vodopády ani vidět nejsou a Camp 4 zase plnej. Já radši nic neříkám, Kuba začíná projevovat zklamání. Atmosféra, za kterou jsme sem přijeli a čekali (já teda radši nic nečekala) zůstala někde na konci 60. let a už se nikdy nevrátí...leda by se Američani rozhodli, že v rozpočzu ty deseti tisíce dolarů z triček a klíčenek s medvídkama a kdovíčeho ještě, prostě nepotřebují...but I don´t think so.
No, když jsme tedy stále trochu vyjeveně přivykli místnímu ruchu, rozhodli jsme se jednat. Zjistili jsme, že proniknout do Campu 4 znamená přijít do fronty na lístky tak v sedm ráno, tam čekat do půl deváté, kdy se otvírá, na paní rangerku, co rozdá počet volných míst pro danný den v podobě plastových čísel do davu. Pokud nemáte číslo, dost pravděpodobně se ten den do kempu nedostanete. Veselá realita, ano první den, co jsme to šli zkusit jsme byli první bez čísla. Když už tu šťastnou plastovou kartičku vlastníte, pak už jen stačí stát ve frontě asi další dvě hodiny, než se všichni zaregistrují, je vám přiděleno místo pro stan, kartu do auta a antimedvědí budka na jídlo a VŠECHNO, co nějak voní.
Tak tedy kupujeme stan, za krásných 20 dolarů, adekvátní cena, říkáme si, to ještě nevíme, jak moc bude odpovídat kvalitě :-D A druhý den, pěkně budíka na 6.00 a hurá do fronty. Trochu rozčarovaní přicházíme asi jako padesátí, protože asi čtyřicet lidí před námi v parku prostě spalo na zemi. Říkám si, že to teda není fér, všude nápisy, zákazy nocování a tak dále. Ale Američani na všechny zákazy z vysoka kašlou, jak zjišťujeme a tak se cítíme trochu jako v ČR, my sme taky takoví pankáči :-D
Tak teda čekáme, pro tento den je vypsáno 48 volných míst, můj hrubý odhad říká, že to co před námi leží má minimálně 50 hlav, ale naděje umírá poslední, ne?
Tak abych to zkrátila, došlo na rozdávání čísel, paní rozdává a rozdává, čísla mizí. Před námi je skupina asi osmi kluků a pak tří asiatů. Pani dojde k borcům, má poslední dvě čísla. Kluci nemohou být pohromadě a tak odchází...ha! Asiati se jich vyptávají, jak to vyřeší a co a jak a odchází taky...chaha! Nekompromisně vykračuju vpřed s napřaženou rukou a vítězným úsměvem, poslední dvě místa jsou naše. Hotovo!

Oh, yeah!

Když už jsme teda vevnitř následuje velké stěhování národů, v autě nesmí zůstat nic co jakkoliv voní a tak se všechno musí nanosit do plechových krabic s víky, proti medvědům. A tak nosíme a nosíme. Když jste v autě připraveni žít půl roku, máte tam hodně věcí, co nějak voní. Nakonec dobojováno, plechové boxy stačí jen tak tak.
Když už jsme se trochu rozkoukali, tak jsme se konečně vydali za lezením. S pocitem majestátnosti jsme spatřili první ze všech boulderových problémů světa Midnight lightning hned vedle záchodků rovnou v Campu 4. Poté jsme se vydali provětrat na nedaleké stěny. Přivyknout na tradiční lezení, kde si vše zakládáte sami, včetně štandů trochu zabralo čas. Taky s klasou sme museli ještě o trochu snížit nároky neboť trad dvouprstová spára za 5.9 může dát člověku co proto. I když má lezec pro strach uděláno, tak nic neudělá s absencí materiálu. Tou jsme bohužel trpěli a dost výrazně. Hochy a slečny opásané setem friendů a vklíněnců od BD jsme si zvykli vídat denně stejně jako slunce. Inu jiný kraj jiný plat, řekla bych. Člověk z Čech by mohl vybírat zda si pořídit stejnou výbavu nebo pěknou zánovní Škodovku :-D No nevadí, lezeme s tím co máme. Aspoň to není na sedáku těžký....
Po rozlezení a přivyknutí materiálu, lezeme pěknou pěti-délkovou cestu kousek od El Capa. Všechno pěkně po vlastním. Vypečená místa s bouldrem, která by člověk v 5.8 nečekal a já se bála i na druhýho. Kuba poslední délku dolezl nejspíš v tranzu, protoře na 35 m založil asi 4 jištění-vzdušný styl :-)
Pobyt v Yosemitech nám zkrátilo počasí, předpověď deště na 4 dny nás popohnala o kus dál. Déšť přišel už v noci a náš stan za skvělých 20 babek pro*cal skrz na skrz. Ehm....no, tak se ráno balíme, vlhké věci hážeme do auta a chceme dát údolí sbohem přes Sonora Pass směrem do vnitrozemí, kde je další zastávkou Bishop. Jaké nemilé překvapení, že Sonora Pass v noci celý zasněžil a tak ho raději rovnou zavřeli a kdy ho otevřou prý neví. Tak volíme naší další destinaci Lake Tahoe. Oblast severně od Yosemite. Je to taky jediná možná cesta, jak z parku ven a tak jedeme a co nás v Tahoe nečeká-sněhová bouřka. No tak paráda, říkáme si, ono je konec května a v Kalifornii sněží, jak ani v Čechách na Vánoce ne. No jo, tak se stavujeme v nejvíc americkém baru pod sluncem, tam sme si dali pořádnej americkej burger a pivo bez pěny, poslouchali CCR a koukali se v televizi na baseball. Barman se taky divil, že venku je 35°F a že sněží, protože na dnešek ráno měl naplánováno hrát golf. Inu, příroda se neptá. Na netu zjišťujeme, že Bishop hlásí jasno a teplo a tak je to jasný. Přecejen jedeme tam, kam jsme původně chtěli, ale s 600 km zajíďkou, což je v USA samozřejme otázka odpolední lehké vyjížďky. Cesta v průsmycích s deseti čísly sněhu v deset večer a s náhonem na zadek není úplně to, po čem byste prahli, ale zvládli jsme to.
Druhý den přijíždíme do Bishopu, taková poušť. Nejvyšší strom je nám asi po kolena a pokud chcete dvou metrový musíte vystoupat dalších 2000 stop. Ale co, nesněží je teplo a tak hurá do obchodu, koupit průvodce a nedočkavě začít listovat. Bishop není jenom bouldering, je zde rozsáhlý Owen´s River Gorge, kaňon který je dlouhý asi 10 km a po obou stěnách nabízí výtečné sportovní lezení  po sopečním tufu.

Owen´s River Gorge

Během lezení potkáváme britsko americký pár Laru a Carla. Dva neúnavné cestovatele, kteří už snad projeli celý svět. Ve středním věku žijí v RV a cestují napříč americkými lezeckými oblastmi. Několik následujících večerů jsme s nimi tedy trávili v jejich "obýváku" pili víno z 5ti litrových lahví za 9.99 a povídali o všem možném.
Bishop je krásná destinace, teplo tam pravda mají, je to ještě pod úrovní San Francisca. Všude okolo jsou k mání místa, kde se dá kempovat zdarma, jediné co je potřeba je voda. Ta v kempech není. Za vyzkoušení, v opravdu teplých dnech, stojí Pine Creek, který má větší nadmořskou výšku než kaňon a je tam trochu chladněji. Jestli se tedy 25 °C dá říkat chladněji. Když už jsme byli v té mecce boulderingu, vydali jsme se taky do Buttermilks. Koncem května je však opravdu pozdě neboť bouldery se rozkládají doslova v poušti a ideální měsíc pro bouldering bych tipla tak na leden. Ale i tak jsme oblast prošli, zkusili pár problémů. Průvodce jsme neměli, jen tak od pohedu, co se nám líbilo. Takže můžeme jenom vřele doporučit.
Po pobytu v Bishopu bylo na programu přesunout se do Lake Tahoe. Lara a Carl už tam odjeli napřed a byli jsme s nimi domluvení, že se potkáme v kempu. Lake Tahoe je jedno z největších amerických jezer, na jihu od jezera se rozkládají hlavní tři oblasti. my jsme zakotvili v Lover´s leap. Velký masiv, který nabízí převážně tradiční lezení. Když máte štěstí, tak se nějaký nýt zaleskne v místě, kde se dá štandovat. Inu povětinou je to však na vašem umu, vynalézavosti a zručnosti. Lake Tahoe nás opět ujistilo, že náš materiál je opravdu silně nedostačující, o to víc byla každá cesta napínavější. Ve vší euforii jsem se pustila do jedné lehké cesty na prvního, tři délky, včetně zakládání vlastních štandů. První byl strom, to bylo v pohodě. Druhý už byla malinká polička asi tak přesně na moje dvě nohy. Kuba za mnou lezl v botaskách a když dolezl k mému tutovému druhému štandu, trošku zbělel. Takhle by to prý nešlo, jeden tricam se hýbe a o tom friendu se radši zmiňovat nebude :-) A já tomu štandu tak věřila :-) Více večerů v RV, více vína a piva vypito. Carl a Lara jsou také fanatici do kol a projeli celé Polsko, Slovensko a Čechy na kolech. Znají Český Krumlov a Černou Horu :-)
V Lake Tahoe pobýváme týden a pak už nezbývá nic jiného než pádit zpátky do Kanady. Na hranici vyfasovat turistická víza a jedeme. Máme na Quadra island domluvený 14ti denní wwoofing, ale o tom až zase příště :-)
Více fotek z našeho roadtripu je k vidění na
https://plus.google.com/photos/101605638249114974232/albums/6018230806075009489?authkey=CIbo9pHj-eD5tQE

Into the wild (english)

In following article I will try to describe our escape into the wild :-) The truth is that we didn´t take off our plate and we didn´t burn all our dollars (who saw a movie Into the wild, will understand) but beside that was this trip something amazing for us. Exploring other parts of ourselves and great experience.
Well then...to the point of our trip. After our first backcountry trip we were accepted by comunity of other skiers here in Revy and our dear friends "Krtci" (Pája and Stáňa) were planning a 4-5 days trip to the Kootenays. They reserved the huts and managed all the informations. It supposed to be a big trip and it was planned that 7 people will be in. Well, unfortunatelly Pája broke his collar bone a week before departure so they together with Stáňa decided to rather go to the Mexico and other guys started canceling the trip as well thanks to misunderstanding or just because lack of the experiences. Anyways it was just me and Kuba at the end.
But we borrow all the important software like beacon, shovel and probe, as well as map of the area, a guide book and very appreciated GPS from Krtci whom we are very grateful to :-) When we had all this we came to see Adam from Powder rentals and thanks to him we got a great price for the touring sets. I decided to take the skis instead of the board in this case.
To the trip itself...our trip has a name Bonnington traverse in the Kootenays or Selkirk mountains on the south of BC. More precisely 17 km to the south from Castlegar. More on http://backcountryskiingcanada.com/index.php?p=page&page_id=Bonningtons
Whole travesre has a 45 km. You are staying in a small huts which were build by volunteers from KMC (Kootenay mountain club). Along the traverse there are four huts. But in the last one sleeps almost nobody because last day is just riding down so pretty much everyone just keep descending. Six people can sleep in these huts. Because we ended up going alone with Kuba we had the huts for ourselves :-)
Date of departure was soon, trip was planned from 17-21st of March and we were following the avalanche warning which was still on level 4 at the alpine area. Only a suicide would go out in these conditions. Anyway we were lucky because it dropped to no. 3 so on Sunday evening we packed everthing, jumped into our car and start speeding to catch the ferry which goes once in a hour. Only thing after catching the ferry was reach Castlegar tonight. It´s about 250 km from Revy and roughly 4 hours of driving. On our way we met a tree across the road and not that far away were two huge stones size of Honda Civic sitting in the middle of the road. Something that is possible only in Canada :-) Anyway Kuba didn´t hit them so we can continue. We reached  Castlegar and spent night at Tim Hortons carpark. Barely croll from front seats to the bed and fell asleep almost immediately.
In a morning we see that there is no snow whatsoever. It felt like a spring...which is awesome but not that much if you wanna go ski touring :-) Traverse begins at 1200 m above the sea level so there was a chance.
The description in a guide seems pretty obvious. Follow the power line and when you reach tower number 154 turn right and continue to the hut. Today´s part is 9 km long. Which should be allright. So we put our backpacks on, heavy especially when we add a food in them, but what you can do :-) So let´s go find a tower no. 154. After a while we find out that the only numbers appearing on th towers are 12-01 or 14-02 which makes it a little bit confusing. Well they´ve must changed numbers since they printed a guidebook. What a betrayal! So by using a common sense we figured out which way we should probably go and we are going into the unknown woods now. After a while we reached a trail which starts climbing up and we are gaining the elevation so first views are available. It´s partly cloudy so conditions are good. We are not going super fast, our backs trying to get used to the weight of backpacks and in my case is also getting used to a new ski boots (and yes I had a blisters after). While climbing up Kuba is checking right direction on GPS. We are not very far from the first hut and I can hear him shouting at me: " From here it´s just descending." OK then let´s go. I would like to point out that I´m mainly snowboarder who tried if still can ski a week before we left. And haven´t been skiing for almost eight years. So I just saw smooth prints from Kuba´s skis on his way down and I tried to do the same but all these trees and a deep snow and me going down too fast caused that I fell twice...anyways I made it :-)
The first hut we reached is Grassy hut in 1900 m and we made it in 6 hours. Elevation gained around 700 m. Beautiful, little hut with nice view to Grassy mountain slopes and Selkirk mountains afar.
We are hungry so Kuba started to make a fire in the fireplace, we are melting snow in pots provided, changing our clothes and starting to be warm and cozy inside the hut. There are two bunk beds in the hut wide enough for two people so eight people can fit into this hut.
We are thinking about Krtci, how they are doing in Mexico and also thinking that it could be fun to be here with more people. It starts getting dark so we are going to sleep. Kuba will test his brand new down sleeping bag. We are thinking about what next day brings.
Second day we are waking up to the sunny day. Today we have  10 km ahead, we should gain elevation around 750 m. At the begining there is a part on the ridge. Beautiful views from top of the Grassy mountain. Descriptions of the trail in a guide book are not that detailed so we are checking direction on GPS. We are still climbing up towards the Twin peaks  (which is local name for two unknown peaks) and on the second summit we realized that we lost the trail and we are lost. Well not exactly lost but on the other side of the mountain which changed a lot. Don´t have time to come back and can´t go to the pass we should be in beacuse there is a huge cliff in the way. Have no choice but start descending through deep forest and pretty steep hill. We took the skins off the skis, put the bindings to the ride mode and started slowly coming down. In practice Kuba went down slowly and very calmly. Stop when he needed and try to choose next way down. I was desperately flying on the skis like a flag trying to coordinate speed and direction. I fell so many times on every possible way that you can probably fall. So exhausted from getting up. F*cking backpack was so heavy and always pulls me down or other way than I needed. Anyways we managed get down after I would say an hour. We stopped in little valley, looking to the pass on our left side where we should be. But we descended almost 400m so now it´s time to climb it back up again. We are checking our situation on GPS we are in half way to the hut and still need to climb another 600 metres up and it´s startig to be a late afternoon. We need to speed up a little bit.
Weather is still good, sun is shining but snow became wet. It means that skins which we put back on are soaked and snow started to sticked on them. It´s just pain in the ass. Not enough that you tired and exhausted you also have to drag these skis with wet snow on to the steep hill. Kuba said something like: "F*ck this next time I´m going to Mexico too." Both of us are tired. But we know that we have to make it to the hut today no matter what. Last kilometer remains, it takes ages. Hut on the tip of the Siwash mountain is closer and closer. Get there we still have to traverse a steep hill where the avalanche risk is high. Kuba is first I followed him when he gets to the safe point. From here the hill is to steep we need to take the skis off and start boot packing. It´s getting dark. Well I put my skis on the backpack which is even more heavy now and tried to climb up. At the moment I took my skis off I was in the snow to my thighs. This is not gonna be easy. Well for ages I tried to do my first step. Finally! Kuba reached the pass and he´s coming back to help me with skis. Last 40 m of climbing up I´m almost in a trance. So overtired. From pass we reached is steep descend down under Siwash mountain and somewhere on the glade there´s should be a Steed hut. We descended to the glade and trying to find the hut. We are close..100 m can´t see anything...so 50 m still nothing finally from 30 m I can see a little part of roof under snow. Thank to GPS exact direction we found it. Huge relief and joy. It´s dark outside.
Finally in the hut. We have no water left so Kuba is making the fire. We are melting the snow in a big pots. Put our clothes and skins to dry. Having a dinner a really happy that today is over. Instead of 750m we did something around 1200m of elevation. How many kilometres we walked I have no idea.
Third day we need to reach a Copper hut. It´s 11 km far away and "just" 500m of elevation. We woke up into the white dark. It´s dumping. It must started at night. It keeps snowing, visibility is 50m. Good to locate trees around but you can´t really see the mountains and all surroundings. We descended a little bit and Kuba is making a trail. He´s getting tired fast because of the fresh snow. I tried to go first but I wasn´t able to do it very long. We reached a lake under snow..the only way we can tell is GPS. You can really see the water. Hard to say where is the bank so we rather take a longer way just to be sure. Fall in the water is the last thing we need.
Back in the trees another part of going down. I go first because going in Kuba´s prints make me go faster and I don´t want to run him over all the time :-) All of the sudden I saw a big, deep and dark hole in the snow. Just to make sure what it is I stopped and realized that is a creek...deep down. It´s deep 3 metres and water is running down at the bottom. We have to be really careful about this...it could be even worse than lake.
End of descending, we began to climb up again. It keeps snowing and we still approaching to the hut. It feels better than yesterday body get used to the ballast and moving through all the snow feels better. For me for sure, Kuba is still first so it´s harder for him. The climbing up is slow and sustained.
But nothing last forever and even today we found a hut. Copper hut is buried under the snow. Kuba climbed on the roof to make sure that chimney is not under snow. It´s ok so nothing is in the way to make a fire,  melt the snow, cook dinner, put clothes to dry and go to bed.
But we weren´t sure what to do a next day. Because it was snowing all day we don´t know what is the avalanche risk now. Next day we should go over three summits on very narrow ridge. Two sections are too steep for skis so you have to boot pack. We are a bit concerned what to do. We don´t want to risk. There is an escape route from the Copper hut in case that you are trapped by bad weather. We are considering to go by this route. In case of avalanche there is no way how to call help. There is no reception in the mountains.
When we went to bed all of the sudden I heard the avalanche coming down. It was apparently far away from the hut but still. After that we decided to go by escape route the next day.
Next day we are adding some more orientation points in to the GPS. Description in the guide book is not really detailed. It´s sunny again. Due to sun warming the avalanche risk can be even higher. We are definitelly taking the escape route. It starts with descend really close to the snowy creek. We have to be careful again.
After a little while of descending down we need to climb a bit up again. We are planning the directions on our way. We are leaving the Copper mountain behind and getting closer to the forest road which should lead us down to the road.
Everything goes well and after another hour we reached the forest road. But from almost 2000m we need to descend to 800m. Is it gonna be snow down there? Well, long story short. No, it is not snow down there. Anyways we started descending. We pass a heliskiing parking lot. Thanks to heli they are maintaning the road very well. There is almost no snow at the top. When we getting lower it starts to be more muddy than snowy. We reach the point where is no longer possible to go on skis. Damn it! It´s still 5 km to the road. We taking our skis off and start walking. I don´t have to point out how complicated and highly uncomfortable it is. Heavy backpack, heavy skis, ski boots on. Feet with blisters....After almost one kilometer we decided to stop for a snack. All of the sudden I heard the engine. It´s a truck going down with clients from heli. I´m jumping around, waving, trying to stop him. The guy stopped and looked at me, curious what I need. I´m explaining our situation and asking him for a ride down to the road. He said if we can jump in the trunk of his truck he can take us down. Ohhh, we are so happy that we don´t have to walk all the way down. It would take ages.
He dropped us off at the begining of the road. Well now the real adventure begins. Kuba swapped his ski boots to sneakers and because I don´t have any other shoes I stayed in ski boots. We slowly start walking towards the highway.
Our car is parked 50 km away so we need to hitchhike. Hoping that people with backpacks and skis in spring nature which is down here are not suspicious and everybody will give them a ride. After a while the first car is stopping. It´s a man in a van with two boys going fishing. He gave us a ride to the highway, roughly 4 km. He said that hitchhiking culture is big here so we won´t have any problems to stop a car. We belive in that to so full of energy we stand beside the road with a thumbs up. After 45 minutes when a lot of cars passed us by but none of them stopped we decided to walk a little bit more. Then a guy stops he goes just another 2 km to the intersection but there is a bigger chance to hitchhike so we go with him. On the intersection there is an office of heliskiing an ATM machine that´s it. We are waiting for another
30 minutes. Tired of seeing all these cars passing us. I decided to go to the office and ask how we can get to Castlegar. Two girls in the office are really bored so I think they were quite happy that I came in. I asked my question and I was suprised that there is a bus going to Castlegar just across the road and it´s leaving in 20 minutes. Awesome! So happy, I´m running out from the office shouting at Kuba that we are going by bus!
Bus arrives in time and we are trying to manage our way to the Bombi summit, he´s not going there but driver thinks that for us it will be the best get off at the airport. So we did.
Now we are standing across the road from Castlegar mini airport, 17 km from our car and really hoping that we can stop some car. No chance. Another half an hour, nothing. It´s 5pm. Get here from the forest road took us 5 hours so far. I didn´t expecting that. Anyways when I decided to go the airport to call taxi, one taxi was passing by. We stopped it. I´m asking the lady if she can give us a ride-of course we need to pay for it-but she agreed and that´s all the matters. Happy again jumping into her taxi with all our stuff and finally getting to our car which was abandoned for four days.
We made it! Saying buy to the taxi lady. Changing our clothes and happy-like never before-returning back to the Revelstoke! What an amazing trip!

Into the wild (czech)

V následujícím příspěvku se vám vynasnažím vylíčit náš únik do divočiny. Sice jsme nesundavali SPZ a nespálili všechny dolary (kdo viděl Into the wild, pochopí), ale i tak tento výlet pro nás znamenal překonání nebo i objevení kousku sama sebe.
Abych se tedy dostala k tomu, o co vlastně šlo....po našem prvním backountry touringu jsme zapadli do místní společnosti natolik, že jsem byli přizváni na 4-5 denní přechod hor. S nadšením jsme přijali nabídku na výlet, který organizovali "Krtci" Stáňa s Pájou. Těm patří velký dík za zamluvení chat a inspiraci. Plány byly veliké a účast přislíbená v hojném počtu. Co čert nechtěl, tak týden před odjezdem Pája spadl na svou smolnou klíční kost a zlomenina byla na světě....tím pádem bylo jasné, že nikam nepojede, respektive ne na hory. Rozhodnutí na poslední chvíli, co s časem, když se lyžovat nedá, a tak se Stáňou sbalili kufry a jeli do Mexika :-) My s Kubou jsme vytrvali a kontaktovali další účastníky, ti postupně odvolali účast, buď trochu nedorozuměním nebo nedostatkem zkušeností nebo "já vám tam nebudu dělat křoví" styl :-)
Každopádně jsme byli od Krtků vybaveni vším potřebným, zapůjčili nám (za což velice děkujeme!) lavinové pípáky, sondy, lopaty, mapu oblasti, průvodce a také nezbytnou GPS navigaci. Když už jsme měli software, tak jsme museli zajistit hardware. Za to bychom rádi poděkovali Adamovi, z Powder rentals, díky jeho mocnému vlivu na šéfa jsme zapůjčili touringové sety za výhodnou cenu a už nic nebránilo v cestě za naším dobrodružstvím. Já jsem nakonec nechala splitboard v regálu a zvolila jsem lyže.
O co se tedy jednalo. Jak bylo řečeno výše, 4 až 5ti denní přechod hřebene, zvaný Bonnington traverse v Kootenays neboli Selkirk mountains na jihu BC. Přesněji 17km jižně od Castlegar. Více na http://backcountryskiingcanada.com/index.php?p=page&page_id=Bonningtons
Celý okruh má cca 45km. Spí se v malých chatičkách, které vybudovali a udržují dobrovolníci z KMC (Kootenay mountain club). Na trase jsou chaty čtyři, s tím, že v té poslední spí málokdo, poslední den je z velké části sjezd dolů a tak už to všichni raději dojedou :-) Kapacita chatek je pro šest lidí. Tím, že plány byly velké a nikdo se na poslední chvíli nepřidal, tak jsme v chatičkách s Kubou kralovali sami :-)
Datum odjezdu se blížilo a my jsme s největším napětím skedovli lavinové zpravodajství. Vždy se vydává na dva až tři dny dopředu a zatím bylo aktuální do neděle a my odjížděli v neděli večer. Vzhledem k tomu, že na neděli hlásili stupeň 4 z nejvyšších 5. Tak jsme moc nadšeni nebyli, respektive ve čtyřce ven (do hor) nikdo neleze :-) Rozpačitě jsme poposedávali na gauči a čekali na aktualizaci. Okolo šesté večer je vydaná nová předpověď a je to trojka, hurá! Jedeme! Vyzvedáváme lyže, vše naskládáme do auta a jedeméééé! Cestou musíme stihnou ferry, která jezdí jednou za hodinu a tak správné načasování je klíčem! Po nalodění už je cíl jen dojet, Castlegar, kde jsme se rozhodli přespat, je z Revy asi 250 km. Vzhledem ke kvalitě cest asi 4 hodiny jízdy. Nakonec docela unavení dorazíme na místo, cestou velká mlha, strom přes cestu, kterému se Kuba vyhnul na poslední chvíli a o kus dál uprostřed silnice ještě dva obří šutry, dohromady o velikosti trabantu,  které se nejspíš čerstvě odlouply ze skalní stěny co vede podél cesty.
Parkujeme u Tim Hortons a sotva se překulíme dozadu na postel, tak spíme. Ráno probuzení do slunného dne, jako na jaře. Aha, počkat, tady nikde není sníh?! Zjišťujeme, že Castlegar je cca v 500 m.n.m a začátek traversu je ve 1200 m.n.m. To nás trochu uklidní...no uvidíme. Po snídani u Tima a rozloučením se s civilizací míříme na Bombi summit, začátek treku. Jako mávnutím proutku opět vidíme sníh a tak je tedy možné nasadit lyže a vyrazit. Naštěstí se nekonal dvoukilometrový nástup s lyžemi na ramenou, abychom překonali bláto.

Pásy aplikovány, boty zacvakány, můžeme vyrazit (Bombi summit)

Popis v průvodci zní celkem jasně: Sledujte vedení vysokého napětí, u věže 154 zahněte doprava a pak klesejte k chatě. Úsek dlouhý cca 9 km. Říkám si, to není na začátek tak zlé. Nasadíme batohy, které přidáním jídla značně ztěžkly a jdeme hledat věž 154. Po chvíli zjišťujeme, že ač jsou věže ve čtyřech řadách, tak ani jedna z nich nemá číslo, které by se jen zdaleka blížilo 154. Verze číslování je buď 12-01 nebo 14-02 no a tak si říkám, že je asi museli od té doby, co vydali průvodce, přečíslovat. Taková zrada!
Neklesáme na mysli a zapojujeme selský rozum. Podle směru, kterým máme jít a podle směru, kam se stáčí vedení Kuba velí směr a tak šlapeme mezi stromy do neznáma. Odkázáni na orientaci podle světových stran, což tady v tom případě docela spolehlivě fungovalo (Skauti by z nás měli radost, navíc můj smysl pro odhadování času dle polohy slunce se vytříbil na přesnost 10 minut od reálného času :-) Po chvíli šlapání dorazíme na cestu, kterou chvíli stoupáme, poté se z ní oddělíme a stoupáme dále do lesa. Stoupání nebere konce, ale les řídne a tak se otevírají první výhledy. Je polojasno, takže podmínky takřka ideální. Narazili jsme na zhruba tři dny starou stopu, je skoro zasněžená, ale stále viditelná. Sledujeme ji a stále z vesela stoupáme. Tempo není nijak závratné, tělo přivyká batohu a v mém případě i zcela novým botám (ano měla jsem puchýře). Kuba průběžně kontroluje směr a vzdálenost od chaty, směřujeme to co nejkratší cestou. Dorazíme do malého sedla. "Odsud už je to jen z kopce" křičí Kuba a mizí ladnými obloučky mezi stromy. Jupí, raduju se. Taky se dobelhám do sedla a rozpačitě koukám na sjezd, co se mi otevírá. Zalesněná paseka s prašanovým sněhem, radius obloučků omezený...hm, tak uvidíme. Šteluju se do pozice pluh (pro ty, co by se mi chtěli smát jen podotýkám, že jsem oddaný snowboardista a lyže jsem nazula týden před odjezdem na traverse po osmi letech). Stylem Sněženky a machři se vrhám na pospas osudu, mezi stromy. Oblouček velice rozšafně vykrojený, potom druhý, jen o fous minutý strom, zabrždění do protisvahu, táááák. Už vidím střechu od chatičky, dobře, hlavně se soustředit. Bác ho a už se válím ve sněhu. No nevadí, poskládat lyže, posbírat hůlky a je to. Jedu dál, poslední úsek před příjezdem k chatce je úzký průjezd mezi stromem a haldou sněhu, moje lyže jedou ke stromu a já pěkně po hlavě taky. Jedna lyže vypnutá, druhá bůhví kde já hlavou u kmenu, no hlavně, že to bylo do měkkýho a hlavně, že už jsme u chaty!

Střecha chatičky na obzoru!

První dobytý cíl cesty, Grassy hut v 1900 m.n.m jsem zvládli za 6 hodin. Převýšení cca 700 m. Krásná, malá chatička s pěkným výhledem na svahy Grassy mountain a do údolí rozprostírající se pod horou. Také pohoří Kootenays na obzoru. Jsme pěkně hladoví a tak Kuba začíná dělat oheň v kamnech, v hrncích rozpouštíme sníh na vodu a převlékáme se pěkně do suchého, teda já. Kuba nepadal, takže nebyl mokrý :-) Rozvěsíme pásy z lyží (suché pásy, klíč k úspěchu) a začínáme se zabydlovat. V chatičce jsou čtyři patrové postele, dost široké na to, aby se na každé vyspali dva. Takže místo pro osm nocležníků. Po večeři s velkým zklamáním zjišťujeme, že slivovice zůstala doma v mrazáku a tak si dáme aspoň čokoládu :-) Myslíme na Krtky, jak se mají v Mexiku a říkáme si, že výlet v původní sestavě by vlastně nebyl tak špatný, rozhodně by bylo hodně veselo. Nedá se nic dělat. Venku se začíná stmívat a tak ještě fotím západ slunce a pak hurá zase dovnitř do tepla. Kuba testuje svůj nový péřák a spokojeně usínáme plni očekávání, co přinese druhý den.

Grassy Hut

V teple chatičky

Západ slunce nad Kootenays

Druhý den se probíráme do slunečného dne, před námi úsek cca 10 km, převýšení zhruba 750m. Začínáme pravou hřebenovku. Stoupáme na vrchol Grassy mountain a otevírá se nám pohled na druhou stranu údolí, které je v dáli lemované dalšími horami z pohoří Selkirk mountains. Průvodce cestu popisuje poněkud stručněji a tak co chvíli kontrolujeme směr v GPS.

To za batohem, jsem já!

Stoupáme dále přes Twin Peaks (lokální název pro dva bezejmenné vrcholky) a na druhém vrcholku zjišťujeme, že jsme odbočili z trasy. Twin peaks jsme měli obejít pod vrcholem zleva a my jsme sledovali stopu, která vedla zprava a poté se ztratila. Dostali jsme se do místa, ze kterého se nešlo napojit na původní trasu, protože v cestě byl dost souvislý útes a tak jediná cesta byla dolů lesem ze strmého svahu druhého Twin peaku :-) Už teď jsme věděli, že jsme se hodně odklonili od původní trasy, vrátit se nebyl čas a tak jsme museli vymýšlet alternativní cestu dolů za pochodu. Sundali jsme pásy, zacvakli vázání na pevno a ráda bych řekla hurá dolů, ale hurá to opravdu nebylo. Kuba jel první a zkoumal terén. Přece jen mu jde pluhem lépe brzdit a vůbec lyže ovládat, takže nebyl vystaven zoufalým pokusům o koordinaci všech končetin do souvislého sjezdu, jako já.

Selkirk mountains

Kuba na vrcholku Grassy mountain

 Názorně to vypadalo asi tak, že Kuba se rozjel, udělal pár obloučků a v místě, kde neviděl dál s přehledem plynule zastavil a vybíral další směr. Já jsem s hrůzou v očích nasměrovala lyže do pluhu, po jednom obloučku jsem se začala rozjíždět více, než bylo záhodno, pak se dva obloučky modlila a vlála na lyžích jak prapor a v rámci pudu sebezáchovy jsem při následujícím obloučku spadla. A takhle to šlo celý sjezd a že jsme klesali dobrých 400 výškových metrů. To, že jsem popadala snad na všechny možné způsoby by ani tak nevadilo, přece jen je to do měkkého, ale to zvedání! Batoh mě převracel, lyže vždycky jinde, než je člověk potřeboval. Postupem se u mě začalo dostavovat vyčerpání a únava.
Po našem sjezdu jsme zastavili v údolí, po levé ruce hřeben, po kterém jsme měli jet, bohužel jsme byli o hodně níže než by bylo záhodno. Kuba vyndavá GPS, jsme za půlkou cesty, k chatě však chybí ještě 600 výškových metrů a začíná být pozdní odpoledne. Musíme trochu pohnout. Počasí drží a sluníčko svítí, to způsobuje, že sníh je mokřejší, než by se nám hodilo a také to, že pásy, které jsme znovu nandali začínají být mokré a sníh se na ně lepí. To znamená, že se vlečete do strmého kopce a ještě za sebou vláčite lyže, které mají zespodu nalepené obrovské hroudy sněhu, které i po důkladném oškrabání jsou zpět ani ne po pěti metrech. Já si říkám, že je to fakt paradox a jsem ráda, že jsem. Kuba procedí něco v tom smyslu, že: "Příště se na to můžu vys*at a pojedu taky do Mexika!" Oba jsme hodně unavení, Kubovu teorii o přenocování venku zcela rázně odmítám a jsem rozhodnuta se k chatě dostat stůj co stůj. Zbývá poslední kilometr, který trvá věčnost. Chata je pod Siwash mountain, ke které se každým krokem blížíme, musíme ovšem traverzovat prudký svah, který je za stávajícíh podmínek lavinózní a potom vystoupat do sedla, strmý sjezd na paseku a tam někde je chata. Pozoruju Kubu z bezpečné vzdálenosti jak traverzuje svahem, v místě, kde je potřeba začít stoupat se mu smekají lyže a Kuba končí u stromu. Je to moc prudké, slunce začíná zapadat.
Dosunu se ke Kubovi, říká, že musíme sundat lyže a poslední cca 40ti metrový úsek vystoupat v botech. Už je mi všechno jedno. Královstí za chatu! Zouvám lyže a v zápětí jsem po stehna ve sněhu. Ani si nechci představovat, jak ten svah vypadá nezasněžený, nejspíš balvany a stromy, teď pokryté sněhem, takže občas se lze propadnout hlouběji, občas noha drží a dá se udělat krok vpřed. Rozhodnu se pro verzi upnout si lyže na batoh, potom co je tam Kuba našteluje je batoh rázem o dobrých 7 kilo těžší, málem mě to překlopí. No nic, teď musím zabrat, beru si hůlky a snažím se stoupat, nohy se mi pořád strašne boří, Kuba je pár metrů nade mnou. Já se snad nehnu! Konečně sformuju stup a noha drží, dělám první kroky. Kuba dorazí do sedýlka, otáčí se a jde mi pomoci s lyžemi, odepíná je z batohu, úleva. Zbytek, co je přede mnou překonávám v polotranzu. Jsem tu, stojím v sedle. Teď už jen nějak sjet dolů na paseku se stromy, tam někde je chata. Začíná se stmívat.
Nasazujeme lyže, čekám na Kubu. Jede první, k chatě je to 300 metrů. Sjíždíme prudký svah a jsme na pasece. Vidíme jen stromy, k chatě 100 m. Nikde nic...pomocí GPS držíme směr. 50 metrů, pořád nic. Marně se rozhlížíme, co nám mizející světlo dovolí. Jsme 30 metrů od chaty a já zahlédnu okraj střechy! Sláva! Co mi lyže dovolí, chvátám k chatě. Konečně. Steed hut dobyta.

Steed hut

Děláme vodu :-)

Velká úleva, radost, že nemusíme noc přečkat venku, zvládli jsme to. Rychle všechno připravujeme, nemáme vodu a jsme hodně unavení. Děláme oheň, rozpouštíme sníh, sušíme věci-hlavně pásy! Nálada se zlepšuje. Po večeři i žertujeme. Jsme sakra rádi, že máme dnešek za sebou. Z plánovaných 750 m jsme nastoupali něco kolem 1200. Kolik jsme ušli kilometrů místo plánovaných devíti, nemám ponětí. Takhle vyčerpaná jsem snad ještě nikdy nebyla, docela bych to přirovnala k sáhnutí si na dno.
Třetí den nás čeká úsek na Copper hut, je to asi 11 km a převýšení 500 m. Probouzíme se do bíla, venku chumelí jak blázen. Přes noc určitě napadlo aspoň deset čísel a nevypadá, že by mělo přestat. Orientace se trošku zhoršuje, viditelnost je asi na 50 m. Což není špatné na lokaci stromů okolo vás, ale horší je to s okolními vrcholky a celkovou orientací. Všude bílo. Začínáme sjezdem, v čerstvém sněhu to jede pozvolna, což mi naprostu vyhovuje. Opět sjedem trochu níž, než jsme měli, ale tentokrát to není tak zlé. Kuba po  čase začíná být unavený, prošlapává stopu a sníh je hlubší a hlubší. Já jako druhý mám výhodu, jde se mi mnohem snadněji. Střídám ho, ale moc dlouho mi to v čele nevydrží. Dorazíme k zapadanému jezeru. Těžko říct, kde přesně má břeh a tak ho obcházíme s velkou rezervou. Přece jen zahučet pod led by teď bylo to poslední, co bychom potřebovali.
Znovu v lese, zase kousek sjezd. Jedu první, protože ve vyjetých stopách rychle Kubu dojedu a narážím do něj :-) Najednou koutkem oka zahlédnu obrovskou díru vpravo, tak mě to překvapí, že pro jistotu spadnu. Zkoumám to blíže a zjišťuju, že je to zasněžený potok. Vrstva sněhu dobré tři metry a dole díra a tekoucí voda. Křičím na Kubu ať jede vlevo! Zastavuje u mě a pěkně se diví. Na tohle si musíme dát bacha. To by bylo ještě horší než jezero.

A padá a padá...

Klesání je konec, začínáme opět stoupat. Vytrvale sněží a my vytrvale postupujeme. Tělo přivyklo lépe zátěži a jde se výrazně lépe, než včera. Tedy aspoň mě. Kuba pořád šlape stopu. Stoupání je pozvolné, o to delší úsek máme před sebou.
Nic netrvá věčně a tak i dnes jásáme, když objevíme značně zachumelenou Copper hut. Kuba zjišťuje, zda komín nezasněžil, aby se dalo topit a pak následuje už klasika, na kterou jsme za poslední dny přivykli. Sundat pásy, dát je sušit, vše nanosit dovnitř, rozdělat oheň, rozpustit sníh, převléct se, uvařit jídlo a čaj a spokojeně se skácet do postele.

Kuba před Copper hut

Odhrabávání komínu

A už je zase teplo

Dnes večer jsme ovšem měli dilema. Díky neustále padajícímu sněhu jsme netušili jak vypadá lavinové nebezpečí a následující den byl před námi přechod tří vrcholů, které spojuje úzký hřeben. Některé pasáže jsou tak strmé, že se musí sundat lyže a jít v botech. Poté následuje prudký sjezd na lesní cestu. Jsme trochu na pochybách. V průvodci je popsaná ještě úniková cesta, v případě, že nás na chatě zastihne špatné počasí. Popisuje, jak sestoupit k jiné lesní cestě, která poté vede k silnici. Rozhodujeme se pro traverz přes vrcholky. Kuba je rozhodnut, že to dáme.

Výhled z okna :-)

Uleháme do postele a já po chvíli slyším strašnou ránu a haldu valícího se sněhu-lavina! No to mě podrž, pak v dálce ještě slyším odpalování náloží, které trhají další laviny. Nejspíš pro bezpečí dopravy na silnici. Pochyby narůstají. Jak to může vypadat na hřebeni zítra, když stále nepřestává sněžit?
Po trochu neklidné noci se ráno opět bavíme o variantách, navrhuji zvolit popsanou únikovou cestu. Kuba celkem rád souhlasí. Nevíme jak vrcholky vypadají a nechceme zbytečně riskovat. I kdyby se jeden z nás dostal do laviny a druhému se ho podařilo najít a vyhrabat, tak stále není žádný způsob, jak přivolat pomoc, signál není a satelitním telefonem opravdu nedisponujeme.
Volíme tedy cestu dolů lesem, v průvodci moc popsaná není a tak podle mapy zanášíme do GPS nové orientační body, které nám pomohou v orientaci.

Připraveni na sjezd

Další den, čtvrtý v pořadí a tím i náš poslední, je opět jasno a svítí sluníčko. Vydáváme se více méně intuitivně, řekla bych rovnou za nosem. Čerstvý prašan, asi 40 cm. Bohužel není úplně vhodná situace k bezstarostnému sjezdu. Člověk musí pořád plánovat kam pojede, zastavovat a rozhlížet se. Netrvá dlouho a opět narazíme na zasněžený potok. Tenhle nám bohužel nezbývá než sledovat skoro celou cestu dolů. Na místě je dobré naplánování jeho několikanásobného přejíždění. Vždycky jen koutkem oka vidím jednu z mnoha temných děr a držím se co nejdál to jde a rychle pryč :-)

Kuba neúnavně prošlapává cestu

Po chvilce celkem nenáročného sjezdu se dostáváme k místu odkud je třeba opět trochu stoupat. Trasa se vymýšlí operativně za pochodu. Pozvolna stoupáme, míjíme Copper mountain a to je znamení, že se blížíme k lesní cestě, po které máme sjíždět. Ještě přes paseku s malými stromky a najednou do vzrostlého lesa, poslední metry a je to. Našli jsme lesní cestu.

Malé stromky, k cíli už jen kousek

Lesní cesta dobyta

Zdánlivý dojem, že jsme téměř v cíli nás záhy opustil. Už cestou mě napadlo, zda bude na lesní cestě, která měla celkem asi 15 km a klesala až do 800 m.n.m dost sněhu. Zkrátím to-nebylo. Po chvilce docela bezstarostné jízdy jsme narazili na parkoviště pro heliskiing. Díky tomu, že společnost využívala tuto cestu jako přístup pro klienty, tak byla vyhrnutá až běda. To mělo taky výrazný dopad na minimum sněhu. A tak se nám tedy podařilo sjet cca do 5ti km od silnice a pak sníh prostě zmizel. Na cestě bláto a jediné možné řešení bylo zout lyže, hodit je na rameno a dojít to k silnici pěšky. No, to si říkám, že do večera máme co dělat. Ušli jsme takhle necelý kilometr v přaskáčích a já měla sto chutí hodit lyže do příkopu u cesty. Dali jsme si na chvíli pazu a co neslyším-auto! Někdo jede!
Vyskočím a zběsile mávám, naše jediná šance, jak se odsud dostat. Je to truck s klienty z heliskiingu, přemlouvám řidiče, ať nás sveze k silnici, že se tam nemáme jak dostat, protože už není sníh. Myslím si, že tento požadavek ho natolik překvapí, že svolí a naloží nás na korbu. S radostí, která se v danou chvíli ani nedá popsat naházíme batohy a lyže do zasněžené korby a naskáčeme taktéž. Řidič to kulí dolů asi 50km/h. Na cestě vesele čvachtá bláto a Kuba schytá pár dávek sněhu ze střechy. Stále celí veselí a nadšení z toho, že jsme nemuseli šlapat až k silnici vyskakujeme na místě, kde nám řidič zastavil. Teď je před námi další oříšek.
Přezouváme boty, tedy Kuba. Já žádné nemám a tak klopýtám v rozeplých přeskáčích. Musíme vymyslet, jak se dostat k autu. Vyšli jsme na opačné straně, než byla původní verze traverzu. To by ani tak nevadilo, vzdálenost je tak stejná cca 50 km od auta. Jediným řešením je jít na stopa. Ráda věřím Kubově domněnce o tom, že lidi s batohy a lyžemi každý rád vezme. Bohužel to nebyl tak úplně náš případ. No každopádně šlapeme po silnici a za chvíli nám zastaví táta s dvěma syny, že nás může svést tak dva kilometry k dálnici. No tak jo, nasedáme a říkáme si, že aspoň něco. Vyhazuje nás, s tím, že se tu může stopovat a že aut tu jezdí mnohem víc a že nám určitě někdo zastaví. No tak o tom jsme ještě stále přesvědčeni také a optimisticky držíme zvednutý palec. Asi po třičtvrtě hodiny neúspěchu, co nás míjí auta pouze s řidiči a spoustou volného místa, máme štěstí a nabírá nás kluk s malým autem, do kterého se ale při trošce snahy namačkáme. Jediný háček, že taky jede jen ke křižovatce, která je asi 3 km, ale že tam se napojuje další silnice a že nám tam určitě někdo zastaví, šance jsou velké. No tak jo, lepší než nic, zase o kousek blíže. Vysedáme, děkujeme. Na malé křižovatce je pouze kancelář onoho heliskiingu, bankomat a obchod. Přecházíme křižovatku a opět zvedáme palec. Situace dost podobná, aut jezdí možná ještě více. Ovšem nikoho nedojímají dva lyžaři uprostřed zelené trávy. Asi po další půlhodině neúspěšného postávání jdu do kanceláře heliskiingu zjistit, jak se odsud dostat do Castlegaru. Dvě k smrti unuděné slečny radostně vyskočí, když otevřu dveře. Raději rovnou předesílám, že mám pouze dotaz a nic zakoupit nehodlám. I to je vytrhne ze stereotypu a ochotně se snaží pomoci. Ptám se tedy na autobus, či jinou formu dopravy. K mému velkému překvapení mi řeknou, že kousek za křižovatkou je zastávka a autobus jede až do Caslegaru. Najdou mi jízdí řád a jede to za 20 minut. Paráda! Řítím se zpátky ke Kubovi a volám, ať vstává, že jedeme autobusem. Štěstí se na nás přece jen usmálo. Autobus dorazí na čas a tak radostně nastupujeme. Zase budem o kousek blíž. 5idič se ptá kam potřebujeme a po krátké úvaze vyvozuje, že pro nás bude nejlepší vysoupit u letiště, dáme na něj a jedeme.
Řidič autobusu pronáší něco v tom smyslu, že tady je to dobrý místo, jezdí tu hodně aut a tak nám určitě někdo zastaví. K tomuhle už jsme trochu skeptičtí, ale budiž, nezbývá než doufat. Opět ta samá historie. Doklopýtat na vhodné místo, poskládat veškeré věci, nasadit úsměv a zvednout palec. A opět jezdí spoustu aut a opět žádné nezastaví. Ve chvíli, kdy už jsem rozhodnutá jít do letiští haly si nechat zavolat taxi, tak jedno jede okolo. Snažíme se paní taxikářce všemožným máváním naznačit, ať zastaví. Ona si nejspíš myslí, že se chceme svézt stopem a tak rozhazuje rukama a kroutí hlavou. Po asi 200 m zastaví a couvá. Domlouvám s ní odvoz na naše výchozí místo, Bombi summit. Chvilku na mě teda kouká, o co jako jde, ale nabírá nás a jedeme. Ještě stavíme u bankomatu, protože moje nabídka deseti dolarů ji moc nepotěší a pak už nás nic nedělí od úspěšného zakončení naší cesty.

We made it back! Živí a zdraví. Tak zas někdy příště! :-)

Celkově celý tento počin hodnotíme kladně, čtyři dny v horách aniž bychom potkali živáčka, krásné výhledy a prostředí a popasování se se sebou samým. Vyšli jsme z toho zase o něco moudřejší a zkušenější :-)

Powder mania

Došlo na dlouho očekávané první video ze svahu. Hlavní hvězdou jsem já. Máme ještě nespočet dalšího materiálu a jednou se dostanem k tomu to sestříhat, ale teď aspoň první ochutnávka v podobě mého divokého sjezdu :-)

Hany Bany´s powder day

Tubing

One Saturday evening after work...:-)

O tom, jak jsme šli do hor...

Mnoho kolegů a kamarádů, které jsme zde poznali, ale také prostředí samotné, nám bylo inspirací k tomu abychom i my konečně vyrazili na backcountry touring. V českém překladu známé jako skialpinismus. Náš cíl byl v podstatě jasný, nejbližším a zároveň jedním z kultovních míst je Rogers Pass. Průsmyk, který se nachází na Trans Canada Hwy 1 asi 90km východně od Revelstoke. Protože s sebou nemáme potřebné skialpinistické vybavení, tak jsme zamířili do půjčovny. A jak to tak na malých městečkách bývá, všude nějaký známý, který je ochotný udělat kamarádskou slevu :-) A tak, za pomoci Zuzky a Adama (ještě jednou díky) jsme vyfasovali výbavu potřebnou k tomu, abychom se vrhli do pusté a divoké přírody. Mezi ledovce a kanadsky tenké smrky. Kuba zapůjčil lyže, já split board* a hůlky. Oba po jednom avalanche setu**. A tradá.
Protože náš blog, k naší velké radosti, čte více generací, pojmy s hvězdičkou výše, jsou vysvětlené níže :-) :
* Splitboard je de facto snowboard, který se dá rozpůlit (ručně). Je to už předem rozříznuté prkno, které má kovové hrany po celém obvodu obou kusů. Spojené je záklopkou na koncích a háčky uprostřed. Důmyslný systém vázání umožňuje splitboard rozpůlit a za pomocí tuleních pásů použít ke stoupání do svahu jako lyže a při dosažení požadovaného bodu, zase lyže proměnit v prkno a hurá do údolí.

 

Když jsou z prkna dvě půlky aneb splitboard v celé své kráse

**Avalanche set je souprava, za pomoci které jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Není to samospasitelné, takže přesněji za pomoci tohoto setu a notné dávky štěstí, jste schopni nalézt člověka, kterého zasypala lavina. Sada odsahuje tzv. beacon, což je lavinový pípák, dále sondu, což vypadá jako hůlka od stanu, která má asi tři metry a kterou pícháte do sněhu, tak dlouho, dokud nepíchnete, do hledané oběti. A v neposlední řadě samozřejmě teleskopická lopata. S použitím lopaty, jsme myslím, všichni obeznámeni.
Když už jsme měli na čem a jak, ještě jsme museli zjistit kam. Adam nám půjčil průvodce a my začali horlivě listovat. Protože to byl můj úplně první touring, tak jsme vybrali něco decentního. I tak to mělo pořádné převýšení. Kuba, jako zkušený skialpinista a držitel osvědčení z absolvování lavinového kurzu, byl mým průvodcem, který tam ovšem nikdy nebyl, když se mi  zkřížily lyže, hůlky bořily po rameno do sněhu nebo mi podkluzovaly pásy :-)
Za cíl jsme tedy vybrali touring na Lookout Col, který vedl k malebné Asulkan Cabin, která si hověla v 2 135 m. Délka trasy 5,5 km a převýšení 920 m.

Cestou vzhůru, zhura ve 2/3

První co jsme po cestě do Rogers pass zjistili bylo, že jsme si doma zapomněli Park pass. Bez tohoto passu nesmíte v národních ani v provinčních parcích zastavit a natož celý den parkovat. Moje naivní představa o tom, že se to strážcům určitě nebude chtít v zimě objíždět, byla mylná. Po návratu na nás za stěračem čekal lístek, samozřejmě jako jediné auto na celém parkovišti :-) Vše se naštěstí vyřešilo, když jsme se Passem prokázali následující den v kanceláři.
Takže nasadit pásy, obout boty, nastavit hůlky, batoh a vzhůru. Z parkoviště trasa příkře stoupala do lesa. Začínala velice malým, ale velice zákeřným kopečkem, ze kterého jsem se po prvních pokusech svezla zpátky na parkoviště, v ne zcela důstojných polohách. Naštěstí vše vyřešilo důrazné zabodnutí hůlky a mé šouravé poskoky vpřed. Pracanti z parku, kteří odhazovali sníh, ze střechy info přístřešku dělali, že je nezajímám, ale já vím, že se určitě koukali! :-)

Kuba ve spodní části trasy, u potůčku

Konec lesa a vítá nás sluníčko

Prašanové polštáře

Nicméně kopeček brzy skončil a následovala bezmála kilometrová rovinka. Tam jsem se mohla plně soustředit na správné skialpové pohyby. Něco jako těžkopádné běžkování. Kuba říká: "To je jako když děláš normální krok." To tak! :-) Ohýbáte nohu v koleni, zvedáte patu, ale přitom lyží šoupete po sněhu. Vsuktu zábava. Chvíli mi trvalo, než jsem zautomatizovala pohyby, ale člověk si zvykne rychle. Ještě jsem nezmínila, že při stoupání do kopce máte patu pohyblivou a při sjezdu se vázání opět zacvakne zpět. U splitboardu se úplně přendá (holt mám vždycky něco extra :-).

Planinou vzhůru

Kuba míří k druhému lesíku

Terén se začal postupně zvedat a začali jsme stoupat nad les. Šli jsem směrem na západ, takže po opuštění lesa nám na cestu svítilo sluníčko. Trasa vede údolím Illecillewaet valley mezi ledovcem  Glacier Crest a Lookout Mountain. Krásné počasí, krásné výhledy. Jasný cíl před námi. Někde se to převýšení nabrat musí a tak pěkně šlápnout do lyžáků a strmě stoupat do kopce. Planinou, pak zase lesem, finálový prudký kopec a pozvolným stoupáním po hřebeni až k chatě Asulkan cabin, která je viditelná až posledních 300 m, což za snížené viditelnosti může být opravdu nekonečné hledání. My však měli štěstí.
Na chatičce jsme chvilku poseděli, popovídali si s místňáky, kteří zde nocovali a kteří byli trošku překvapeni, že ještě hodláme jet dolů. Nic jiného nezbývalo a tak jsem se jala předělat moje "lyže" na board, vše dobře upevnit a jdeme na to.

Ledovec před námi

Kuba v posledním úseku strmnějšího stouání

Jeden z dalších důvodů, proč jsme vyrazili na touring, byl, že tady v Revelstoke už dlouho nesněžilo a urolbované sjezdovky nás moc nelákají. Takže touring je jediná možnost, jak si zajezdit v prašanu, který se v horách stále drží. Především na severní straně, kterou jsme my sjížděli.

Vrchol dobyt

Pětihodinové stoupání nahoru je odměněno patnácti minutovým sjezdem dolů do údolí. Protože první část trasy vede téměř rovinou podél potoka, tak si ještě na závěr užijete hodinovou srandu píchání a píchání hůlkami v zoufalé snaze se trochu více poodrazit a sklouznout se blíže k cíli. Malá a zcela nepatrná nevýhoda splitboardu je, že pokud ho znovu rozpojíte na "lyže" (což jsem byla nucena udělat, tentokrát už bez pásů), kvůli nedostatečnému sklonu terénu. Je to, že vaše pata zůstává stále volná a tak při traverzech ve svahu, kde pod vámi vesele bublá potůček a lyžař místo prosviští, zarytý hranami do sněhu. Já se šnečím tempem sunula vpřed a proklínala každé podklouznutí, které ne a ne být zamýšleným směrem.

Asulkan cabin, 2 135m

Všechno nakonec dobře dopadlo. V lese jsem se pluhem řítila mezi stromy s hrůzou v očích a Kubovo tvrzení, že je to v podstatě jako běžky, bylo opravdu daleko od pravdy. Aspoň v mém případě :-)
Touring se nám velice líbil, i když nás trochu zničil. Rogers Pass nás inspiroval a už teď vymýšlíme, kdy se tam vrátíme. Tak SKOL! :-)

Winter session

Už je to zatraceně dlouho, co jsem sem přispívala naposled sem na blog a za to se předně omlouvám, veškerou vinu házím na své dobré vychování, protože jsem se celý měsíc věnovala Zorce, co nás sem přijela navštívit. Že jo, Zori? :-)
Tak, ale konec výmluv a hurá do psaní. Mám pocit, že můj poslední příspěvek končí větou: "Těšíme se, až bude sníh." Nebo tak něco podobného. Inu, tak sněhu tu máme požehnaně. Doneslo se mi, že v ČR je sníh momentálně nedostatkovou komoditou a tak pokud jste zapomněli, tak je to bílé, nadýchané a když to napadá pod bundu, tak to studí!

SNÍH

Rozesmátí lyžníci-Kuba a Zorka na Ripper chair

Nicméně předně popíšu naší pracovní náplň a pak radovánky. Během listopadu byl hotel hotový ghost town (rozuměj-nikde nikdo). Hosta člověk nepotkal, co byl týden dlouhý a tak jsme si hleděli svého a na plno jsme se věnovali deep cleaningu. Nevím, jestli jsem popisovala, co je deep clean pokoje. Anglicky hovořící nejspíš tuší, nicméně spočívá to v tom, že banda housekeeperů vtrhne do pokoje, převrátí ho vzhůru nohama a po cca 4 hodinách pokoj opouští, ten se leskne a blyští v každém zákoutí. Je to takový hloubkový úklid, kde ani vidlička nezůstane na svém místě. Dělá se inventura vybavení, všechno se přepočítává, otírá se každá žaluzie zvlášť, myjí se okna, omývají se zdi, otvírá se každý šuplík a skříňka, po kolenou se leze aby se otřely všechny kobercové lišty a takové podobné libůstky, ješte mne napadá zvedání nábytku, včetně asi 200 kilového gauče a postelí a luxování pod vším, co stálo na koberci. Taky počítání ramínek! To bych málem zapomněla.:-) To by se člověk někdy divil, co všechno se dá najít. Deep cleaning nevyžadoval žádné nahlašování kam jsme se dopracovali, během dne a tak jsme všechny pauzy trávili v pokojích, rozvalení na gaučích a u televize. Není tajemstvím, že některé pauzy se nebezpečně protáhly. Ale jak jsem již psala, nikde nikdo, kdo ví, co dělaly šéfky :-) Na konci dne se, všichni odpotáceli domů a pak zase na novo. Volné dny jsme trávili doma, venku pršelo a sníh pořád nikde. Ski areál se otevíral 30.11. a do poslední chvíle to vypadalo, že nebude na čem jezdit. Pravda, někdy v půlce listopadu se objevil poprašek na vrcholcích, to v nás udržovalo naději.
Jak se blížil začátek sezóny, tak hotel posiloval pracovní pozice, my, co zůstali z léta, jsme se těšili na nové tváře. Moc nás nebylo, asi 10-15. Nabíralo se cca 40 lidí, takže velká změna. První várka lidí dorazila a bylo třeba je zacvičit do houskeeperské činnosti. Byla jsem pověřena zácvikem nových duší a tak mám na svědomí asi 6 vyškolených nově příchozích. Asi kvůli kouzlu mé osobnosti :-)
Nejprve bylo zacvičování zpestřením, pak spíš otrava :-) Po osmé trpělivě stát nad nebohým teenagerem a vysvětlovat mu, že ten rožek při stlaní postele má mířit dolů a né nahoru, nakonec omrzí každého. Na druhou stranu někteří nováčci jsou poslušní a úslužní a vzhlíží k vám. Při odpovědi na dotaz, jak jsem zde dlouho, povážlivě kývou a vyzařuje z nich respekt. Samozřejmě, že je mezi sebou porovnáváme a většina z nás, co tu pracuje déle dostává nové lidi, aby se s nimi rozkoukali a zvykli si na pracovní tempo. Pak se o pauze navzájem zajímáme: "Tak co ta nová/ý co s ním děláš?" "No nic moc, je pomalej a nejdou mu kuchyně." :-) A podobně. Nemyslíme to zle, jen jsme trochu škodolibí. Kuba proslul jako nápravné zařízení skoro zatracených a zcela netalentovaných uklizečů. Vyvinul jedinečnou metodu cukru a biče. Pokud je někdo opravdu ztracený případ, je mu přidělen Kuba a ten nasadí svoje svědomité taktiky. Jasné příkazy, neustálé popohánění, nekompromisní kritika (vždy konstruktivní :-) a za odměnu čokoládka. No kdo by s ním rád nepracoval? :-) Na schopné kolegy je samozřejmě milejší :-)

Kuba na vrchu Stoke chair

Vypuknutím lyžařské sezóny hotel výrazně ožil. Narvaná místnost při pauzách, lidé sedící po zemi-my ovšem ne, už máme vydobytou jistou pozici. Ale hlavně spousta hostů. A jak říká šéfka: "Kde jsou hosti, jsou problémy." Náš hotel, cílený na bohatší klientelu bohužel jenom potrvzuje, že někteří movití jedinci dávají výrazně najevo, kdo tomu tady velí. Naivně si myslí, že jsou to oni :-) S opovržlivým pohledem zavírají výtah, když se chcete svést nebo s velice očividným gestem, jak moc je otravuje, projít kolem uklizecího vozíku, který stojí v chodbě. Nebo paní, která platí asi 750 dolarů za noc v pokoji a zeptá se vás, zda jí můžete sehnat další jablka, že ty co měla při příjezdu v míse, už jí došly. No zase se máme čím bavit. Nejvíc mi ovšem vyrazilo dech kradení čokolád. Hotelová novinka pro tuto sezónu je čokoláda na pokoji. Jsou to takové ty malé čokoládičky, co se dávají na noční stolek. Protože housekeeping je banda nezvedených mladých lidí, tak čokolády dostáváme přidělené každé ráno, podle toho kolik máme pokojů. Jaký byl můj údiv, když z původních 12ti co jsme ráno obdrželi, nám po chvíli, co stál vozík v chodbě, zbyly v košíčku pouhé tři. Lamentovala jsem celou cestu k výtahu a s neuvěřením se přesvědčila, že kdo má hodně, chce ještě víc, i kdyby to měla být jenom čokoláda. Takže teď je schovávám pod kafe a je to! :-)
Tím si myslím, že jsem obsáhla naší pracovní činnost a působení na pracovišti.

Jízda gondolou z úpatí až téměř na vrchol

Panorama, vrchol Stoke chair

Je tedy čas přejít k příjemnější stránce. To jsou naše víkendy, které trávíme samozřejmě na sjezdovce. Od hotelu máme ski pass na celou sezónu za opravdu výhodnou cenu. Z původních 1200 dolarů jsme zaplatili 105, dostali kartičku s fotkou a hurá na svah! Já jsem měla to štěstí, že při otevíracím dni 30.11. jsem byla mezi lyžujícími.První dojmy byly opravdu smíšené., Po loňské zimě strávené ve slunné jihovýchodní Asii, tělo znatelně odvyklo na snowboardové pohyby.

Snowboardové vyčerpání

Tady už v plné síle, černá Jallapeno

Důležitý a největší rozdíl oproti ježdění (lyže, prkno) v Evropě, je v tom, že tady se hodně cílí na prašanový sníh a rolba je tu pomalu sprosté slovo. Areál se pyšní nejprudšími svahy v severní Americe a tak většinu z nich rolba ani nevyjede. Upravené jsou za tzv. powder days (den kdy padá., padá, padá a padá) pouze nejnutnější traverzy (sjezdovky propojující vleky, atd.). Další výrazný rozdíl je množství lyžařů. Až na dny, kdy kvůli sněhu zavřou obousměrně dálnici a lidé v Revy uvíznou, tak jste tu skoro sami. Asi tak jako kdyby jste pobrali lidi ze Šacberku ( http://www.sacberk.cz/ ) a rozpustili je v Aspenu. :-) Areál se rozkládá na hoře Mt. Mackenzie 2,456m jezdí se na jižní, západní a severní straně. Většinu prostoru, kde se jezdí pokrývají lesy (glades). Takže se tu z velké části holduje freeride a skokům jak v lese, tak z útesů. Když jsem slyšela, že se tu jezdí v lese, můj pud sebezáchovy hlásil, že já nebudu mezi těmi, kdo se dobrovolně pustí mezi stromy. Ani nevím, jak se to stalo a už skáču přes klády a honím freeride v průsmycích a sněhu po kolena hrnu před sebou jako malá rolba. :-)

Kuba hrne prašan

A póza na černé Tally Ho

Ještě abych se vrátila k té technice, nebo stylu jízdy. První nadšenci, co sejdou panenský prašan jsou nejspíše ti nejšťastnější. Kdo jízdu prašanem zažil, dá mi za pravdu. Vytváření vlastní stopy, ne tak jízda, jako spíš plutí sněhem. Prkno nebo lyže nevidíte, zato zažíváte, pro mě nový pocit, jaké to je hrnout před sebou sníh vlastními koleny :-) Tělo se musí trochu více snažit než jen přenášet automaticky váhu, jako při jízdě na urolbovaném svahu. Po prvním kontaktu s bohužel už rozježděným prašanem onoho 30. jsem divoce mávala rukama a mojě tělo vlálo jako vlajka na stožáru. Moje pocity smíšené až rozpačité. Takhle to dál nejde! Začala jsem trochu více přemýšlet, co po mě sníh chce a co potřebuju s tělem dělat. Světe div se, pokroky se dostavily nečekaně rychle.

Už zase skáču ...!

Mimo váhu na zadní nohu, což je v prašanu nezbytností, tak i poloha těla při skoku a dopadu. Už to tady s Kubou brázdíme jako profící (nadsázka) a každým dnem jsme si jistější. Nejde ani tak o styl, jako o pocit z jízdy a o schopnost překonat výzvy, kterých hora nabízí nespočet!
Kubovi Ježíšek donesl outdoorovou kameru GoPro a tak snad brzy nabídneme videa z našich sjezdů. Zatím jsou k našemu pobavení, pro publikaci vyžadují úpravu a střih. Takže se jistě máte na co těšit! :-)

Tak takhle to vidím já!

Koho by zajímalo, kde že to vlastně jsme a jezdíme, tak http://www.revelstokemountainresort.com/  odkaz na resort a hotel.